Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 124/2019

-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalovaným: 1) J. H., narozené XY, bytem XY, 2) P. M., narozené XY, bytem XY, 3) I. N., narozené XY, bytem XY a 4) P. M., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2018, č. j. -237, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. -169, výrokem I. určil, že smlouva o převodu části obchodního podílu, uzavřená dne 24. 6. 2014 mezi P. B. a P. M., je neplatná. Výrokem II. uložil žalovanému 4) povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 28 631,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce a výrokem III. nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným 1), 2) a 3).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. -237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného 4) zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 694,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého (výrok II.). Výrokem III. žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovaným 1), 2) a 3).

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku I. a II. podává žalovaný 4) dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále jen „“), neboť se domnívá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe a norem v době platnosti a účinnosti bezpodílového spoluvlastnictví“.

Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Předně tvrdí, že rozhodnutí uvedená v odůvodnění nalézacích soudů, týkající se otázky nabytí obchodního podílu za trvání manželství, dopadají toliko na zákonnou úpravu společného jmění manželů, nikoli na zákonnou úpravu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle dovolatele nebyl obchodní podíl věcí, nemohlo k němu proto vzniknout ani vlastnické právo a od 1. 8. 1998 se nemohl stát součástí společného jmění manželů. Rovněž namítá, že obchodní podíl nebyl uhrazen ze společných finančních prostředků manželů B., ale z výlučných zdrojů B., a byl proto v jeho výlučném vlastnictví. I v případě úhrady obchodního podílu ze společných prostředků náleží obchodní podíl do samostatného majetku toho manžela, který je společníkem obchodní společnosti a účastníkem společenské smlouvy. Součástí společného jmění se stávají až výnosy z obchodního podílu. Podle dovolatele lze výkonem povolání ve smyslu , (ve znění od 1. 8. 1998) rozumět nejen podnikatelskou činnost, nýbrž i soustavnou činnost podnikatele za účelem dosažení zisku, v tomto případě spolumajitele obchodní společnosti, pokud v ní vykonával funkci statutárního zástupce a výnosy z této činnosti mají obdobný charakter jako příjmy z podnikání fyzické osoby. Vklady do obchodních společností, které byť zprostředkovaně sloužily k výkonu podnikání jednoho z manželů, proto lze považovat za výlučné vlastnictví tohoto manžela, s povinností vypořádat pouze pořizovací hodnotu těchto vkladů, tedy toho, co ze společného bylo vynaložena na jeho výlučný majetek. Dovolatel rovněž namítá, že byl B. ujišťován v tom, že obchodní podíl nebyl nikdy součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů B., a proto jej nabyl v dobré víře. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalobkyně poukázala na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , z nichž jednoznačně vyplývá závěr, že ať již v podobě bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo společného jmění manželů platí, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů za trvání jejich majetkového společenství, představuje společnou majetkovou hodnotu, která je předmětem vypořádání při zániku společenství. Závěry nalézacích soudů považuje za správné a poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného 4) jako nepřípustné odmítnuto.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle , (dále jen „“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz)

].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatelé v souladu se zákonem řádně vymezili otázku přípustnosti dovolání.

V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaný 4) vůbec neuvádí, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ani nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud v dovolacím řízení zabývat; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Přípustnost dovolání potom nemůže založit obecná námitka, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe a norem v době platnosti a účinnosti bezpodílového spoluvlastnictví“. Dovolatel totiž neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého by se měl odvolací soud při svém rozhodování odklonit, a Nejvyššímu soudu není takové rozhodnutí ani známo.

Dovolatel tedy v této části dovolání nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat ( a ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí nalézacích soudů je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Je založeno na právní otázce platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu části obchodního podílu uzavřené dne 24. 6. 2014 mezi P. B. a P. M., k jejímuž uzavření nedala žalobkyně svůj souhlas. Při posuzování této právní otázky se odvolací soud rovněž zabýval sporem o rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění) P. B. a žalobkyně J. B., neboť dovolatel v řízení namítal, že obchodní podíl nabytý v roce 1992 P. B. za trvání jeho manželství se žalobkyní, netvořil součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů a P. B. byl oprávněn s tímto podílem disponovat bez souhlasu žalobkyně.

Podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody. Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.

Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

V poměrech , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku v SJM založena () na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů; jinak byl právní úkon neplatný.

Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k věci tvořící součást SJM zakládala relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního úkonu nedovolal, jednalo se o právní úkon platný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 10 696 (dále jen „Soubor“)], či ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 14 804 v Souboru)].

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava obsažená v o. z. je založena rovněž na rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, lze tyto závěry dovolacího soudu vyslovené v poměrech obč. zák. aplikovat i v poměrech o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ).

K tomu lze odkázat na rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů i jen zčásti z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu, a to ať už v rámci bývalého institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo v rámci současného institutu společného jmění manželů. Odlišuje se tu samotná účast na společnosti, která náleží pouze manželu – společníku, od její majetkové hodnoty, která náleží oběma manželům společně, byla-li nabyta alespoň zčásti ze společných prostředků [srov. především rozsudek ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2005, rozh. obč.), rozsudek ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. , a rozsudek ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. (uveřejněné na

www.nsoud.cz

). V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. (uveřejněném v Souboru pod č. C 7145) pak Nejvyšší soud odmítl úvahu, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným byl výlučným majetkem jednoho z manželů proto, že tento manžel byl jednatelem společnosti. Je tomu tak právě z důvodu oddělení účasti na společnosti od její majetkové hodnoty. K podnikání (či výkonu povolání vůbec) neslouží manželu majetková hodnota účasti na společnosti, může mu však sloužit sama tato účast, a to ovšem jen zprostředkovaně potud, pokud manželu umožňuje vykonávat funkci jednatele.

Jestliže tedy odvolací soud zjistil, že P. B. nabyl obchodní podíl za trvání jeho manželství se žalobkyní i zčásti z jejich společných prostředků, respektive že neprokázal nabytí obchodního podílu ze svých výlučných prostředků, je závěr odvolacího soudu o zařazení tohoto podílu do masy společného jmění manželů B. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rozporuje-li žalovaný 4) v dovolání závěr, že obchodní podíl nabyl ze svých výlučných prostředků, jedná se o námitku směřující do hodnocení dokazování, kterou není dovolací soud podle ve znění účinném od 1. ledna 2014 přezkoumávat.

Vzhledem k tomu, že dovolatel řádně nevymezil ani předpoklady přípustnosti dovolání, ani neformuloval dovolací důvod, když neoznačil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení mělo být odvolací rozhodnutí založeno, nemohl se dovolací soud zabývat tvrzeným dobrověrným nabytím obchodního podílu.

Jelikož dovolání žalovaného 4) směřuje rovněž výslovně proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tedy výroku o nákladech řízení, není podle ani v té části přípustné. Protože dovolání není přípustné ani z důvodu nevymezení otázky přípustnosti dovolání podle , Nejvyšší soud je podle odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu