Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4223/2018

Pokračování 3 22 Cdo 4223/2018

22 Cdo 4223/2018-137

USNESENÍ

L. P.

, narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované

České republice – Úřadu vlády České republiky

, se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, IČO: 00006599, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání, eventuálně zaplacení finančních prostředků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. -118, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. -86, zamítl návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci finanční prostředky ve výši 158 000 Kč a 4 355 USD, zajištěné Policií ČR při provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 13. 6. 2013, nebo aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 158 000 Kč a 4 355 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 31. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. -118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle , neboť má za to, že „vyřešená právní otázka vlastnictví by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Odkazuje na a a na judikaturu, v níž je opakovaně vyjádřeno, že čestné prohlášení je listinným důkazem. Žalobce má za to, že z jeho čestného prohlášení a dalších důkazů vyplývá závěr o jeho vlastnictví finančních prostředků. Soudy nižších stupňů při posuzování otázky vlastnictví zásadně pochybily a vyslovily názor, který podání vindikační žaloby téměř vylučuje a znemožňuje. Okruh důkazů bude v takových věcech vždy omezen, v dané věci však byly provedeny relevantní důkazy (státní zástupce dospěl k závěru o vrácení finančních prostředků, žalobce měl jako jediný přístup k trezorům ve své kanceláři), které jsou dostačující pro závěr o vlastnictví žalobce. Odvolací soud navíc konstatoval, že žalobce ani žalovaná nemají v daném sporu věcnou legitimaci; za těchto okolností žalobci není zřejmé, jaký prostředek k ochraně svých práv může použít. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že otázka vlastnictví a jeho právní ochrany je konstantně vykládána a nejsou žádné důvody ke změně judikatury. Bylo na žalobci, aby prokázal své vlastnické právo. Podle názoru žalované samotné čestné prohlášení žalobce a jeho výslech nejsou dostačující pro prokázání jeho vlastnického práva. Se závěry odvolacího soudu plně souhlasí. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani důvodné, navrhuje žalovaná odmítnutí dovolání, případně zamítnutí.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. (obojí dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v dovolání řádně nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit. Jestliže pak dovolatel v samotném závěru dovolání jednou větou poukazuje na to, že k „možnostem a způsobům prokazování vlastnictví se dovolací soud dosud nerozhodoval“, pak již tím diskvalifikuje dovolání z jeho přezkumu, neboť současně nemůže jít o otázku vyřešenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které by se měl sám dovolací soud odchýlit, a současně o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Pokud má být obsahem dovolací námitky, že „právní otázka vlastnictví by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, vystižena okolnost, že dovolací soud má tuto otázku posoudit jinak oproti rozhodnutí odvolacího soudu, pak tato námitka nevystihuje z hlediska přípustnosti dovolání žádný ze zákonných způsobů uvedených v

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že na právním řešení otázky možností a způsobů prokazování vlastnictví není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, protože odvolací soud neřešil v právní rovině obecnou otázku, jakými důkazy je možno prokazovat skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnického práva, ale v konkrétní věci posuzoval, zda důkazy předložené žalobcem tyto skutečnosti prokazují a po jejich provedení dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno.

Dovolání by tedy nemohlo být přípustné ani proto, že žalobce rozporuje hodnocení důkazů a skutkové závěry nalézacích soudů, přičemž jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení (srov. ). Žalobce v dovolání nevytýká nesprávnou aplikaci či interpretaci právního předpisu, nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz)

]. Ostatně i závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)], který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov.

a contrario

).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 12. 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu