Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2439/2018

22 Cdo 2439/2018-575

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

EFES, spol. s r. o.

SALIA, s. r. o.

, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2898/4d, IČO: 25541382, zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, č. j. -436, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, č. j. -436, se

ruší

a věc se

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. -461, zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy, nacházející se na pozemcích, obci P., nebo jakékoliv části budovy nebo jakékoliv její části na pozemku, vše v katastrálním území T., obci P., za měsíční úplatu ve výši 5 841 Kč, do 31. 12. 2020“ (výrok I.), zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy, umístěné na pozemcích, vstupu chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i nemotorových vozidel na pozemek, pro účely zásobování, údržby a provozu budovy, umístěné na pozemcích, vše v k. ú. T., obci P., nebo jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč do 31. 12. 2010“ (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované, aby byla odstraněna část stavby – skladový areál EFES – skladová hala B, umístěná na pozemcích, vše v k. ú. T. a obci P. (dále jen „předmětná stavba“), a aby bylo uloženo žalobkyni tento pozemek uvést do původního stavu v přiměřené lhůtě, která bude určena soudem (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 21. 12. 2004 byla mezi společností Skanska Prefa a. s. jako prodávající a žalobkyní jako kupující uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě se žalobkyně stala vlastnicí pozemků a pozemků ve zjednodušené evidenci a v k. ú. T. za kupní cenu ve výši 7 213 000 Kč. Dne 1. 11. 2004 vyhlásil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových výběrové řízení na prodej pozemku ve zjednodušené evidenci, přičemž stanovil minimální kupní cenu 4 899 600 Kč. Ve druhém výběrovém řízení byla minimální kupní cena stanovena na 3 131 000 Kč. Výběrového řízení se účastnila žalobkyně, nicméně k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Další výběrové řízení se týkalo prodeje pozemků a v k. ú. T., obci P. (dále jen „předmětné pozemky“) a nejvýhodnější nabídku předložila žalovaná, které byly pozemky prodány. Žalovaná si však byla vědoma toho, že vlastnicí okolních pozemků je žalobkyně a že se na pozemku nachází předmětná stavba.

Na základě nájemní smlouvy č. 793/2006, která byla uzavřena mezi Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalobkyní dne 10. 1. 2006 se stala žalobkyně nájemkyní předmětných pozemků. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 13. 2. 2011. Kolaudační rozhodnutí pro předmětnou stavbu bylo vydáno v roce 1981 a v roce 1985, posléze byla předmětná stavba dodatečně povolena a bylo vydáno povolení k jejímu užívání. Dočasná doba jejího trvání pak byla prodloužena do 31. 12. 2020 rozhodnutím Úřadu městské části Praha 13. Žalovaná již v roce 2011 navrhla žalobkyni odkoupení pozemků za cenu 9 500 000 Kč nebo uzavření nájemní smlouvy za nájemné 80 000 Kč.

V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných pozemků zapsána žalovaná, na těchto pozemcích se nachází předmětná stavba a jsou obklopeny pozemky žalobkyně. Vjezd a vchod do předmětné stavby je umístěn na pozemku.

Soud prvního stupně posuzoval věc podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zabýval se aplikovatelností obč. zák., přičemž uvedl, že z hlediska soukromého práva nemá význam to, zda předmětná stavba byla povolena stavebním úřadem, ale zda byla postavena bez svolení vlastníka pozemku.

Uzavřel, že pokud stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být vypovězeno, jde o dočasné užívání pozemku, a pokud zanikne nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Vzhledem k tomu, že je předmětná stavba stavbou neoprávněnou, soud uspořádal poměry účastníků ve smyslu § 135c obč. zák. tak, že zřídil věcné břemeno. Přihlédl k tomu, že jen malá část předmětné stavby je umístěna na pozemku žalované, jinak stojí na pozemcích žalobkyně. Přihlédl také k tomu, že do této části předmětné stavby (objektu B2) je možný vjezd pouze z pozemku a že žalobkyně stavbu haly přistavila a upravila, k čemuž došlo v době, kdy byla nájemkyní pozemků, které získala žalovaná do vlastnictví na základě výběrového řízení, kde převýšila nabízenou cenu žalobkyně o pouhých 59 999 Kč. Zohlednil i skutečnost, že se žalovaná přihlásila do výběrového řízení o koupi předmětných pozemků, ačkoliv již v době jeho konání byly tyto pozemky obklopeny pozemky ve vlastnictví žalobkyně a na pozemku již byla umístěna předmětná stavba. Vzhledem k velké rozloze předmětné stavby a k tomu, že se v její části nacházejí vjezdy a vchody do stavby, by odstranění části předmětné stavby umístěné na pozemku znamenalo pro žalobkyni značnou hospodářskou ztrátu, která je v nepoměru se zájmem žalované na dalším využití předmětných pozemků. Původní vlastník pozemků se navíc domáhal jejich vyklizení, nikoliv odstranění předmětné stavby, a neměl tedy na odstranění stavby zájem. Nejlépe proto uspořádá poměry mezi účastníky zřízení věcných břemen za náhradu. Náhrada pak byla stanovena za pomoci znaleckého posudku. Soud prvního stupně zohlednil také skutečnost, že se pozemek nachází v oploceném areálu a žalovaná nemá možnost jej užívat, rovněž se prostorově jedná o takové plochy, které nelze rozumně využít.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. -436, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil, ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně. Sdílel rovněž názor, že předmětná stavba vznikla jako neoprávněná stavba, neboť původně byla postavena bez souhlasu vlastníka pozemků, na kterých byla umístěna; ztotožnil se tak s aplikací § 135c obč. zák. Při zvážení, jakým způsobem bude neoprávněná stavba vypořádána, odvolací soud, přihlížeje k judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. ) a Nejvyššího soudu (zejména sp. zn. ), dospěl k závěru, že bude na místě zřídit věcné břemeno do doby, po kterou je povoleno užívání skladové haly A, B1 a B2 podle rozhodnutí stavebního úřadu, tedy do 31. 12. 2020. Zohlednil zvláštní okolnosti případu spočívající v okolnostech vzniku a užívání předmětné stavby od roku 1981, dále nájemní právo žalobce k původnímu pozemku, správní rozhodnutí o povolení předmětné stavby a okolnosti průběhu výběrových řízení. Hodnotil rovněž účelnost odstranění části předmětné stavby, náklady spojené s realizací demolice a hospodářskou ztrátu pro žalobkyni, rovněž také okolnosti koupě předmětných pozemků žalovanou, které muselo být známo, že se pozemky nacházejí v uzavřeném areálu bez samostatného přístupu. Odvolací soud souhlasil rovněž se stanovením náhrady za zřízení věcného břemene soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že soudy měly vztahy mezi účastníky posoudit podle § 126 odst. 1 obč. zák., nikoliv podle § 135c obč. zák. Jestliže stavebník stavěl na cizím pozemku na základě časově omezeného práva, musí nést následky v podobě odstranění stavby. Závěr odvolacího soudu, že jde o stavbu neoprávněnou proto, že nájem pozemků skončil ke dni 13. 2. 2011, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Rozhodným okamžikem pro posouzení příslušných nároků není datum skončení nájemního vztahu, nýbrž datum založení právních vztahů mezi účastníky.

Je nepochybné, že předmětná stavba vznikla přestavbou a rozšířením původních staveb a že šlo o stavbu bez soukromoprávního titulu k pozemku, tedy předmětná stavba byla původně neoprávněná, navíc postavená bez příslušného stavebního povolení. To však není rozhodný právní stav pro posouzení její oprávněnosti. Tím, že byla uzavřena nájemní smlouva, došlo k dočasnému narovnání soukromoprávních vztahů mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované na dobu 5 let a žalobkyně musela počítat s tím, že po ukončení nájemního vztahu bude muset předmětnou stavbu odstranit. Tuto zásadní skutečnost odvolací soud pominul, nevypořádal se s ní, jeho závěr je nesprávný a nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, na základě jakých zjištění byl učiněn. Ačkoliv se odůvodnění soudů obou stupňů liší, jejich závěr o použitelnosti § 135c obč. zák. neobstojí. Poukázala přitom na četnou judikaturu dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu. Skutečnost, že na sousední pozemek zasahuje pouze část budovy, přičemž její odstranění by bylo neekonomické, není důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalobkyně ostatně věděla, že předmětná stavba může na pozemku být pouze po omezenou dobu. Zřízením věcného břemeno došlo k zásahu do vlastnického práva žalované dle č. 11 d. Dovolatelka dále ze svého pohledu vylíčila historické souvislosti daného případu, přičemž podle jejího názoru některé, odvolacím soudem vyslovené, skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování. Soudy dále nezohlednily stav, ze kterého žalovaná vycházela, když kupovala předmětné pozemky od státu. Předpokládala, že předmětná stavba bude odstraněna, a to, že ji žalobkyně neodstranila a areál oplotila, nemůže jít k tíži žalované. V době, kdy žalovaná kupovala pozemky od státu, k nim měla zajištěn přístup. Její pozemky jsou samostatně využitelné. Není pravdou, že předmětné pozemky mají historickou ekologickou zátěž. K tomuto nebylo prováděno žádné dokazování. Soudy obou stupňů rovněž chybně vyhodnotily znalecké posudky a zkrátily právo žalované na spravedlivý soudní proces. Výtky vůči znaleckým posudkům vypracovaným v řízení žalovaná v dovolání obsáhle vylíčila. Soudy zkrátily právo žalované na osobní slyšení znalce, znalecký ústav neměl možnost přednést svůj znalecký posudek, soudy převzaly bez bližšího odůvodnění první znalecký posudek vypracovaný v řízení.

Pokud by přesto aplikace § 135c obč. zák. měla přicházet do úvahy, měl soud aplikovat jeho odstavec 3 namísto odstavce 1. Nejsou zde důvody hodné zvláštního zřetele na straně stavebníka. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její chování – např. spočívající v tom, že nabídku na koupi pozemků doručila žalobkyni poslední den lhůty – naplňuje znaky chování v rozporu s dobrými mravy. Za nemravné nelze považovat to, že žalovaná informovala žalobkyni o tom, že bude vyžadovat splnění podmínek ujednaných v nájemní smlouvě. Je to naopak žalobkyně, která jednala nemravně, pokud postavila dočasnou stavbu na základě dočasného nájemního vztahu, s vědomím, že ji nesplní a pozemky nevyklidí. Žalobkyně věděla již při uzavření smlouvy, že bude muset předmětné pozemky vyklidit a dočasnou stavbu zbourat. Musela mít spočítáno, kolik bude bourání stavby stát a jaké to bude mít důsledky. Zbouráním malé části předmětné stavby nebude mít vliv na podnikání žalobkyně. Naopak při zřízení věcného břemene by měla žalovaná velké existenční problémy, jelikož by pro ni bylo obtížné investovat do předmětných pozemků.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, případně jej zrušil a odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že dovolání je obsahově takřka shodné s odvoláním žalované. V dovolání vylíčila okolnosti vzniku neoprávněné stavby. Předmětná stavba nemohla být postavena jako dočasná stavba na základě nájemního práva, neboť nájemní vztah v době vzniku budovy neexistoval. Žalobkyně nepopřela ustálený názor vyjádřený v judikatuře, že se okamžikem uzavření nájemní smlouvy stala stavba stavbou oprávněnou, ale veškerá tato judikatura se týká skutkově a právně odlišné situace. Rozhodný okamžik pro posouzení oprávněnosti nebo neoprávněnosti stavby je třeba vztáhnout k době vzniku stavby, nikoliv k době vzniku nájemní smlouvy. Soudy postupovaly správně, pokud stavbu považovaly za stavbu neoprávněnou. Žalobkyně rovněž podrobně vylíčila, proč nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za nepřezkoumatelné. Soudy správně seznaly, že odstranění stavby by bylo fatálním zásahem do jejího průmyslového provozu a náklady odstranění staveb by dosahovaly několik desítek milionů korun. Žalobkyně se také vyjádřila k historickému pozadí nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům a upozornila na to, že napadené rozhodnutí nemůže být pro žalovanou likvidační již proto, že ani nesdělila skutečný předmět svého podnikání a její záměry s pozemky. Pokud jde o znalecké posudky a stanovení úplaty za zřízení věcného břemene, žalobkyně dodala, že znalecký posudek, kterého se žalovaná dovolávala, stanoví hodnotu předmětných pozemků v hrubém rozporu se znaleckým posudkem žalobkyně a znaleckým posudkem zadaným soudem. Odmítá, že by zřízením věcného břemene na dobu dvou let mělo dojít k právní nejistotě mezi účastníky a odporovalo to charakteru věcného břemene. Soudy správně dovodily, že žalovaná stavěla stavbu v dobré víře a že pozemky bez stavby nejsou samostatně využitelné, čímž je dán právě důvod pro zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “) – (srovnej článek II bod 2 části první ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Z obsahu dovolání se podává otázka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zřídil věcné břemeno podle ustanovení § 135c obč. zák., ačkoliv předpoklady jeho aplikace nebyly naplněny.

Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť je na ní rozhodnutí odvolacího soudu založeno a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 135c odst. 1–3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby je nebo může být časově limitováno.

Nalézací soudy v řešené věci shodně konstatovaly, že v době, kdy byla stavba na cizím pozemku postavena, chybělo oprávnění ji na cizí pozemek umístit.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda měl stavebník či neměl stavební povolení, a stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. (uveřejněného pod č. C 2012 v Souboru), se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, a způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se odvíjí od právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě. Pravidla o posuzování (ne)oprávněnosti stavby a způsobu vypořádání neoprávněné stavby, jak z citovaného rozsudku dovolacího soudu vyplývají, jsou v rozhodovací praxi pevně ukotvena [dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 414 v Souboru), či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 10/1996, str. 480)].

O neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Pokud však vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné anebo obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví, jej samo o sobě nezbavuje práva domáhat se vypořádání podle § 135c obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. (uveřejněný pod č. 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 15 257 v Souboru)].

Soudní praxe tak připouští změnu režimu, kdy se původně neoprávněná stavba následně může stát stavbou, která stojí na pozemku jiného vlastníka na základě dodatečně vzniklého právního titulu. Právní poměry účastníků se pak řídí tímto právním titulem, resp. důsledky, které nastupují po jeho následném odpadnutí, aniž by se opětovně jednalo o neoprávněnou stavbu.

V řešené věci nalézací soudy dospěly k závěru, že předmětná stavba vznikla na pozemku parc. č. 609/79 bez existence občanskoprávního titulu. Následně však došlo k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě vzniklo žalobkyni oprávnění mít předmětnou stavbu na pozemku žalované. Ačkoliv tak předmětná stavba vznikla jako neoprávněná, skutečnost, že mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku vznikl obligační (nájemní) vztah, vylučuje aplikaci § 135c obč. zák., a to i poté, co toto oprávnění zaniklo. Z pohledu vypořádání vzájemných vztahů mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku se tedy právní vztahy po skončení dočasného oprávnění u staveb původně zřízených bez právního titulu k pozemku, řídí shodnými pravidly jako u staveb od počátku zřízených na cizím pozemku oprávněně.

Tyto závěry odrážejí judikatorní směr vyjádřený v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připouštějící, aby byl původní vztah mezi vlastníkem pozemku a stavby byl nahrazen právním vztahem jiným formou tzv. privativní novace ve smyslu § 570 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), vysvětlil, že z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné. Jestliže by došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, pak po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného právního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem původním právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu.

Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v situaci, kdy stavebníku svědčilo právo k vybudování a umístění stavby trvalého charakteru, přičemž následně byla uzavřena nájemní smlouva. Tím spíše pak je tato možnost dána tam, kde původně mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku neexistuje žádný právní poměr – jde o neoprávněnou stavbu – a následně dojde k uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou.

Závěr o možnosti nahrazení původního právního poměru jiným mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku akceptoval Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 14 633 v Souboru), či v usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 14 811 v Souboru).

Závěr, že vypořádání vzájemných vztahů mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku se po skončení dočasného oprávnění u staveb původně zřízené bez právního titulu k pozemku, řídí podobnými pravidly jako stavby již od počátku zřízenými na cizím pozemku oprávněně, vycházelo z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, bylo lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhal podle ustanovení obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby byly v poměrech obč. zák. mimořádně řešitelné prostřednictvím obč. zák. (nyní podle ve spojení s , – dále jen „o. z.“) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 14 249 v Souboru)].

K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz)].

V těchto případech se jedná o ochranu vlastnického práva, která se po 1. 1. 2014 řídí o. z. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno poměřovat úpravou obsaženou v o. z. Uvedenou úpravou se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na ochranu vlastnického práva, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 15 233 v Souboru)].

V nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz), sice Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , současně však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace § 135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné k důsledkům tzv. blokačního , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná.

Ostatně v následném nálezu (vydaném v téže věci, v níž Ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. ) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější povaze aplikovatelnosti § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí spojeny.

Tyto souvislosti formuloval a zdůraznil Nejvyšší soud aktuálně v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz).

Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je tedy zřejmé, že zřízení věcného břemene jako způsobu vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák., jak k němu přistoupil odvolací soud, není v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že ačkoliv byla původně stavba zřízena bez občanskoprávního titulu k pozemku, k užívání stavby byla v roce 2006 uzavřena nájemní smlouva ohledně pozemku, na kterém se stavba nachází, jejímž účelem bylo vyřešit právní vztahy vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Vznik tohoto oprávnění vylučuje aplikaci § 135c obč. zák. Tato nájemní smlouva skončila v roce 2011 a jak původní stavebník, tak jeho právní nástupci věděli, že právo je časově limitováno ukončením nájmu pozemku. Jestliže pak došlo v roce 2011 k zániku nájmu, mohla se žalovaná domáhat vyklizení předmětného pozemku – v poměrech této věci odstranění předmětné stavby.

Jestliže dovolatelka namítá, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, je tato výhrada již bezpředmětná vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Výtky vůči znaleckým posudkům vypracovaným v řízení pak jsou bez významu již proto, že nalézací soudy je vzaly jako základ pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene u neoprávněné stavby. Jestliže však závěr o vypořádání neoprávněné stavby – jak bylo uvedeno výše – neobstojí, je pro další řízení otázka znaleckého dokazování v naznačeném směru nevýznamná.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle věty první k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu