Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1124/2018

33 Cdo 1124/2018-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. V., bytem v XY, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému J. R., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. -264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek ze dne 13. 3. 2015, č. j. -224, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o zaplacení 1.500.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „ “), přípustné.

Žalovaný poté, co se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v a přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Z obsahu dovolání se podává, že odvolacímu soudu především vytýká, že při posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 25. 11. 2003 postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo judikaturou Ústavního soudu, resp. že v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , a Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. a ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. , „neučinil ničeho, aby se pokusil vyložit smysl smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003 a vůli smluvních stran v okamžiku uzavření této smlouvy za respektování pravidla, kdy má mít přednost takový výklad právního jednání, který zakládá jeho platnost před výkladem, který zakládá neplatnost takového jednání“. Prosazuje, že nebyl-li termín uzavření kupní smlouvy ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě uveden jednotně, měly soudy tuto nejasnost odstranit výkladem dotčených smluvních ujednání. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neurčitá pro absenci předmětu koupě a kupní ceny, resp. namítá, že při řešení této právní otázky odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. a v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. . Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že pokud posoudil smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí jako neplatnou, odchýlil se od právního závěru, který dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. . Za dosud neřešenou považuje právní otázku „zda je možné označit za nepřiměřenou takovou smluvní pokutu, jejíž výše je totožná pro obě smluvní strany a kterou může druhá ze smluvních stran vymáhat v případě porušení povinnosti“.

Podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. ), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.

Výkladem právních úkonů za použití pravidla uvedeného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. princip výkladu právních úkonů, který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. ).

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená dne 25. 11. 2003 trpí takovými nedostatky ve vztahu k podstatným náležitostem, že je není možno překonat ani výkladem, neboť by bylo nutné projevy účastníků doplňovat či dokonce nahrazovat. Z posuzované smlouvy o smlouvě budoucí kupní totiž nelze jednoznačně určit dobu, do které mají účastníci uzavřít kupní smlouvu; tato je totiž stanovena v bodu III. 3. smlouvy odlišně, než v jejím bodu IV. 4.; protože v každém z ujednání je uveden jiný časový okamžik, nelze ani za pomocí výkladu právního úkonu postavit najisto, zda vůlí smluvních stran bylo uzavřít kupní smlouvu v době stanovené v bodu III. 3. nebo tak, jak je sjednáno v bodu IV. 4. Rozdílný způsob určení doby, do které má být kupní smlouva uzavřena, zakládá důvod (absolutní) neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí jako celku.Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud si byl vědom zásady priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, lze však přisvědčit jeho závěru, že popsaný vnitřní rozpor smlouvy o budoucí kupní smlouvě není možné za pomoci zákonných výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. odstranit, neboť volbu mezi termíny, které si smluvní strany ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě sjednaly pro uzavření kupní smlouvy, by musel provést soud a nahradil by tím vůli smluvních stran.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od tezí přijatých ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, nikterak neodchýlil. Trpěla-li smlouva o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003 takovými nedostatky ve vztahu k podstatným náležitostem takovéto smlouvy jako v posuzovaném případě, správně dovodil, že tyto nedostatky nelze odstranit výkladem obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.; nahradil či změnil by totiž již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel však směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že ze smlouvy nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Takovou není žalobkyní formulovaná otázka „zda je možné označit za nepřiměřenou takovou smluvní pokutu, jejíž výše je totožná pro obě smluvní strany a kterou může druhá ze smluvních stran vymáhat v případě porušení povinnosti“, popř. otázka „posouzení přiměřenosti smluvní pokuty k zajišťované povinnosti“. Již proto, že ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003, která je absolutně neplatná pro absenci podstatných náležitostí, nevznikl účastníkům žádný závazek hlavní, nemohl - logicky vzato - vzniknout ani závazek akcesorický (závazek zaplatit smluvní pokutu), který slouží k zajištění hlavního závazku.

Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v – nevznesla.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu