Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5980/2016

30 Cdo 5980/2016-328

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 9 802 113 789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. -202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 24. 6. 2014 domáhal zaplacení částky 9 802 113 789 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. -37, rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně řízení zastavil podle , a pro překážku dříve zahájeného řízení (litispendence) o totožných návrzích žalobce ze dne 1. 7. 2014 a 15. 7. 2014 vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. .

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. -202, výrokem I potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Výrokem II rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že ačkoliv není správný závěr soudu prvního stupně o nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce věci zahájené, je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné z jiného důvodu, a to z toho, že nyní vedenému řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. bylo rozhodnuto o skutkově shodném nároku téhož žalobce proti téže žalované, kdy v uvedeném řízení (sp. zn. ) byl totožný nárok (na zaplacení částky 9 801 113 789 Kč s příslušenstvím) shodných účastníků zamítnut pro nedůvodnost základu nároku s nárokem uplatněným v tomto řízení. Odvolací soud dodal, že je nerozhodné, že se žalobcem požadovaná částka liší o 1 000 Kč. Odvolací soud proto postupoval mimo jiné podle , a a rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na překážku věci rozsouzené potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Dovolání je členěno do tří hlavních částí, přičemž v úvodu části 1) dovolání žalobce uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu od skutečnosti, že „je aplikace ‚překážky věci rozsouzené‘ jako odvolacím soudem fabulovaná náhrada nalézacím soudem fabulované překážky litispendence odvozena od:

- skutečnosti, že 14. 7. 2000 orgánům státu poprvé oznámenou a následně již nespornou ‚defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ, a. s.,‘ (včetně ‚neinkasované daně z příjmů právnických osob odpovídající 480 miliónům korun zisku po zdanění k prohlášení konkurzu RASTRA AG-CZ, a. s., v důsledku jednání Finančního úřadu v Pardubicích‘) Nejvyšší soud zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. , ze dne 4. 12. 2014, a , ze dne 28. 1. 2015, a je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 38 d, to je sporného řízení, a

- fabulace ‚stejného skutkového vylíčení,‘ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,

- to je, že soudci nalézacího a odvolacího soudu, každý soud jinak, věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“ Dovolání pak žalobce blíže odůvodňuje.

Výše citovaná pasáž dovolání, věnující se přípustnosti, však neobsahuje vymezení důvodu dovolání (formulaci právní otázky) – srov. a 3

Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 218 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobce jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci.

V části 1) dovolání není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobce brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen více či méně srozumitelná námitka žalobce uvedená v této části dovolání, že pro posuzovaný nárok žalobce neplatí překážka věci rozsouzené, protože rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. netvoří překážku věci rozsouzené, a že by měl Nejvyšší soud postupovat podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přičemž „dospěje-li zákonitě senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu v totožných žalovaných korupčních souvislostech, měl by postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu a při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodnit“. Uvedené námitky však přípustnost dovolání podle založit nemohou, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. a v nyní projednávané věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobce, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. ). S ohledem na uvedené, tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání neshledal důvod předložit věc velkému senátu podle zákona o soudech a soudcích, jak žalobce navrhuje. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. .

Část 2) dovolání obsahuje pouze „prohlášení advokáta žalobce“, že toto dovolání je plněním (citátem) pokynu žalobce, kterým je advokát vázán, a výklad a používání pojmu „oběť korupčního zneužití“ či „organizovaný zločin“ v kontextu dovolání.

V části 3) dovolání žalobce uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 25 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobce namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. ), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel ( ) – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. .

Dále žalobce v části 3) dovolání, která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení , k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, k zneužívání výkladu práva Nejvyšším soudem a zneužívání rozhodnutí Ústavního soudu, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobce dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobce v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“.

Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny.Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr o vadnosti předkládaných dovolání žalobce není v rozhodovací praxi dovolacího soudu nový, neboť i předchozí dovolání žalobce (zastupovaného týmž advokátem) podaná v jiných věcech a koncipovaná obdobným způsobem byla pro vady odmítnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a v části není přípustné ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 1. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu