Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1517/2016-158

30 Cdo 1517/2016-158

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. -131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. -50, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost jednak písemně se žalobci omluvit za výkon vazby v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci částku 5 065 001 Kč (výrok II). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se domáhal omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena výkonem vazby v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši a) 1 360 500 Kč, která měla žalobci vzniknout vazbou vykonanou od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. , b) 580 000 Kč, která mu měla vzniknout za výkon vazby, respektive trestu odnětí svobody v řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , a to od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000, od 27. 10. 2010 do 20. 12. 2010, od 27. 9. 2010 do 27. 10. 2010, a od 20. 12. 2010 do 8. 9. 2011 (poslední dvě uvedená časová rozmezí představují výkon trestu), c) 3 124 500 Kč, která měla být žalobci způsobena trestním stíháním v rámci řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. , a d) 1 Kč vzniklé mu zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 Kč, která mu měla být způsobena zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. . Dovolání tak v rozsahu tohoto nároku není přípustné s ohledem na ustanovení , neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku (peněžitém plnění) nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.

Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se ostatních tvrzených nároků žalobce plynoucích ze soudních řízení výše uvedených.

Skutečnost, že vazba vykonaná žalobcem v době od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. nebyla započítána do výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [a proto aplikace , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, na tento skutkový stav nedopadá], že řízení vedené proti žalobci u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. nebylo zastaveno s odkazem na § 172 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [a proto aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk na skutkový stav nedopadá] a že vazba (trest) vykonaná v době od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011 nebyla započtena do výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [a proto aplikace § 10 odst. 1 OdpŠk na tento skutkový stav nedopadá], ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Na dalších žalobcem vymezených otázkách [že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996, a také od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011, postaveného na základě ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „podle vnitrostátní podústavní právní normy, neboť na zjištěný skutkový stav nedopadá“ (respektive soudy popřely žalobcovo ústavně zaručené právo na náhradu škody přiznané mu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „na základě aplikace vnitrostátní podústavní právní normy“, a to při absenci řádného vysvětlení)] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod zamítnutí žaloby, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy neexistence podmínek odpovědnosti státu), nemůže žádný další dovolací důvod (promlčení uplatněných nároků žalobce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ).

K žádosti žalobce o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to zda „lze nárok na odškodnění poskytnutý čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod popřít, promlčet, či anulovat aplikací národní podústavní právní normy“, Nejvyšší soud uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) není součástí práva Evropské unie (srov. posudek pléna Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13), a z toho důvodu se na Soudní dvůr Evropské unie není možné obracet s žádostí o její výklad.

Námitky žalobce, že se odvolací soud při posouzení otázky promlčení dopustil závažných procesních vad ze strany odvolacího soudu (že odvolací soud rozhodoval na základě důkazu provedeného mimo proces dokazování, bez možnosti stran řízení se k němu vyjádřit; že odvolací soud neprojednal další námitku týkající se promlčení nároku na náhradu škody, aniž by uvedl důvod, proč se touto odvolací námitkou nezabýval; k tomu blíže srov. část A3 dovolání), nejsou formulovány jako otázky právní způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalobce v podstatě odvolacímu soudu vytýká vady řízení, což mimo jiné znamená, že v daném rozsahu dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované stanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , nebo ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. ). K tomu dovolací soud dodává, že k žalobcem namítaným vadám řízení by navíc mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné ( ), což není.

Žalobce rovněž nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání, a to že v daném případě žalobci náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení, když odvolací soud nesprávně aplikoval k

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , či ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. ).

V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro daný dovolací důvod za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a v části není přípustné [ a ].

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně 21. března 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu