Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3798/2018

28 Cdo 3798/2018-691

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky – Ministerstva financí

1) S. H.

, narozené XY, bytem XY, a

2) I. Š.

, narozenému XY, bytem XY (jako procesním nástupcům původní žalované M. P., narozené XY, naposledy bytem XY, zemřelé 15. 8. 2015), o zaplacení částky 436 183 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013, č. j. -601, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013, č. j. -601, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. května 2013, č. j. -565,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. -565, Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby žalované (původní žalované M. P.) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 436 183 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. -601, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (výrok I), změnil ve výroku II co do určení výše nákladů, jež je povinna nahradit žalobkyně žalované (výrok II), a rozhodl o nákladech státu (výrok III) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok rozhodnutí, číselně nesprávně označený bodem „III“).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž žalobkyně uplatnila právo na peněžitou náhradu za zhodnocení stavby, domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY, jež byla vydána předchůdcům původní žalobkyně jako oprávněným osobám podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “ Sb.). Jak soud prvního stupně tak i soud odvolací nyní dospěly k témuž závěru, že žalobkyní uplatněné právo je promlčeno, uplynutím obecné tříleté promlčecí doby podle , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ať již promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po dni, kdy oprávněné osoby uzavřely s povinnou osobou dohodu o vydání věci (jež byla „sepsána“ dne 3. 5. 1991), nebo až od okamžiku, kdy měla žalobkyně k dispozici verifikovatelné podklady o existenci a výši nároku (znalecký posudek určující rozsah zhodnocení, doručený v dubnu r. 1994), přičemž žaloba byla podána u soudu až 22. 9. 1999. Jako nesprávný přitom oba soudy odmítly názor, že rozhodnou skutečností i z hlediska promlčení je až výzva oprávněné osobě k plnění (původní žalovaná byla dopisem ze dne 4. 11. 1996 vyzvána k úhradě zhodnocení nejpozději do 31. 1. 1997). V situaci, kdy se žalovaná promlčení dovolala, nelze žalobkyni promlčené právo přiznat ( obč. zák.).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako způsobilý dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje řešení otázky, od kterého okamžiku počíná běžet promlčecí doba, dovozujíc, že počátek jejího běhu je spojen až s uplynutím lhůty k zaplacení peněžité částky podle , kterou stanoví příslušné ministerstvo oprávněné osobě výzvou podle Dovolatelka připomíná, že stejný závěr v dané věci již dříve učinil i dovolací soud, jehož závazný právní názor nebyl soudy nižších stupňů respektován. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná (tedy původní žalovaná M. P., jejímiž procesními nástupci jsou žalovaní 1/ a 2/) označila napadený rozsudek za správný, navrhujíc odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. zamítnutí jako nedůvodného.

V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná paní M. P. zemřela (dne 15. 8. 2015), pročež usnesením ze dne 13. července 2018, č. j. -679, Okresní soud v Pardubicích rozhodl o tom, že v řízení bude namísto žalované pokračováno se S. H. a I. Š. (žalovaní 1/ a 2/). Poté byla věc opětovně předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (8. 10. 2018).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. článku II části první, přechodná ustanovení, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (řízení zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním ( , odst. 2 písm. b/ ), ve lhůtě stanovené a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka stanovení počátku promlčecí doby práva na zaplacení peněžité částky jako náhrady za zhodnocení nemovitosti podle ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou dováním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr vznikl přede dnem nabytí účinnosti , (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnost z něj vzniklé, dosavadními právními předpisy, tedy i , , ve znění do 31. 12. 2013).

Podle věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. Podle odstavce 2 je-li vydávaná stavba oproti svému stavu v době odnětí znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro potřeby bydlení, výroby, obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy, přísluší oprávněné osobě i peněžní náhrada ( ). Podle odstavce 3 jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v převyšuje náhradu podle , je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle . Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.

Podle peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle , stanoví příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci současně se stanovením lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již vydána.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

jako předpis restituční je svou povahou soukromoprávním předpisem, jenž je v poměru k předpisem zvláštním (lex specialis) vůči předpisu obecnému. Protože zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba pro řešení otázek počátku promlčecí doby a její délky použít příslušná ustanovení (zde , ve znění do 31. 12. 2013).

Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje nejen délku obecné promlčecí doby, ale i její počátek, pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak; počátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je

actio nata

;

tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak – objektivně posuzováno – může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (viz odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. , opírající se v tomto směru o závěr vyslovený již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28).

Z ustanovení (jež bylo do textu tohoto právního předpisu včleněno ) přitom vyplývá, že nezbytným předpokladem vzniku nároku na peněžitou náhradu za zhodnocení stavby, jež byla vydána oprávněné osobě ( ), je i kvantifikace toho nároku příslušným ministerstvem (vyčíslení podstatného zhodnocení stavby, jehož přesný rozsah a hodnota v době vydání stavby ještě nemusí být známy) vtělená do výzvy oprávněné osobě k zaplacení ve lhůtě k tomu stanovené, a to i v případech, kdy byla nemovitost (již dříve) vydána. Rozhodným okamžikem z hlediska vzniku nároku a jeho splatnosti (jenž je tak významný i z hlediska počátku běhu promlčecí doby podle obč. zák.) je tedy perfekce žádosti (výzvy) k zaplacení konkrétně vyčíslené náhrady.

Uvedený závěr, opírající se o odlišnou konstrukci vzniku práva, plynoucího ze zvláštní restituční právní úpravy, představuje dominantní interpretační linii v relevantní judikatuře dovolacího soudu (kromě v dané věci vydaného rozsudku ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. ), k níž se Nejvyšší soud hlásí i ve své pozdější rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. , či usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. ) a jejíž ústavní konformita byla stvrzena i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , jímž Ústavní soud jako zjevně bezdůvodnou odmítl ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , a jímž navázal na již dříve vydané usnesení sp. zn. , ze dne 15. 6. 2000).

Prezentované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou pak v kolizi ani s obecným řešením otázky týkající se počátku promlčecí doby v další odvolacím soudem odkazované judikatuře Nejvyššího soudu (z níž se zmiňují právě rozsudky ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. , resp. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28), jak Nejvyšší soud vysvětlil kupř. i v rozsudku ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. , v němž poukázal na odlišnost řešení dané otázky ve specifických poměrech restitučních, kdy nejenom splatnost ale i vznik dluhu byly vázány na výzvu k úhradě. Do jisté míry byly uvedené závěry modifikovány další odkazovanou judikaturou (z níž jsou meritorními rozhodnutími toliko rozsudky ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. ), jíž však dovolací soud také nikterak nezpochybnil dříve přijaté závěry (o právní nevýznamnosti okamžiku registrace dohody o vydání věci či jejího faktického převzetí pro určení počátku běhu promlčecí doby), dodávaje, že ve skutkově odůvodněných případech může být pro vznik nároku relevantní i okamžik určitelnosti výše peněžité náhrady plynoucí z opatřeného znaleckého posudku, s přihlédnutím ke smluvnímu ujednání o povinnosti k náhradě obsažené i v dohodě o vydání věci. Tím však neměla být zcela popřena předchozí dominantní interpretační linie, k níž se dovolací soud – jak vidno shora – hlásí i ve své pozdější rozhodovací praxi a jež byla aprobována i Ústavním soudem.

Jestliže tedy odvolací soud uzavírá, že pro vznik nároku na peněžitou náhradu za zhodnocení stavby ( ), není podstatnou okolností, zda a kdy byla oprávněná osoba vyzvána k úhradě řádně kvantifikovaného nároku ve smyslu ustanovení (tak, jak je toto ustanovení interpretováno i soudní praxí), jde o posouzení nesprávné.

Nelze přitom přisvědčit ani té argumentaci, dle níž by závěr o podmíněnosti vzniku práva žádostí (výzvou) příslušného ministerstva k zaplacení konkrétně vyčíslené náhrady dle mohl vést k nepřípustnému posunutí počátku promlčecí doby na zaplacení náhrady na prakticky neomezenou dobu (záviselo-li by na tom, kdy a zda vůbec příslušné ministerstvo na pokladě obdržených podkladů dle dohody o vydání věci vyzve oprávněné osoby k plnění). I právo ministerstva (věřitele) vyzvat oprávněnou osobu (dlužníka) k poskytnutí peněžité náhrady (a dovršit tak hmotněprávní předpoklady vzniku nároku), výslovně zakotvené zákonem, je totiž samostatným majetkovým právem (nelze je zaměňovat s právem na poskytnutí plnění) a jako takové rovněž (samostatně) podléhá promlčení ( , obč. zák.).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom v rozporu i s právním názorem, jenž Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, č. j. -242, jímž předchozí rozsudek odvolacího soudu (ze dne 18. 3. 2003, č. j. -230) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž byl dovolacím soudem vyslovený právní názor pro odvolací soud závazný (srov. větu první, ).

Právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu je vždy založen na skutkovém základu věci, jak byl zjištěn v době rozhodování odvolacím soudem; vázanost soudů nižších stupňů právním názorem dovolacího soudu zajisté platí jen za předpokladu, že se po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně) nezmění skutkový stav natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. ). V posuzované věci ovšem ke změně skutkového stavu po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení nedošlo a jiným (změněným) skutkovým stavem odvolací soud ani neargumentuje.

Byl-li jako nesprávný Nejvyšším soudem odmítnut závěr soudů nižších stupňů, že právo na poskytnutí peněžité náhrady nelze přiznat z důvodu jeho promlčení, není tím zajisté nikterak předurčen výsledek tohoto řízení, tedy konečné rozhodnutí v něm vydané, pro něž bude významné i řešení otázek dalších, které odvolací soud – veden nesprávným právním posouzením v otázce promlčení uplatněného práva – dovoláním napadeným rozhodnutím již neřešil. Vedle otázek týkajících samotného vzniku práva na peněžitou náhradu, případně její výše, může být významné i to, zda tomuto právu korelující povinnost oprávněné osoby vskutku přešla na žalované, případně v jakém rozsahu, event. zda požadavek na poskytnutí peněžité náhrady, uplatňovaný vůči žalovaným, kteří nejsou původními oprávněnými osobami, není – i se zřetelem na další okolnosti posuzovaného případu – v kolizi s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací důvod podle byl naplněn) a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) v dalším řízení závazný ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 12. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu