Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1317/2017

-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o konstatování porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. -136, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 12. 2015, č. j. -107, žalobu v žalobním požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů zamítl (výrok I), a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. -136, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, a ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Soudy tak rozhodly o části předmětu řízení, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zásahu do práva žalobce na ochranu osobních údajů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Na otázce formulované žalobcem v dovolání, zda mohl soud prvního stupně o požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů rozhodnout doplňujícím rozsudkem, napadené rozhodnutí ve smyslu výlučně nestojí. Buď byl postup soudu prvního stupně při vydání rozsudku ze dne 23. 12. 2015, č. j. -107, jako rozsudku doplňujícího, postupem správným podle , nebo byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2014, č. j. -48, rozsudkem částečným a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 12. 2015, č. j. -107, rozsudkem konečným, byť by v tomto případě byl chybně označen jako doplňující (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. ). Na každý pád ani jedna z uvedených eventualit nevede k závěru, že by postup soudu prvního stupně mohl mít jakýkoli vliv na právní postavení žalobce, neboť v každém případě došlo k rozhodnutí o jeho nároku na konstatování porušení práva na ochranu osobních údajů a bylo tedy rozhodnuto o všech nárocích, které žalobce žalobou uplatnil.

Namítá-li žalobce, že omluva poskytnutá mu žalovanou žádnou účinnou omluvou není, a nepředstavuje proto dostatečnou satisfakci, staví svou argumentaci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, který uzavřel, že se žalovaná žalobci omluvila za pochybení spočívající v tom, že v exekuční věci byly doručoványy v důsledku vadného postupu soudu namísto zástupci žalobce jiné fyzické osobě téhož jména s odlišným datem narození. Jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , nebo přímo ve vztahu k osobě žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. ).

K otázce žalobce stran intenzity nemajetkové újmy v případě porušení práva na ochranu osobních údajů a přiměřenosti (formy) zadostiučinění za ně, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebylo ve smyslu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení , a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení , což činí dovolání v daném rozsahu nepřípustným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu