Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 103/2018-P19-42

KSOS 39 INS 3971/200929 NSČR 103/2018-P19-42

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka STŘEDOMORAVSKÉ METALURGICKÉ A STROJÍRENSKÉ, a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 48909491, zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, PSČ 769 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o přihlášce pohledávky věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o., identifikační číslo osoby 28568842, o dovolání T. E., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018, č. j. , -33, takto:

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 22. listopadu 2016, č. j. -14, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Připustil, aby na místo věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o. vstoupil do řízení T. E. (dále jen „T. E.“) jako věřitel pohledávky nezajištěné majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč (bod I. výroku).

2/ Zamítl návrh, aby na místo věřitele T. E. vstoupil do řízení T. A. (dále jen „T. A.“), jako věřitel pohledávky zajištěné majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč (bod II. výroku).

Insolvenční soud - odkazuje na , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) - dospěl k závěru, že T. E. jako směnečný rukojmí uspokojil v průběhu insolvenčního řízení pohledávku věřitele č. 19 v rozsahu 5 000 000 Kč. Zdůraznil, že ručitel závazku je aktivně legitimován k podání návrhu podle . Dále uvedl, že T. E. zajišťoval závazky dlužníka a je lhostejno, zda k částečnému uspokojení pohledávky došlo zpeněžením majetku ve vlastnictví ručitele ze směnky nebo nabyvatelem majetku na základě odporovaného právního úkonu. T. E. však svědčí pohledávka nezajištěná (v rozsahu jeho plnění za dlužníka), neboť ve smyslu , , nemůže třetí osoba, která plnila místo dlužníka, nabývat pohledávku v tom stavu, v jakém náležela původnímu věřiteli.

Návrh na vstup T. A. do řízení na místo věřitele T. E. insolvenční soud zamítl s odůvodněním, že nebyl tvrzen ani prokázán přechod práva na T. A.

K odvolání T. E. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. ledna 2018, č. j. , -33:

1/ Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že návrh, aby soud připustil, aby na místo věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o. vstoupil do řízení T. E. jako věřitel pro pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč, se zamítá (první výrok).

2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok).

Odvolací soud považoval za rozhodné, že věřitel DAHANAX, s. r. o. přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z úvěrových smluv jako pohledávku zajištěnou nemovitým majetkem dlužníka a zajišťovací směnkou vystavenou dlužníkem, kterou T. E. avaloval. Uzavřel, že nepřihlásil-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku z titulu směnky, není T. E. (který věřiteli plnil na směnku jako směnečný rukojmí) osobou (ručitelem) ve smyslu .

Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku T. E., že insolvenční soud nerozhodl o návrhu na vstup do řízení ve lhůtě dané . Uvedl, že z „vyplývá pouze přiměřené použití , a to pro doložení plnění veřejnou u [ , (dále jen „ “)], nebo u s úředně ověřenými podpisy, neboť spoludlužník nebo ručitel ( ) je sám aktivně legitimován k podání návrhu a souhlas věřitele, na jehož místo bude vstupovat, insolvenční soud nemusí vyžadovat. Rozhodnutím podle (proti kterému není odvolání přípustné) insolvenční soud ani není vázán ( )“.

Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal T. E. dovolání, jehož přípustnost vymezuje dle , (dále jen „ “), tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která „v určitých aspektech doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Konkrétně se dovolatel neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není osobou (ručitelem) oprávněnou vstoupit do insolvenčního řízení dle na místo věřitele, kterému plnil místo dlužníka z titulu směnky. Zdůrazňuje, že směnku avaloval „v pozici“ předsedy představenstva dlužníka. Shrnuje, že věřitel v přihlášce pohledávky výslovně uvedl, že kauzální pohledávka je zajištěna předmětnou směnkou, že dovolatel jako statutární orgán dlužníka byl „podepisující osobou jak kauzálního závazku, tak i směnky jakožto směnečný dlužník i aval“ a že jím poskytnuté plnění „splnilo část kauzálního závazku“ dlužníka z úvěrové smlouvy.

Dovolání v dané věci je přípustné podle , když v posouzení procesních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení :

( )

(1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou u nebo u, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly.

(2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; nestane-li se tak, má se po uplynutí této lhůty za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně.

(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se doručuje věřiteli, nabyvateli jeho pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci; těmto osobám se doručuje zvlášť. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.

( )

(1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

(2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně.

(3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

( )

1) Věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel nebo osoba, která podala návrh na vstup do řízení na místo věřitele (§ 183 odst. 2). Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.

(2) Věřitel, který vezme přihlášku pohledávky zpět proto, že ji uspokojila některá z osob, od kterých může požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, to uvede ve zpětvzetí přihlášky; jestliže tak neučiní, odpovídá takové osobě za škodu nebo jinou újmu tím vzniklou.

(3) V případě uvedeném v odstavci 2 vyrozumí insolvenční soud o zpětvzetí přihlášky osobu, která pohledávku podle zpětvzetí uspokojila, a poskytne jí lhůtu k podání návrhu na vstup do řízení místo věřitele; o zpětvzetí přihlášky rozhodne insolvenční soud až po uplynutí této lhůty. V rozsahu, v němž insolvenční soud vyhoví návrhu osoby, která pohledávku uspokojila, na vstup do řízení místo věřitele, se ke zpětvzetí přihlášky pohledávky nepřihlíží.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení v době, kdy T. E. vznesl návrh na svůj vstup do řízení [podáním datovaným 22. února 2016, došlým insolvenčnímu soudu téhož dne (P-19-12)] a do doby, než insolvenční soud o tomto návrhu rozhodl (22. listopadu 2016), nedoznala změny.

V rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že v insolvenčním řízení je účastenství vymezeno v . Samostatnou úpravu pak obsahuje i procesní nástupnictví v případě, kdy dochází k singulární sukcesi, a to v . S ohledem na komplexní úpravu procesního nástupnictví je postup podle v insolvenčním řízení vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 109/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku Nejvyšší soud taktéž uvedl, že důvodem pro zavedení autonomní úpravy procesního nástupnictví v insolvenčním řízení nebylo odchýlení se od dosavadní (v zákoně o konkursu a vyrovnání uplatňované) dispoziční zásady, podle níž je toliko přihlašovatel pohledávky oprávněn (nikoliv povinen) k takovému návrhu, ale posílení právní jistoty v tom, kdo je osobou uplatňující svůj nárok v insolvenčním řízení (doložení převodu či přechodu pohledávky veřejnou u či ověřením podpisů), a dále urychlení vstupu osoby, na níž měla pohledávka přejít (podle tvrzení původního věřitele i vstupujícího věřitele), do insolvenčního řízení (rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví je vázáno na lhůty, případně na fikci rozhodnutí a není proti němu opravný prostředek).

V dané věci odvolací soud věcně přezkoumal rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu T. E. ze dne 22. února 2016 na vstup do insolvenčního řízení ve smyslu . Závěr o přípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí založil odvolací soud na úsudku, že z plyne přiměřené použití pouze pro doložení plnění veřejnou u nebo u s úředně ověřenými podpisy.

Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Ustanovení legitimuje (ve větě druhé části věty za středníkem) k podání návrhu dle též osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle a 2 , tedy:

1/ osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, nebo

2/ osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo

3/ osoby, které ručí za plnění dluhu dlužníkem,

a to vždy za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou.

Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ustanovením je dále doplněna (v , větě druhé části věty před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí ( ) „přiměřeně“. Již v nálezu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 153/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud ozřejmil, že poukaz na „přiměřenou“ aplikaci příslušné právní normy, nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru, povinností soudu je v takovém případě právní normu, o jejíž přiměřenou použitelnost jde, aplikovat (nemůže vyloučit její užití). Až v rámci aplikace takové právní normy může soud zvažovat, zda s přihlédnutím k povaze institutu, na nějž má být použita, ji lze aplikovat (zcela nebo zčásti) jen „přiměřeně“. Tomu ostatně odpovídá i způsob, jakým má být podle teorie tvorby právních norem, slovo „přiměřeně“ používáno v právních předpisech; totiž tak, že slovo „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně a vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy (oproti užití slova „obdobně“).

Vzhledem k tomu, že ustanovení věty druhé části věty za středníkem legitimuje k podání návrhu dle osobu, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že dosavadnímu věřiteli zaplatila dlužníkův dluh (nebo jeho část), aniž by tato legitimace měla být podmíněna současným (souhlasným) návrhem věřitele o tomtéž (srov. ), je odtud zjevné, že jen přiměřené užití se předpokládá právě u předpokladů formulovaných v (bez součinnosti dosavadního věřitele lze stěží očekávat, že navrhovatel podle doloží přechod pohledávky v důsledku její úhrady věřiteli) veřejnou u nebo u, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly (srov. opět ). Potenciální spornost skutečnosti, pro kterou může osoba uvedená v věty druhé části věty za středníkem podat sama návrh podle (tvrzená úhrada dluhu nebo jeho části za dlužníka), pak opodstatňuje závěr, že z ustanovení se přiměřeně uplatní pravidlo, že insolvenční soud je povinen rozhodnout o návrhu do 3 dnů, leč nikoli již nevyvratitelná domněnka, že po marném uplynutí této se má za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl (ta byla nastavena pro skutečnosti, o které nemůže být veden spor, vzhledem k povaze listin, jimiž se dokládají).

Oproti tomu se z ustanovení (ani z jiných ustanovení ) nepodává, proč by pro osoby oprávněné k podání návrhu podle mělo být ustanovením věty druhé části věty za středníkem vyloučeno použití pravidel vyjádřených v a 4 , včetně pravidla, podle kterého odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu sice není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán ( druhá věta ).

Závěr, že pravidlo vyjádřené v druhé větě se neuplatní pro rozhodnutí o návrhu osob, jejichž legitimaci zakládá ustanovení , nepodporuje ani jazykový výklad .

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí v jeho prvním výroku změnil (ve shodě s , když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom smyslu, že odvolání T. E. proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. listopadu 2016, č. j. -14, odmítl.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřiteli č. 19, dovolateli a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 12. 2018

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu