Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5406/2016-159

-159

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., IČO 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2016, č. j. -109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 5. 11. 2015 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v souvislosti s konkurzním řízením vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. .

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 8. 2016, č. j. -109, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2016, č. j. -36, kterým bylo zastaveno řízení o náhradu škody ve výši 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle a , když dříve zahájené řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. představuje překážku věci zahájené, a kterým bylo též rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Dovolání je členěno do tří hlavních částí, přičemž v úvodu části 1) dovolání žalobkyně uvádí, že Nejvyšší soud již dříve akceptoval dovolání žalobkyně v totožných souvislostech a přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu od skutečnosti, že „je aplikace překážky litispendence odvozena od:

- skutečnosti, že 14. 7. 2000 orgánům státu poprvé oznámenou a následně již nespornou ‚defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ Nejvyšší soud ČR zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. ze dne 4. 12. 2014 a ze dne 28. 1. 2015, a je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 LZPS, to je sporného řízení, a

- fabulace ‚stejného skutkového vylíčení‘, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,

to je, že soudci nalézacího a odvolacího soudu věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“

Výše citovaná pasáž dovolání, věnující se přípustnosti, však neobsahuje vymezení důvodu dovolání (srov. a 3 ).

V části 1) dovolání není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobkyně brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobkyně uvedená v této části dovolání, že se odvolací soud měl odchýlit od závazného právního názoru Nejvyššího soudu věci žalobkyně projednat, respektive že Nejvyšší soud v případě shodného vylíčení skutkových okolností rozhoduje rozdílně, když v obdobných věcech žalobkyně její dovolání akceptoval. Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že v řízeních vedených před soudem prvního stupně pod sp. zn. a v nyní projednávané věci jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobkyně, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. ). Nadto je třeba zdůraznit, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , a stejně tak ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , citovaných žalobkyní, nebyla otázka překážky zahájeného řízení (litispendence) ve smyslu jakkoli řešena. S ohledem na uvedené tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání, které se navíc ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu argumentačně nijak nevymezuje, neshledal důvod předložit věc velkému senátu podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 220 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobkyně vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobkyně jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci.

Část 2) dovolání obsahuje pouze „prohlášení advokáta žalobce“, že toto dovolání je plněním pokynu žalobce, kterým je advokát vázán, a výklad a používání pojmu „organizovaný zločin“ v kontextu dovolání.

V části 3) dovolání žalobkyně namítala podjatost některých soudců Nejvyššího soudu, přičemž usnesením Nejvyššího soud ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , bylo rozhodnuto, že k uvedené námitce se nepřihlíží.

Dále žalobkyně v části 3) dovolání, která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení , k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobkyně dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobkyně v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“.

Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny.Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely (), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny ( ), a v části není přípustné ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu