Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3450/2018

-428

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Gorenje - real, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1461/2a, identifikační číslo osoby 49615157, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zaplacení částky 90 971,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, č. j. -350, doplněného usnesením ze dne 17. 10. 2017, č. j. -361, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. -265 (v pořadí druhým ve věci), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 8. 2015, č. j. -280, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 222 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 8 783,05 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 537,25 Kč za dobu od 4. 1. 2011 do 4. 5. 2011 a zákonný úrok z prodlení z částky 70 160 Kč za dobu od 9. 3. 2011 do 30. 3. 2011 (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 70 160 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 3. 2011 do zaplacení a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 806,83 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 9 222 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), ve zbývající části výroku I. co do smluvní pokuty ve výši 8 783,05 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 537,25 Kč za dobu od 4. 1. 2011 do 4. 5. 2011, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 70 160 Kč za dobu od 9. 3. 2011 do 30. 3. 2011 a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 83 287,13 Kč, z toho 70 160 Kč na jistině, 1 537,25 Kč na úrocích z prodlení od 4. 1. 2011 do 4. 5. 2011 a 11 589,88 Kč na smluvní pokutě, se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 160 Kč od 9. 3. 2011 do zaplacení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (třetí a čtvrtý výrok). Doplňujícím usnesením pak rozhodl o nákladech řízení státu (pátý a šestý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v druhém výroku a v navazujících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „“).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz).

O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení jistiny ve výši 70 160 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 4. 1. 2011 do 4. 5. 2011 ve výši 1 537,25 Kč a smluvní pokuty ve výši 11 589,88 Kč (druhý výrok). Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nároky na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 4. 1. 2011 do 4. 5. 2011 ve výši 1 537,25 Kč a smluvní pokuty ve výši 11 589,88 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení vyloučena.

Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku podle ustanovení pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení jistiny ve výši 70 160 Kč s příslušenstvím.

Dovolatel namítá, že „v rámci odvolacího řízení nebyl nikdy poučen odvolacím soudem podle ustanovení , tedy nedostal příležitost doplnit důkazní návrhy k této právně významné skutkové otázce (existence pohledávky žalovaného vůči žalobkyni ve výši 70 160 Kč, jež by mohl započíst proti žalované pohledávce žalobkyně), kterou hodlal odvolací soud zjevně posoudit jinak než soud prvního stupně“, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. . Napadené rozhodnutí tak je - v rozporu s účelem ustanovení - překvapivé. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesním pochybení odvolacího soudu spočívajícím v chybějícím poučení podle ustanovení a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení větu druhou ).

Dovolatel dále pomíjí, že byl již při prvním jednání soudu prvního stupně poučen podle ustanovení a 3 , „aby doplnil svá skutková tvrzení týkající se prodejní akce březen 2010 (spotřebiče zdarma ke kuchyním zn. Gorenje) tak, jaké bylo smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovaným ohledně dodávek spotřebičů od žalobkyně žalovanému pro tuto prodejní akci březen 2010, tj. jakým způsobem měly být spotřebiče dodány, účtovány a hrazeny a za tímto účelem navrhl soudu potřebné důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení“, a současně byl poučen o následku nesplnění této povinnosti (srov. spisu).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za překvapivé nelze považovat rozhodnutí, které nepřizná kompenzační námitce žalovaného účinky proto, že nebyl naplněn její hmotněprávní předpoklad, a že poučení podle ustanovení až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však obrana proti žalobě neobstála nikoli proto, že by účastník neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ). V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalovaného k zaplacení částky 70 160 Kč se zákonným úrokem z prodlení na základě zjištění, že žalovanému pohledávka za žalobkyní v této výši nevznikla. Situace předvídaná ustanovením tak nenastala.

Dovolatel má dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť „odvolací soud porušil svou procesní povinnost (dokonce základní právo žalovaného na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces) tím, že dílem neodůvodnil své rozhodnutí vůbec, dílem zcela nedostatečně“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva. Ani tato námitka případné vady řízení však není způsobilá založit přípustnost dovolání. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tvrzení dovolatele o vadě řízení přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného lze doplnit, že dovolatel v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí v této části kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, případně se nevypořádal s některými důkazními návrhy, jak dovolatel namítá. Odvolací soud se proto neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. (jež se oproti očekávání dovolatele problematikou opomenutých důkazů nezabývá), na které dovolatel v této souvislosti odkazoval. Dovolací soud neshledal ani jiná namítaná procesní pochybení soudu při provádění dokazování, která by vedla k odchýlení se od judikatury Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu