Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4050/2018

-273

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: FOCUS – METAL, s.r.o., IČ 62303414,se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, zastoupená Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované: VaK Bruntál a.s., IČ 47675861, se sídlem v Bruntále, třída Práce 1445/42, zastoupená JUDr. Alešem Klechem, LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, o zaplacení 142 120 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2018, č. j. -237, takto: I. Dovolání seodmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.615,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Klecha, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Předestřela otázku, zda v její procesní aktivitě ve správním řízení o odstranění stavby, vedoucí k jeho prodloužení, lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, pro který žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 8. 2016 následkem umístění této stavby vlastněné žalovanou na pozemcích žalobkyně nelze vyhovět. Mínila, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. . Kladla dále otázku, zda pro právní posouzení věci jest významným závěr o tom, v jaké výši by nárok na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení vznikl v případě, že by v inkriminovaném správním řízení zůstala procesně nečinnou. Dovozovala, že jde o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Vytýkala konečně, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. , nepřezkoumatelnost právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení umístěním plotu žalované na pozemcích žalobkyně.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že smyslem ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních norem. Postup soudu podle obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně, kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ).

Výše uvedená judikatura je přitom použitelná i v poměrech , , účinného od 1. 1. 2014, dále jen - „o. z.“ (viz o. z.; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ), když posuzovaný nárok se za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013 řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (tj. ) a za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2016 právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, tedy (, 3 o. z.).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy žalobkyně nabyla předmětné pozemky ze spekulativních důvodů (za účelem inkasování částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení vznikajícímu vlastníku na nich umístěné stavby) a pod rouškou zájmu o zachování stavby z hlediska jejího strategického významu a účelu prodlužovala správní řízení o jejím odstranění tak, aby docházelo ke vzniku dalšího bezdůvodného obohacení, odepřel ochranu právu žalobkyně na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené. Odpovídají přitom i závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se na obdobné případy spekulativního nabytí věcí za účelem inkasování náhrad za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ). Odvolací soud se tudíž při řešení nastolené otázky od judikatury dovolacího soudu zjevně neodchýlil.

Se zřetelem k učiněnému závěru, že požadavku na vydání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě pro rozpor s dobrými mravy nelze vyhovět jako celku, pak rozhodnutí odvolacího soudu očividně nezávisí na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, do jaké míry se snad na vzniku bezdůvodného obohacení podílel její obstrukční procesní postup ve správním řízení o odstranění stavby.

Vytýká-li dovolatelka konečně absenci přezkoumatelné právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení umístěním plotu žalované na předmětných pozemcích, dlužno předně uvést, že prostřednictvím uvedené námitky upozorňuje na vadu řízení. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky navíc postrádají relevanci, když napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno pro nedostatek důvodů označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, přičemž obsah odůvodnění dovolatelce zjevně nebránil ve zformulování uplatněných dovolacích námitek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud ostatně v odůvodnění rozsudku (byť stručně) vysvětlil, z jakého důvodu se otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku umístění plotu na pozemku dovolatelky nezabýval. Závěry o kolizi uplatněného nároku s dobrými mravy se nadto nepochybně prosadí i na případ oplocení; to ostatně v závislosti na individuálních skutkových okolnostech toho kterého případu může být užitným vlastnostem pozemku dokonce i ku prospěchu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 6.820 Kč [, 7 bod 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 1.495,20 Kč, celkem tedy 8.615,20 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu