Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4275/2017

-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) D. P., nar. XY, b) J. P., nar. XY, žalobci a) a b) bytem v XY, c) K. H., nar. XY, d) A. H., nar. XY, žalobci c) a d) bytem ve XY, všichni žalobci zastoupeni Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 67 333 446 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č. j. -246, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2016, č. j. -223, jímž byla odmítnuta žaloba žalobců („podání ze dne 30. 4. 2015 doplněné podáními ze dne 22. 7. 2015, ze dne 7. 9. 2016 a ze dne 19. 10. 2016, kterými se žalobci po žalované domáhají zaplacení 67 333 446 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 5. 2013 do zaplacení“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I napadeného usnesení), a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).

Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Otázka, zda jsou žalobci povinni v žalobě kromě vylíčení rozhodujících skutečností provést též právní hodnocení skutku, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil svůj závěr o vadách žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, nikoliv na tom, že jsou žalobci povinni své nároky právně kvalifikovat, nýbrž na tom, že žalobci v případě tzv. objektivní kumulace nároků (o níž v daném případě jde) musejí v žalobě uvést ohledně uplatněných nároků nejen skutečnosti, kterými vylíčí jednotlivé skutky, ale také uvést konkrétní peněžité částky, jež z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit. Řešení žalobci předkládané právní otázky se tak v jejich poměrech nemůže projevit, neboť jejich postavení vůči druhé straně sporu by zůstalo nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobci v dovolání nevymezují žádný další dovolací důvod způsobem požadovaným , tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatelé považují za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Žalobci neoznačili, kterou konkrétní procesní otázku při posuzování vad žaloby odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spokojili se s opětovným obsáhlým vylíčením žalobních tvrzení. Kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dále opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Uvedenému požadavku žalobci nedostáli, pokud sice ohlašují, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto praxi však nijak blíže nevymezují.

Dovolání tak v rozporu s – vyjma shora uvedené právní otázky, která však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí – neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Ohledně označení organizační složky jednající za žalovanou Českou republiku vyšel dovolací soud ze své ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu