Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2090/2013

22

Cdo 2090/2013

ROZSUDEK

a)

Z. L.

,

b) J. L.,

proti žalovanému

J. C.

, zastoupenému JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pařížská 28, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. -53, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. -53,

se,

vyjma potvrzující části výroku I. rozsudku,

ruší

a věc

se vrací

v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. -50, ve výroku I. zamítl žalobu žalobců na uložení povinnosti žalovanému zaplatit 150.000,- Kč s úroky z prodlení na účet správy domu v P. (dále též jen „předmětná nemovitost“) v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl 7/24 na předmětné nemovitosti, žalobkyně a) je dále spoluvlastnicí předmětné nemovitosti v rozsahu 6/24, žalovaný v rozsahu 10/24 a P. U. v rozsahu 1/24. Z dohody mezi spolumajiteli o hospodaření s nebytovými prostorami v přízemí i suterénu domu a o fondu společných výdajů ze dne 4. října 1991 soud mimo jiné zjistil, že se právní předchůdci spoluvlastníků dohodli na tom, že pro „úhradu plateb a nutných zásahů, spadajících do společných výdajů, bude vytvořen fond, do kterého každý ze spoluvlastníků bude přispívat částkami úměrnými výši svých podílů. Pokud v budoucnosti nebude dohodnuto jinak, výše fondu bude udržována v limitu 100.000,- Kč až 200.000,- Kč. Fond bude vytvořen z veškerých příjmů od uživatelů bytů a příspěvků spoluvlastníků domu“. Jedinými, kdo do fondu přispívali, byli žalobci, kteří do konce roku 2006 po ostatních spoluvlastnících jejich příspěvky do fondu nepožadovali. Žalovaný do fondu nepřispíval v letech 2008, 2009 a v první polovině roku 2010. Výše finančních prostředků ve fondu po celé toto období vždy převyšovala dohodnutý limit.

Soud prvního stupně nárok žalobců posuzoval soud podle . Výkladem dohody uzavřené mezi spoluvlastníky, konkrétně jejího bodu 7, dospěl k závěru, že povinnost spoluvlastníků přispět do fondu domu z vlastních zdrojů spoluvlastníků nastupuje v okamžiku, kdy zůstatek na účtu klesne pod v dohodě stanovený limit. Protože v žalovaném období k takovému poklesu zůstatku na účtu nedošlo, je žalobci uplatňovaný nárok nedůvodný.

Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č. j. -53, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 150.000,- Kč s úroky z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, který ani mezi účastníky nebyl sporný. Nesouhlasil však s výkladem dohody uzavřené mezi spoluvlastníky. Podle názoru odvolacího soudu je třeba tuto dohodu vykládat podle obsahu celého textu dohody, ze kterého vyplývá vůle stran, že měl být fond vytvořen nejen z příjmů získaných z příjmů uživatelů bytů, ale i z příspěvků spoluvlastníků v rozsahu uvedeném v této dohodě. Na této dohodě nemění nic ani skutečnost, že byla následně uzavřena ústní dohoda mezi spoluvlastníky, že s ohledem na výši fondu žádné příspěvky poskytovat nebudou, a to vzhledem k ustanovení .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle . Důvodem přípustnosti je podle jeho názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnil přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Dovolatel vytkl odvolacímu soudu posouzení otázky platnosti a závaznosti ústní smlouvy, kterou byl změněn obsah původně uzavřené dohody mezi spoluvlastníky. Má za to, že ke změně původní písemně uzavřené dohody došlo vzhledem k tomu, že ústně uzavřená smlouva je podle § 40a relativně neplatná. Relativní neplatnosti této ústně uzavřené dohody se však žalobci v promlčecí lhůtě nedovolali. Podle názoru dovolatele došlo ze strany odvolacího soudu k chybnému výkladu dohody uzavřené mezi spoluvlastníky. Z dohody jednoznačně vyplývá, že pokud nebude v budoucnu stanoveno jinak, výše fondu bude udržována v limitu 100.000,- Kč – 200.000,- Kč. Odvolací soud se nesprávně zabýval vůli žalobců, kteří však nebyli původními účastníky smlouvy, a opomenul zohlednit výpověď svědka J. C., který přímým účastníkem smlouvy byl. Odkázal přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , a . Uvedl dále, že lze vyjít z obdobného režimu rezervního fondu, který obsahuje obchodní zákoník v úpravě společnosti s ručením omezeným, kdy je společnost s ručením omezeným povinna přispívat do rezervního fondu až do jeho výše sjednané ve společenské smlouvě. Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení vznesl námitku rozporu práva žalobců s dobrými mravy s tím, že žalobce b), který není pověřen správou společné nemovitosti, s ní nakládá svévolně a bez vědomí a souhlasu menšinových spoluvlastníků. Touto námitkou se však odvolací soud nezabýval. V této souvislosti dovolatel připomněl rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. a . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dohoda o společném hospodaření s domem byla uzavřena na dobu neurčitou. Vylíčili podrobně celou genezi případu, zpochybnili výpovědi svědků v řízení a poukázali na neuspokojivé vztahy mezi spoluvlastníky. Argumentaci dovolatele ohledně dobrých mravů a námitky relativní neplatnosti ústně uzavřené dohody považují za nepřípadnou.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému vzniku práva žalobců na zaplacení žalované částky mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek pro vznik práva žalobců podle , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „“).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalovaného splňuje obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení , přičemž dovolatel namítá, že se odvolací soud při řešení rozhodující otázky hmotného práva odchýlil od „rozhodovací práce soudů“.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ( a , 4 ) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je částečně přípustné a důvodné.

Podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

V předmětné věci je nárok žalobců opřen o Dohodu mezi spolumajiteli o hospodaření s nebytovými prostorami v přízemí i suterénu domu a o fondu společných výdajů ze dne 4. října 1991.

Mezi účastníky řízení je nesporné, že tato dohoda byla uzavřena v písemné formě (ač pro dohodu o správě společné věci písemnou formu nevyžaduje), přičemž podle tvrzení dovolatele byl obsah této dohody z hlediska práv a povinností jejích účastníků modifikován následnou změnou této dohody uzavřenou v ústní formě. Oproti názoru odvolacího soudu má pak dovolatel za to, že ústně uzavřená změna písemné dohody je platná, neboť „nebylo odvolacím soudem zjištěno, že by žalobci či jejich právní předchůdci v promlčecí lhůtě 3 let počínaje od uzavření dohody (1991) namítli neplatnost této dohody pro nesplnění písemné formy“. Dovolatel má totiž za to, že se jedná o porušení smluvené formy právního úkonu, jenž je sankcionován relativní neplatností právního úkonu.

Závěr odvolacího soudu přijatý při řešení této otázky je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 40 odst. 1, 2 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Argumentace dovolatele je založena na názoru, že ústní změna písemně uzavřené dohody je porušením formy právního úkonu, kterou vyžaduje dohoda účastníků.

S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8014, vyložil, že písemně uzavřenou smlouvu lze měnit pouze písemně s tím, že

ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák. stanoví povinnost písemn

ě

uzavřenou smlouvu m

ě

nit op

ě

t pouze v písemné form

ě

, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o smlouvu, která mohla být podle zákona uzavřena i bezformáln

ě

, či zda šlo o zm

ě

nu jejích podstatných či nahodilých náležitostí. Byla-li písemn

ě

uzavřená smlouva zm

ě

n

ě

na ústn

ě

či konkludentn

ě

, a nikoli písemn

ě

, jak to vyžaduje ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák., jedná se o právní úkon, který nebyl učiněn ve form

ě

, již vyžaduje zákon, a tedy o právní úkon absolutn

ě

neplatný ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. S tímto názorem jsou závěry vyslovené odvolacím soudem ve shodě.

Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 2011, sp. zn. není přiléhavý, neboť v daném rozhodnutí řešil Ústavní soud otázku změnu právního úkonu v obchodněprávních vztazích (nikoliv vztazích občanskoprávních), tj. ve vztazích mezi podnikateli, resp. osobami činícími právní úkony podle obchodního zákoníku (což také výslovně zdůraznil), kde platí speciální úprava obsažená v ustanovení . V daném případě se však jednalo o dohodu uzavřenou podle ustanovení .

Přípustné a důvodné je dovolání v části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní závěry při výkladu dohody ze dne 4. října 1991.

Podle § 35 odst. 1, 2 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1108). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1075).

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2009, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách

www.nsoud.cz

nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. , uveřejněné tamtéž). Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách

www.nsoud.cz

). Tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem - tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách

www.nsoud.cz

).

V rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 9319 Nejvyšší soud vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Tato pravidla však odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně nerespektoval.

Závěry odvolacího soudu týkající se výkladu sporného článku 7 smlouvy se omezily na konstatování, že „fond měl být tvořen nejen z příjmů získaných z bytů, ale rovněž tak i z konkrétních příspěvků spoluvlastníků domu v rozsahu tam konkrétně stanoveném“. Uzavřel, že samotný písemný text smlouvy jednoznačně umožňuje usuzovat na vůli stran, a to s přihlédnutím ke gramatickému a logickému výkladu.

Tato úvaha odvolacího soudu však není důsledná. Dovolatel totiž nezpochybňuje základní závěr, že sjednaný fond měl být tvořen nejen příjmy získanými z bytů, ale také konkrétními příspěvky spoluvlastníků, namítá, a také v průběhu řízení namítal, že povinnost spoluvlastníků přispívat do sjednaného fondu oprav za rozhodné období let 2008 – 2010 není dána, protože v tomto období se celková částka pohybovala v rozmezí nad 200 000,- Kč a jeho povinnost do fondu přispívat by vznikla v případě, jestliže by zůstatek ve fondu klesl pod dohodnutou hranici. S touto základní námitkou dovolatele se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal.

Odvolací soud se dále přiklonil k závěru o výkladu projevu vůle účastníků smlouvy způsobem prezentovaným v průběhu řízení žalobci, v této souvislosti však dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jen obtížně lze usuzovat na vůli stran, jestliže žalobci účastníky dohody, kteří by ji sjednali v roce 1991, vůbec nebyli. Pokud však odvolací soud usuzoval na vůli stran, omezil se na její zprostředkování toliko z písemného textu dohody, z jeho rozhodnutí však žádným způsobem nevyplývá, zda, případně nakolik se zabýval skutečnou vůlí smluvních stran. Tato okolnost není bez významu tím spíše, že dovolatel poukazuje na okolnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí – při výkladu projevu vůle smluvních stran dohody – žádným způsobem nezohlednil obsah výpovědi (a nevypořádal se s ním) svědka J. C., jediného přímého účastníka dohody ze dne 4. října 1991, který se přímo vyjadřoval k účelu a smyslu vytvořeného fondu. Dovolatel dále zdůraznil, že odvolací soud se nevypořádal ani s obsahem výpovědí svědkyně A. U., jednající za dalšího přímého účastníka dohody M. U., jež potvrzovala obsah výpovědi svědka J. C. a svědkyně M. C. Při úvaze o skutečném úmyslu stran dohody ze dne 4. října 1991 pak v poměrech souzené věci není ani dovolatelem tvrzená ústní dohoda, jež měla být uzavřena následně po uzavření dohody ze dne 4. října 1991, jejímž obsahem mělo být ujednání, že s ohledem na „dostatečnou výši fondu účastníci, resp. jejich předchůdci, nic přispívat nebudou“, což také měli spoluvlastníci od roku 1991 do 22. února 2010 skutečně respektovat.

Jestliže při výkladu daného právního úkonu odvolací soud nevzal na zřetel všechny právně významné okolnosti, je právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatel uplatnil právem.

Důvodným je též poukaz dovolatele vytýkající odvolacímu soudu nevypořádání se s námitkou, že výkon práv žalobců je v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).

Podle není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Z ustanovení mimo jiné vyplývá, že součástí odůvodnění rozsudku soudu je uvedení, jak věc posoudil po právní stránce. Tato povinnost platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu ( ve spojení s ).

Posouzení věci po právní stránce se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. září 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Odvolací soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že žalovaný ve vztahu k žalobci uplatněnému nároku namítal, že „požadavek žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“ Dovolatel v dovolání opětovně (s konkrétní skutkovou specifikací) uvádí, v jakých okolnostech spatřuje výkon práv žalobců v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se však uvedenou námitkou ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní nevypořádal. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud musel přihlédnout ( ).

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku dovolacího soudu) podle , 2 věta první zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu věta první

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2014

Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D. předseda senátu