Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1003/2018

26 Cdo 1003/2018-66

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1829-1831,se sídlem v České Lípě, Větrná 1831/12, IČO: 25497430, zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, proti žalovaným 1. J. F.,bytem XY, zastoupenému Mgr. Monikou Švarcovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 28/23, a 2. A. F.,bytem XY, o zaplacení částky 52.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. října 2017, č. j. -44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2017, č. j. -44, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 7. dubna 2017, č. j. -23, jímž Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil jim povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 52.764,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, které však není přípustné podle ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ “), neboť odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit,jedinou v něm účinně nastolenou právní otázku, zda v souzené věci jde o (výjimečný, resp. hraniční) případ, kdy nebylo namístě vydání rozsudku pro zmeškání, byť jinak formální předpoklady pro jeho vydání byly naplněny.

Předně však dovolací soud konstatuje, že namítal-li dovolatel, že mu nebyla řádně do vlastních rukou doručena žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo ( ), a to za použití dovolací námitky, že tam specifikovaná doručenka vykazuje takové zjevné vady, že nemůže být řádným průkazem o doručení uvedených písemností, tak na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž nehodnotil (a – logicky vzato – ani hodnotit nemohl), zda je dotčená doručenka způsobilým průkazem doručení, vyšel-li z úvahy, že žaloba spolu s předvoláním k prvnímu jednání (na den 7. dubna 2017) byla (musela být) dovolateli doručena (nejpozději) dne 30. ledna 2017, neboť právě v tento den doručil soudu prvního stupně vyjádření k žalobě (viz č. l. 16 a 19 spisu), v němž převzetí uvedených písemností potvrdil (srov. ).

Má-li být dovolání přípustné podle (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. , či z 21. ledna 2015, sp. zn. ) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému požadavku však dovolatel nedostál, jde-li o otázku, zda lze učinit závěr, že byl řádně poučen o následcích nedostavení se k prvnímu jednání ( ). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se citovanou otázkou mohl blíže zabývat.

V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (srov. slovo „může“ uvedené v ); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 2. srpna 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, že při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání soud musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. , z 13. ledna 2011, sp. zn. , z 29. dubna 2014, sp. zn. , či z 1. června 2016, sp. zn. , tj. rozhodnutí, na něž odkázal i dovolatel). Obdobný právní názor zaujal také Ústavní soud již v nálezech z 10. března 2005, sp. zn. , z 23. srpna 2005, sp. zn. , a dále např. z 28. ledna 2014, sp. zn. , na nějž dovolatel v dovolání rovněž poukázal. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků ( a ). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.

O takový (výjimečný, resp. hraniční) případ však v posuzované věci nejde. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dovolatelé zmeškali první jednání, které se ve věci konalo, zcela vědomě a záměrně, a to „pro naprosté ničím nedoložené právní a skutkové bludy, které… žalobce soudu předkládá“, jak to vyjádřili v odvolání proti rozsudku pro zmeškání (viz podání na č. l. 28 spisu). V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že již z jejich vyjádření k žalobě (viz opět podání na č. l. 16 spisu) bylo možné usoudit (byť nepřímo), že nepovažují za nutné, aby k projednání věci samé bylo nařízeno jednání, neboť z jejich pohledu „není o čem jednat“. K tomu lze jen dodat, že o tom, zda k projednání věci samé bude či nebude nařízeno jednání, rozhoduje soud, nikoli účastník řízení, a že zmešká-li účastník řízení, který po řádném doručení žaloby a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nepřítomnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne – za splnění ostatních předpokladů normovaných v – v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání; v takovém případě nebrání vydání rozsudku pro zmeškání ani okolnost, že dovolatel již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 122/2001 časopisu Soudní judikatura).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2018 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu