Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5005/2017-161

30 Cdo 5005/2017-161

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. -149, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. -116, uložil žalované zaplatit žalobci částku 335 526 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 870 036,65 Kč od 24. 9. 2013 do 17. 9. 2014, a úrok z prodlení z částky 534 510,65 Kč od 18. 9. 2014 do zaplacení (výrok II), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6 137 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 335 526 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč.

Žalobce se domáhal částky 335 526 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání (resp. nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. (žalobce byl posléze v plném rozsahu obžaloby zproštěn). Žalobce ušlý zisk konkrétně spatřuje v tom, že nemohl provádět znaleckou činnost, a to z důvodu, že byl obžalován z úmyslného trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že žalobce zřejmě přehlédl, že řízení v dané věci bylo zahájeno po nabytí účinnosti , a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti Dovolání tak musí mít náležitosti stanovené ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Žalobce však zjevně odkazuje na ve znění do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž odkazuje na ustanovení , ačkoli na vzájemném vztahu (diformitě) rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu přípustnost dovolání již nezávisí a ustanovení ve znění od 1. 1. 2014 již na odstavce a písmena členěno není. Žalobce uplatňuje dovolací důvod podle s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení o. s. ř“, ač ve znění od 1. 1. 2014 upravuje (v odstavci 1) jen jeden dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci, a toto ustanovení rovněž již není členěno na písmena.

Posuzované dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (vyjmenovaných v ustanovení ) pro otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzeným vznikem škody, že „odvolací soud zde spatřuje přetržení příčinné souvislosti, které brání přiznání nároku na náhradu tvrzené škody“, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zcela jiném právním posouzení věci.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení a , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ). Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud pro úplnost k výše uvedenému dodává, že rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ).“

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Na další žalobcem vymezené otázce (že „odvolací soud vznesl pochybnosti i proti vyčíslení tvrzené škody spočívající v ušlém zisku“) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže se nepodařilo zpochybnit prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (způsob vyčíslení tvrzené škody) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a v části není přípustné ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu