Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 111/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, proti žalované L. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 188.922,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2004, č. j. -255, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2004, č. j. -255, a rozsudek Okresního soudu v Opavě 9.12.2003, č.j. -200, se zrušují.

Věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení a rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 4.7.2000 u Okresního soudu v Opavě, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 188.922,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 20 % ode dne 1.12.1998 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.12.2003, č.j. -200, v odstavci I. zamítl žalobu o zaplacení částky 108.568,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 1.12.1998 do zaplacení. Současně v odstavci II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.354,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 1.12.1998 do zaplacení.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze dne 25.3.1991 byl žalované vydán dům č.p. 44 v k.ú. P. P., přičemž v článku IV. této dohody se žalovaná zavázal uhradit zhodnocení vydávané nemovitosti. Vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 18.3.1991 a opakovaně dopisem z 29.4.1991 vyzvala žalovaná Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci o poskytnutí náhrady za znehodnocenou vydanou nemovitost. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci potvrdilo žalované přijetí této výzvy k poskytnutí peněžní náhrady. Po předložení znaleckého posudku znalce Ing. S. ze dne 28.3.1992 sdělilo poté totéž ministerstvo dopisem ze dne 7.7. 1992, že příslušnou peněžní částku za zhodnocené stavby a náhrady za stavby znehodnocené a demolované stanoví ministerstvo v pracovním pořádku, podkladem bývá znalecký posudek, přičemž je možné, aby si zpracování znaleckého posudku žalovaná objednala sama. Žalovaná nato dopisem ze dne 21. 7. 1992 sdělila ministerstvu, že zasílá znalecký posudek zpracovaný znalcem, přičemž vyčíslila rozdíl ve svůj prospěch v částce 48.894,20 Kč. Ministerstvo dopisem ze dne 17.8.1993 sdělilo, že výzvu k peněžní náhradě obdrželo, podmínkou pro její přiznání je potřeba okamžitého provedení nezbytných stavebních úprav a podkladem pro její poskytnutí bude znalecký posudek, kterým bude ověřena oprávněnost výzvy k peněžení náhradě. Své stanovisko pak Ministerstvo financí ČR sdělilo až dopisem ze dne 14.9.1998 s tím, že naopak výši podstatného zhodnocení stavby určuje částkou 188.922.-Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit nejpozději do 30. listopadu 1998. Tento požadavek žalovaná odmítla dopisem ze dne 22.11.1998. Poté Ministerstvo financí dopisem ze dne 2.5.2000 sdělilo žalované, že vzhledem k jejímu nesouhlasu byl vypracován nový znalecký posudek, který potvrdil závěry o tom, že stavba byly podstatně zhodnocena. K podání žaloby Ministerstvem financí pak došlo dne 4.7.2000. V průběhu sporu žalovaná vznesla námitku promlčení.

Uvedený skutkový stav zhodnotil soud prvního stupně tak, že J. v O. jako povinná osoba a žalovaná jako oprávněná osoba uzavřely platně v souladu s ustanovením ,3 dohodu o vydání věci na základě písemné výzvy žalované podané v zákonné šestiměsíční lhůtě podle ustanovení Zaujal názor, že ve sporu o finanční náhradu podle ustanovení je aktivně legitimován stát, tj. Česká republika, zastoupený Ministerstvem financí. Věc posoudil podle ustanovení o.z. s tím, že promlčecí doba je tříletá a počíná běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vyslovil, že pokud splatnost finanční náhrady za zhodnocení vydané věci nebyla stanovena dohodou, právním předpisem ani rozhodnutím, tato peněžitá pohledávka se tak stala splatnou na výzvu podle ustanovení o.z, přičemž touto výzvou je dopis žalobkyně ze dne 14.9.1998, který žalovaná obdržela v období od 15.9.1998 do 22.11.1998, kdy na něj svým dopisem reagovala. Dospěl k závěru, že splatnost dluhu tak nastala nejdříve dne 16.9.1998 a řízení bylo zahájeno dne 4.7.2000, tj. před uplynutím tříleté promlčecí doby. Dále uzavřel, že ustanovení předpokládá ocenění stavby jako celku, nikoli její rozdělení na části a ocenění těchto částí samostatně. Konstatoval, že na základě odborných znaleckých posudků je třeba vycházet z rozdílu mezi výši peněžité náhrady a cenou nemovitosti a žalobě na zaplacení částky 80.354,- Kč vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.8.2004, č.j. -255, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v odstavcích II. – V.). Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním věc posoudil podle ustanovení věta první, Podle odvolacího soudu vztah mezi restitučním zákonem a je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému a vzhledem k absenci ustanovení institutu promlčení v restitučním zákoně je třeba aplikovat ustanovení a násl. o.z. Dospěl k závěru, že námitku promlčení není možné v dané věci považovat za důvodnou, neboť pro počátek běhu tříleté lhůty ve smyslu o.z. je podstatný den, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tedy den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. kdy měla žalovaná poprvé dluh splnit. Dále zaujal názor, že soud prvního stupně též správně aplikovat ustanovení o.z. Vyslovil závěr, že počátek běhu promlčecí doby v dané věci nelze spojovat s okamžikem vydání nemovitosti. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.5.1998, sp. zn. a na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.6.2000, sp. zn. .

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení ve spojitosti s ustanovením Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle Namítala, že otázka výkladu ustanovení , tedy počátku běhu promlčecí doby v případě požadavku oprávněné osoby na zaplacení podstatného zhodnocení vydávané nemovitosti nebyla soudní praxí zcela jednoznačně řešena. Poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 28.5.2002, sp. zn. a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2000, sp. zn. . Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s doručením výzvy k plnění, přičemž touto výzvou je dopis žalobkyně ze dne 14.9.1998. Podle dovolatelky předmětná nemovitost byla na základě dohody o vydání věci ze dne 25.3.1991 fyzicky vydána dne 2.4.1991 a teprve dopisem ze dne 14.9.1998 byla žalobkyní vyzvána k zaplacení podstatného zhodnocení nemovitosti. Tvrdila, že promlčecí doba v dané věci začala běžet od vydání nemovitosti. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O posledně zmíněnou alternativu jde v projednávané věci.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby při zaplacení podstatného zhodnocení vydávané nemovitosti.

K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení , a o.z. existuje řada rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, na které ostatně poukazovala jak žalovaná, tak odvolací soud. Z nich vyplývá správný dílčí závěr zaujatý soudy obou stupňů, podle nichž restituční zákon je svou povahou předpisem občanskoprávním a poměr mezi ním a je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem příslušných ustanovení o.z. s přihlédnutím k právní teorii. Pro správné posouzení otázky promlčení práva nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby, nýbrž je nutné správně stanovit i počátek jejího běhu. Ten upravuje zvlášť pro jednotlivá práva (a to pro každé z nich rozdílně) výslovně vyjmenovaná v ustanovení a násl. a obecně pro všechny další případy v ustanovení . Jelikož v daném případě nejde o některé z výslovně vyjmenovaných práv upravených v ustanovení a násl. o.z. (jde o úhradu zhodnocení domu vydaného podle restitučního zákona ( restitučního zákona), je promlčecí doba tříletá a běh této obecné promlčecí doby podle o.z. započal dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je v daném případě den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. den, kdy měl žalovaný poprvé splnit dluh.

Příslušný senát dovolacího povolaný k rozhodnutí této věci nemohl ovšem přehlédnut okolnost, že ve výkladu tohoto posouzení došlo k posunu ve výkladové praxi samotného Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru nejnověji byly závěry k této otázce zaujaty v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2005, ve věci sp. zn. . Podle citovaného rozhodnutí jde o výklad v úvahu přicházejících ustanovení , a o.z. a o.z.

Podle jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její kupní cena určená ke dni uzavření dohody a stanovena postupem uvedeným v převyšuje náhradu podle , je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle . Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.

Podle ve lhůtě uvedené v odstavci 1 může oprávněná osoba vyzvat příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle nebo vydání kupní ceny podle , popřípadě k doplacení rozdílu podle .

Podle § 100 odst. 1 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110 o.z.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá - li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 101 o.z., pokud není v dalších ustanovení uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle § 563 o.z. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž úplnost a správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, nebyla v této věci doba splnění nebyla dohodnuta v dohodě o vydání věci, nebyla ani stanovena právním předpisem či určena v rozhodnutí. Obsah dohody o vydání vyzníval tak, že žalované (tehdy oprávněné osobě) vznikne povinnost uhradit částku zhodnocení na účet ministerstva ve lhůtě jím stanovené. Výše zhodnocení nebyla totiž v době uzavírání dohody známa.

K výkladu § 563 o.z. je třeba (v souladu se závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu) připomenout, že podle tohoto ustanovení je dlužník povinen splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán. Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (R 28/84) dovozuje, že první objektivní možnost vykonání práva je okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.

Počátek běhu promlčecí doby ohledně nároků žalobkyně za zhodnocení nemovitostí nelze předně vázat ku dni následujícím po registraci dohody o vydání nemovitosti státním notářstvím. Je sice správné, že teprve registrací takové dohody byl dovršen proces vydání nemovitostí podle , tento aspekt však ve sledovaných souvislostech není právně významný. V době registrace dohody nebyla totiž výše dluhu oprávněné osoby ještě známa. Stejný závěr platí o tom, že za právně významný pro běh promlčecí lhůty nelze považovat ani den převzetí vydávané věci.

Smluvní ujednání zahrnuté do obsahu dohody o vydání věci, aby svou výzvou povinné k úhradě vyčísleného zhodnocení, neporušuje princip rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích (§ § 2 odst. 2 o.z.). Jde totiž o případ smluvního ujednání o modalitách, z jakých jeden z účastníků bude oprávněn stanovit výši a termín splatnosti svého nároku. Limitace tohoto oprávnění ovšem tkví v tom, že tento nárok věřitele je nárokem majetkovým. Jako takový ovšem podléhá režimu promlčení v obecné tříleté lhůtě.

Počátek běhu této lhůty je třeba posuzovat objektivně, a to se zřetelem ke shora uvedenému výkladu § 563 o.z. Dovolací soud proto připomíná, že může.i věřitel vyvolat splatnost dluhu sám – pak objektivně posuzováno – může své právo i vykonat. Záleží pak na posouzení okolností konkrétního případu, ve kterém okamžiku se věřitel v takové situaci ocitl. Půjde zpravidla o objektivně vzniklou situaci nastalou dnem kdy se věřitel měl možnost seznámit s podklady potřebnými pro úvahu o svém dalším postupu. Věřitel má v zásadě možnost návrh dlužníka spočívající ve vyčíslené ceně (ve věcech toho druhu, která je předmětem tohoto řízení zpravidla podle znaleckého posudku) akceptovat, nebo jej odmítnout. Pro ten případ je jistě věřiteli zachováno právo opatřit si vlastní podklady k náležitému zjištění výše zhodnocení, to však nejdéle v průběhu obecné tříleté promlčecí doby.

Opačný výklad, podle něhož věřitel vyčíslené (proti)nároky dlužníka neuznává, sám si vyhrazuje možnost prověřit výši zhodnocení v blíže neurčené lhůtě (jako v tomto případě dané „pracovním pořádkem“, tedy evidentně s odkazem na své interní pracovní předpisy) a k uplatnění svého nároku formou zaslání výzvy přikročí až po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, by se příčil zásadě rovného postavení účastníků v občanskoprávních vztazích podle shora citovaných ustanovení. Stejně tak by vedl k újmě z hlediska právní jistoty účastníků.

Z výsledků dokazování před soudy obou stupňů přitom plyne (a dovolací soud na tomto místě tato zjištění pro přehlednost rekapituluje), že:

1.po opakovaných žádostech žalované (ze dne 18.3.1991 a 29.4.1991) sdělil právní předchůdce žalobce žalované, že příslušnou peněžní částku stanoví ministerstvo v pracovním pořádku, podkladem bývá znalecký posudek, přičemž je možné, aby si zpracování znaleckého posudku žalovaná objednala sama,

2.v reakci na dopis žalované ze dne 21.7.1992 obsahující znalecký posudek sdělilo totéž ministerstvo dopisem ze dne 17.8.1993 mimo jiné, že podkladem pro poskytnutí náhrad bude znalecký posudek, kterým bude ověřena oprávněnost výzvy k peněžní náhradě,

3.k faktickému odmítnutí podkladů žalované a naopak stanovení výše náhrady požadované žalobkyní pak došlo až v dopise ze dne 14.9.1998, jímž byla splatnost tam uvedené částky určeno do 30.11.1998,

4.k podání žaloby pak došlo 4.7.2000, přičemž žalovaná namítla promlčení nároku.

Aplikováno na daný případ, se věřitel měl možnost seznámit s podklady potřebnými pro úvahu o svém dalším postupu doručením dopisu žalované ze dne 21.7.1992 obsahující znalecký posudek, o nějž žalovaná své nároky opírala. Vědomost o tom, že k přezkoumání nároků mezi účastníky sporných bude třeba znaleckého dokazování, vyjádřil žalobce ve svém dopise ze dne 17.8.1993. Své stanovisko vyjádřené ve shora uvedené výzvě však formuloval teprve v dopise ze dne 14.9.1998. Právo věřitele na stanovení splatnosti pohledávky tak bylo k uvedenému dni uplatněno po uplynutí obecné tříleté lhůty podle § 101 o.z. S přihlédnutím k účinně vznesené námitce promlčení, jak se stalo v průběhu tohoto sporu, nepřicházela proto možnost, aby soud takový nárok žalobci přiznal.

Nemohl proto dovolací soud spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu v otázce posouzení běhu promlčecí doby ve vztahu k shora citovaným zákonným ustanovením. Přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle , i.f. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soud prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ), v němž bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu