Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3681/2018

-447

USNESENÍ

město Vodňany,

IČO 00251984, se sídlem Městského úřadu Vodňany, nám. Svobody 18, zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7,

o zaplacení 148 566 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2018, č. j. -403, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaný napadl dovoláním výroky II., III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterými byl výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 9. 2016, č. j. -322, zčásti změněn tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci částku 148 566 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Dovoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v té části výroku I., v níž byla žaloba co do částky 39 949 Kč s příslušenstvím zamítnuta.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel vznáší otázku výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. května 1996, č. j. 521/301/96, coby předchozího souhlasu s rozhodnutím příslušného okresního úřadu o přechodu stavby (stodoly) umístěné na stavební parcele č. XY v katastrálním území XY

–

z jejíhož bezesmluvního užívání žalovaným (formou neoprávněné dispozice se stavbou, již přenechal k užívání třetí osobě) žalobce dovozuje uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení

–

ze státu na obec ve smyslu ustanovení a 2 , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „“), maje přitom za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. . Předestírá rovněž otázku, zda námitka promlčení pohledávky z titulu bezesmluvních investic vložených do předmětné stavby, uplatňované dovolatelem v rámci procesní obrany, nekoliduje s dobrými mravy. Mínil, že odvolací soud řešil danou otázku v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. . Konečně předložil otázku, zda dobrým mravům neodporuje již jen samotné uplatnění žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovozoval, že řešení této otázky prezentované odvolacím soudem koliduje blíže neupřesněné judikatuře.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Zpochybňuje-li ovšem dovolatel prostřednictvím otázky výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. května 1996, č. j. 521/301/96, jakožto předchozího souhlasu s rozhodnutím příslušného okresního úřadu o přechodu předmětné stavby ze státu na obec ve smyslu ustanovení a 2 , závěr odvolacího soudu o tom, že z uvedenéy udělení takovéhoto předchozího souhlasu nevyplývá, napadá tím zjevně skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu, když předestírá vlastní, od závěrů odvolacího soudu odlišnou, verzi obsahu interpretovanéy. Zjišťuje-li totiž soud obsahy, jde o skutková zjištění, zatímco dovozuje-li z jejího obsahu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je jen taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění (o obsahu určitých právních skutečností) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. ). Skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů je pak dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli tedy dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – prostřednictvím shora položené otázky zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím přednesené otázky výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze ( ).

Nad rámec uvedeného lze přitom dodat, že ani dovolatelem zastávaný výklad obsahu posuzovanéy (ve smyslu, že předchozí souhlas s rozhodnutím o přechodu předmětné stavby ze státu na obec byl Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci udělen) by sám o sobě (bez příslušného

–

stavby se dotýkajícího

–

rozhodnutí okresního úřadu dle ) k závěru o přechodu vlastnického práva k dotčené stavbě na dovolatele nevedl.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka, zda námitka promlčení dovolatelem uplatňované pohledávky z titulu bezesmluvních investic vložených do předmětné stavby, nekoliduje s dobrými mravy. Nevyhovění procesní obraně dovolatele vystavěné na uplatnění předmětné pohledávky totiž odvolací soud neodůvodnil toliko závěrem o promlčení této pohledávky, nýbrž, a z logiky věci zejména, též závěrem, že dovolatel k uplatnění předmětné pohledávky není aktivně věcně legitimován, neb investice vložil do nemovitosti jiný od dovolatele odlišný subjekt. Spočívá-li pak napadený rozsudek na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku sporu, nemůže být dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno či zpochybněno být nemohlo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud je přitom vázán tzv. kvalitativním vymezením dovolacích důvodů, tedy může přezkoumávat napadené rozhodnutí jen v právních otázkách, které vymezí sám dovolatel ( ). Za tohoto stavu tedy otázka správnosti závěru o promlčení pohledávky uplatňované dovolatelem v rámci jeho procesní obrany přípustnost dovolání založit nemůže, neboť její řešení se za situace, kdy dovolatel ve smyslu ustanovení neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, jejímž prostřednictvím by napadal závěr odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k uplatnění takovéto pohledávky, který obstojí jako samostatný důvod pro nevyhovění jeho procesní obraně, nemůže projevit ve výsledku sporu.

Judikatura Nejvyššího soudu se konečně ustálila v závěru, že smyslem ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jímž se v situaci, kdy je uplatňován nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 12. 2. 2010 do 31. 5. 2013, řídí posuzovaný právní vztah (viz , , účinného od 1. 1. 2014), je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Ustanovení § 3 odst. 1 zákona obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Aplikaci ustanovení

§ 3

odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.

).

Jestliže tedy odvolací soud, poukazuje na okolnost, že předmětná stavba zůstávala po dobu 16 let od své rekonstrukce (na níž se žalobce nepodílel) v držbě dovolatele, jenž nebyl v dobré víře o tom, že mu tato stavba patří (vždyť i z obsahu dovolání plyne, že mu byly známy kroky, jež byly již od června 1996 činěny za účelem dodatečné realizace přechodu dotčené stavby do obecního vlastnictví), uzavřel, že vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizí věci (jejím neoprávněným přenecháním do užívání třetí osoby) za dobu od 12. 2. 2010 do 31. 5. 2013 dobrým mravům neodporuje, nelze jeho úvahám očividně vytknout zjevnou nepřiměřenost. Uplatnění nároku státu, coby vlastníka, na náhradu za bezesmluvní užívání jeho majetku obcí by totiž za dané situace bylo lze jen stěží označit za šikanózní či společensky nepřijatelné. Nelze přitom přehlédnout, že žalovaná obec si zejména poté, co katastrální úřad na základě darovací smlouvy ze dne 26. 10. 2007 zamítl provedení vkladu jejího vlastnického práva k dotčené stavbě do katastru nemovitostí, musela být velice dobře vědoma své povinnosti hradit za smluvně nedořešené užívání stavby, jež zjevně zůstávala ve státním vlastnictví, úplatu. Odvolací soud se tudíž svým závěrem o souladu žalobcem uplatněného nároku s dobrými mravy od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nijak neodchýlil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k a písm. i)

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 12. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu