Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3088/2018

22 Cdo 3088/2018-163

USNESENÍ

Ľ. K.

1)

J. P.

a

2)

M. P.

, zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o žalobě na ochranu proti obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. -133, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaní

jsou povinni

zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Petry Krupanské, MBA.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. -106, uložil žalovaným povinnost zdržet se šíření hluku ve formě hlasité hudby nebo jiného zvuku audio či audiovizuálních zařízení z jejich bytu, do bytu žalobce; byty jsou v rozsudku konkretizovány. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. -133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Ve věci šlo o žalobu na ochranu proti imisi hlukem ( č. – „o. z.“); podle zjištění soudů v nalézacím řízení žalovaní minimálně od začátku roku 2015 do podání žaloby obtěžovali žalobce i další osoby v domě bydlící několikrát týdně hlasitou reprodukovanou hudbou a jinými zvuky zejména z Radia C., a to od ranních do pozdních večerních hodin. Hluk převyšoval podstatně hladinu, kterou lze tolerovat; byl takové intenzity, že nejen žalobci, ale i dalším uživatelům bytu bránil ve spánku. Snahy žalobce, dalších uživatelů bytů i bytového družstva o nápravu byly marné. Imise ustaly až poté, co ve věci bylo zahájeno soudní řízení, nicméně vzhledem k předchozímu chování žalovaných, kteří snahy o nápravu ignorovali, soudy žalobě vyhověly s tím, že hrozí opakování imisí v budoucnu.

Žalovaní („dovolatelé”) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ ”), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. . Jako dovolací důvod uplatňují – jak tvrdí - nesprávné právní posouzení věci podle

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ). Vymezeným důvodem přípustnosti je pak dovolací soud vázán. K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. .

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Dovolací soud je skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování, vázán. Pochybení při zjišťovaní skutkového stavu, resp. nedostatky odůvodnění rozhodnutí by mohly být za určitých okolností vadami řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ).

Dovolatelé sice vymezují dvě otázky, které mají založit přípustnost dovolání (viz text kurzívou níže), ty jsou však natolik obecné a nekonkrétní, že přípustnost založit nemohou. K tomu připojují zejména kritiku skutkových zjištění a postupu soudů jim předcházejícího, zejména hodnocení důkazů; zde nejde o uplatnění jediného přípustného dovolacího důvodu upraveného v Dále – bez návaznosti na tvrzené důvody přípustnosti dovolání, tudíž irelevantně – vznášejí i právní námitky. Ohledně nich však výslovně nevymezují důvod přípustnosti dovolání; pokud tvrdí, že je soudy posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nelze jim přisvědčit.

K otázce: „V jakých případech je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, konkrétně, zda v případě, kdy odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení , neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení mělo obsahovat, je to důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení nebo nikoliv.”

Takto obecně položená („akademická“) otázka přípustnost dovolání nemůže založit; dovolatelé však zřejmě mají za to, že v dané věci „rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení , neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení mělo obsahovat“. Při formulaci této otázky neuvádějí, o jaké „informace“ mělo jít, z obsahu dovolání se podává, že mělo jít o opomenuté důkazy; dále kritizují údajné rozpory v hodnocení důkazů a při posuzování hodnověrnosti svědků. Ani takto vymezené otázky přípustnost dovolání nemohou založit.

Dovolací soud předesílá, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelé v dovolání vymezují. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ). Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu (viz ).

Kromě toho dovolací soud opakovaně uvedl, že soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud návrhu na provedení důkazu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. ). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci - jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – dostál (viz body 19. a 20. jeho rozhodnutí). Ostatně v dané věci byla důkazní situace po podrobném dokazování naprosto jasná; věc vůbec nelze srovnávat s tou, ve které dovolací soud rozhodoval usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. .

K tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ). Jde o otázku „zda v případě kdy soud hodlá poskytnout ochranu obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, má být součástí právního posouzení i soudcovské uvážení, v jehož rámci soud vyloží míru obtěžování, která je v daném případě přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci zjištěnou.”

V usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl: „Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v několika případech Nejvyšší soud vyslovil, že je třeba míru obtěžování v místě obvyklou zvažovat s přihlédnutím k poměrům v jiných obdobných lokalitách. Tuto úvahu však nelze vytrhnout z kontextu rozhodnutí, ve kterých se objevila. Ovšem skutečnost, že v lokalitě určené k bydlení není přípustné rušit sousedy hlukem z audio zařízení takovým způsobem, že hluk pravidelně proniká nejen na sousední pozemky, ale dokonce i dovnitř obytných budov je natolik zřejmá, že by porovnávání obvyklých poměrů v jiných lokalitách nemohlo k posouzení věci přispět“. To nutně platí i pro intenzívní rušení v poměrech bytového domu.

V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl: „Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení ( č. , nyní o. z.) se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být)“. Jde tak o reakci na případ, kdy v určitém konkrétním místě souběhem okolností vzniknou místní poměry, které se významně liší od poměrů v jiných podobných místech a z hlediska zásadních zásad, na kterých spočívá soukromé právo (dobré mravy, ochrana života a zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí, zákaz zneužití práva – viz a násl. o. z.), se jeví jako nežádoucí. Tak pokud v obytném domě bydlí více hlučných osob, a je tam proto hluk vyšší než je v takových domech obvyklé, nelze vyjít z toho, že se určitá míra obtěžování hlukem stala v místě obvyklou. Pokud by soud vyšel z doslovného výkladu o. z. a za místní poměry považoval ty, které skutečně v místě panují, bez ohledu na stav obvyklý v jiných podobných místech, pak by byla ochrana před imisemi vyloučena (stav, proti kterému by se žalobce bránil, by byl v souladu s „mírou přiměřenou místním poměrům“). K tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 4.2015, sp. zn. .

Ze závěrů uvedených rozhodnutí vyplývá, že úvaha o tom, že hluk vycházející z bytu žalovaných vniká v míře nepřiměřené normálním, žádoucím poměrům v bytových domech do bytu žalobce, omezuje jeho obvyklé užívání a žalobci je třeba poskytnout ochranu, není vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepřiměřená; napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. To platí i o úvaze, že vzhledem k chování žalobců v minulosti, kdy ignorovali snahu sousedů o nápravu, je oprávněná obava, že v budoucnu hrozí opakování rušení žalobce. Tím samozřejmě nemá být postaveno najisto, že žalovaní imise opět vyvolají, jen se konstatuje, že je zde nezanedbatelná pravděpodobnost takového jednání. Není tak dán ani tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. .

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl. V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 10. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu