Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3183/2018

21 Cdo 3183/2018-119

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ostravské univerzity

D. B.,

zastoupenému JUDr. Vladimírem Bartlem, CSc., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 871/6, o určení, že byly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. -89, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 26. 5. 2017 domáhala, aby bylo určeno, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u ní žalovaný působil jako akademický pracovník, že jeho pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 se sjednaným druhem práce „odborný asistent“ a se sjednanou dobou trvání pracovního poměru do 31. 3. 2005, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán v souladu s ustanovením v tehdy platném a účinném znění, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2005 prodloužen do 31. 3. 2006 a dohodou o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 byl s účinností od 1. 4. 2006 prodloužen do 31. 3. 2007, v obou případech v souladu s , který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu , že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2007 prodloužen do 31. 3. 2012 v souladu s , který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu , že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 4 ze dne 31. 12. 2007 se pracovní poměr s účinností od 1. 1. 2008 změnil ze sjednaného druhu práce „odborný asistent“ na „odborný asistent s vědeckou hodností se zaměřením na aplikovanou matematiku“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2012 prodloužen do 31. 3. 2015, že vzhledem k tomu, že doba trvání předchozího pracovního poměru na dobu určitou přesahovala do roku 2012, kdy nabyl účinnosti , jenž novelizoval , je nutné tento předchozí pracovní poměr počítat jako první pracovní poměr na dobu určitou, který je možné prodloužit (opakovat) nejvýše dvakrát, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 byl tedy pracovní poměr na dobu určitou žalovanému prodloužen poprvé, a to na dobu tří let, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 6 a 7 ze dne 30. 6. 2014 a 28. 11. 2014 byl sjednaný druh práce změněn na „docent se zaměřením na aplikovanou matematiku“ a „docent se zaměřením na operační výzkum“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2015 prodloužen do 31. 3. 2017 v souladu s ustanovením , neboť se jednalo o druhé prodloužení, a to v délce dvou let, a že žalovaný žalobkyni dne 20. 2. 2017 a 20. 3. 2017 písemně oznámil, že nebyly dodrženy předpoklady uvedené v ustanovení až 4 , a trval na tom, aby jej žalobkyně dále zaměstnávala. Žalobkyně uvedla, že restriktivní opatření legislativy ve vztahu k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou nelze vykládat retroaktivně, a že se proto omezení dvojnásobným opakováním či prodlužováním pracovního poměru nemůže vztahovat na dobu před 1. 1. 2012.

Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně s ním uzavřela pracovní poměr na dobu určitou protiprávně, neboť pracovní poměr na dobu určitou nebylo možné sjednat mimo jiné s absolventy vysokých škol vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci, že pracovní poměry akademických pracovníků na dobu určitou podle , ve znění účinném od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2009, se ode dne 1. 1. 2012 nadále řídí výlučně a že žalobkyně prodloužila žalovanému pracovní poměr dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 1. 2012 již počtvrté, a to na úhrnnou dobu dvanácti let, což je v rozporu s ustanovením .

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. -50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 800 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Bartla, CSc. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný nastoupil k žalobkyni do pracovního poměru jako odborný asistent dne 1. 4. 2003, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 do 31. 3. 2006, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 2 do 31. 3. 2007, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 3 do 31. 3. 2012, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 do 31. 3. 2015 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 8 do 31. 3. 2017. Dovodil, že při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 došlo k porušení ustanovení , neboť žalovaný byl absolventem vysoké školy, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia dvou let, a zároveň písemně nepožádal žalobkyni o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 nebyla platně sjednána, ale strany se dohodly na podstatných náležitostech pracovního poměru a žalovaný pro žalobkyni začal s jejím souhlasem pracovat, dospěl soud prvního stupně k závěru, že vznikl tzv. faktický pracovní poměr, pro který neplatí zvláštní ustanovení týkající se možnosti uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Uvedl, že dohody o změně pracovní smlouvy nemohly dobu trvání pracovního poměru prodlužovat na další časově vymezená období, neboť s ohledem na jeho fakticitu je nutné na něj nahlížet jako na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. -89 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro prodloužení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou do 31. 3. 2017, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 není neplatná jako celek, ale že neplatné je jen ujednání o době trvání pracovního poměru, a pracovní poměr byl proto sjednán na dobu neurčitou. Dále dovodil, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 došlo ke změně pracovního poměru z pracovního poměru na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 s tím, že byla-li tato dohoda uzavřena žalovaným v omylu, který byl žalobkyni znám, nejedná se o neplatný právní úkon, ale o důvod pro odstoupení od smlouvy, který žalovaný nevyužil, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 2 a 3 byl pracovní poměr prodloužen do 31. 3. 2007 a následně do 31. 3. 2012 v souladu s ustanovením ve znění účinném do 31. 12. 2009, jenž je zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků vysokých škol, že ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno a že z přechodných ustanovení vyplývá, že pracovní poměr mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodlužován v době do 31. 12. 2009, resp. do 31. 12. 2011, se i v době po 1. 1. 2012 řídil dosavadními právními předpisy, avšak došlo-li k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou počínaje dnem 1. 1. 2012, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením . Dospěl proto k závěru, že byl-li v projednávané věci po 1. 1. 2012 prodloužen pracovní poměr mezi účastníky na dobu určitou uzavřený a následně prodlužovaný podle dosavadních předpisů (účinných do 31. 12. 2009), které možnost „řetězení“ a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou v podstatě nijak neomezovaly, bylo možné tento pracovní poměr mezi účastníky podle ustanovení ještě dvakrát prodloužit (vždy maximálně na dobu tří let), a to bez ohledu na to, kolikrát byl v minulosti prodlužován a jaká byla celková doba jeho trvání; dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 byl pracovní poměr prodloužen o tři roky a dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 byl prodloužen „podruhé“ o další 2 roky (do 31. 3. 2017). Odvolací soud dodal, že z obsahu žaloby ze dne 23. 5. 2017 jednoznačně vyplývá, že žalobkyně podala žalobu podle a nikoli obecnou určovací žalobu podle .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že je rozdíl mezi sjednáním nového pracovního poměru na dobu určitou („opakováním doby určité“) a prodloužením stávajícího pracovního poměru na dobu určitou, což může mít význam při použití přechodných ustanovení v situaci, kdy legislativa dopadající na tento pracovní poměr prošla řadou změn, že pracovní poměry na dobu určitou uzavírané mezi ním a žalobkyní byly sjednávány opakovaně, nejednalo se o jeden postupně prodlužovaný pracovní poměr, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 byl poprvé sjednán pracovní poměr na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 byl sjednán nový pracovní poměr na dobu určitou, a jednalo se tak o první opakování pracovního poměru na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 byl sjednán nový pracovní poměr na dobu určitou, a jednalo se tak o druhé opakování pracovního poměru na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 došlo po nabytí účinnosti , který mimo jiné zrušil ustanovení a změnil ustanovení , ke sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou, že se jednalo již o třetí opakování pracovního poměru, což bylo v rozporu s ustanovením , a že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 došlo ke sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou, přičemž se jednalo o čtvrté opakování pracovního poměru na dobu určitou (opět v rozporu s ustanovením ). Dovolatel má za to, že v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 1 se ode dne 1. 1. 2012 všechny pracovněprávní vztahy (tedy i pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti řídí výlučně ve znění účinném ode dne 1. 1. 2012 a že se jedná o nepravou zpětnou účinnost s retrospektivním působením právní úpravy, neboť zaměstnavatel (vysoká škola) i zaměstnanec (akademický pracovník) při opakovaném sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou musejí (nově od 1. 1. 2012) zohlednit také své dřívější pracovní poměry na dobu určitou, a to i z období před 1. 1. 2012. Namítá, že i kdyby šlo o jeden souvislý pracovní poměr na dobu určitou (z důvodu jeho prodlužování), řídil by se počínaje dnem 1. 1. 2012 výlučně „novými předpisy“, neboť přechodné ustanovení čl. X se týká pracovních poměrů na dobu určitou podle ustanovení , ve znění účinném do dne nabytí účinnosti , tedy do 31. 12. 2011, a proto se nevztahuje na předmětný pracovní poměr, který byl sjednán na dobu určitou podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2009. Má za to, že i kdyby se doba trvání tohoto pracovního poměru měla počítat od 1. 1. 2012 (tři roky a tři měsíce, resp. pět let a tři měsíce), obě tyto doby by překračovaly maximální tříletou dovolenou dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami, a dodává, že vynesený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a neodpovídá požadavkům ve smyslu ustanovení . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobkyně jako odborný asistent na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 do 31. 3. 2006, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 do 31. 3. 2007, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 do 31. 3. 2012, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 do 31. 3. 2015 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 do 31. 3. 2017 a že žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne 20. 2. 2017, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uzavření (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem po 31. 12. 2011 v případě, že strany mezi sebou před 1. 1. 2012 uzavřely více než jeden pracovní poměr na dobu určitou. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, mezi které patřil i žalovaný [srov. , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2011], se řídily , jen jestliže zvláštní právní předpis nestanovil jinak [srov. , (dále jen „zák. práce“), ve znění účinném do 31. 12. 2011]. Zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků vysokých škol byl , který (ve znění účinném do 31. 12. 2009, tedy v době, kdy byly uzavřeny dohody o změně pracovní smlouvy č. 1, 2 a 3) stanovil, že pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat na dobu určitou, zpravidla v délce pěti let, a že pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně nebo dohodou účastníků prodlužovat na dobu delší, než je uvedena v předchozí větě (srov. zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jednalo-li se proto o pracovní poměr na dobu určitou uzavřený mezi vysokou školou a jejím akademickým pracovníkem podle ustanovení zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009 (i ve znění účinném do 31. 12. 2011), který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, omezení uvedené v ustanovení zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 se na tento pracovní poměr nevztahovalo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016).

Z uvedeného, vztaženo na projednávanou věc, vyplývá, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, který byl jejím akademickým pracovníkem, uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2003 - s ohledem na neplatnost ujednání o době trvání pracovního poměru pro porušení ustanovení , , ve znění účinném do 29. 2. 2004 - na dobu neurčitou, od 1. 4. 2005 změněný na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 a od 1. 4. 2006 prodloužený do 31. 3. 2007, mohl být dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2007 znovu prodloužen (do 31. 3. 2012), aniž by musely být respektovány podmínky pro trvání pracovního poměru mezi týmiž účastníky uvedené v ustanovení zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011.

Dnem 1. 1. 2012 nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „ “), jímž bylo mimo jiné zrušeno ustanovení zák. práce (srov. čl. I bod 8 ), změněno ustanovení zák. práce o pracovním poměru na dobu určitou (srov. čl. I bod 42 ) a zrušeno ustanovení zákona o vysokých školách (srov. čl. IX ). Podle této právní úpravy, která se použije i na pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, nesmí doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami přesáhnout tři roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát; za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba tří let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží ( zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012). Uvedeným omezením není dotčen postup podle zvláštních právních předpisů, kdy se předpokládá, že pracovní poměr může trvat jen po určitou dobu, a toto omezení se nevztahuje na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele ( a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013; a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů). Sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s ustanovením zák. práce a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v zák. práce, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby ( zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013, obdobně zák. práce ve znění pozdějších předpisů).

Přechodné ustanovení čl. X stanovilo, že pracovní poměry na dobu určitou podle , ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se až do jejich skončení řídí dosavadními právními předpisy.

Z citovaného přechodného ustanovení vyplývá, že pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily „dosavadními předpisy“, tj. právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011. Novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 proto zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru o tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.

Byl-li po 31. 12. 2011 opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle „dosavadních předpisů“ (do 31. 12. 2011), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (§ 39 odst. 3, 4 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů) - tři roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely provedené a na ustanovení čl. X – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011.

Nelze přitom souhlasit s námitkou dovolatele, že na projednávanou věc nedopadá přechodné ustanovení čl. X , ale čl. II bodu 1 Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol se do 31. 12. 2011 řídily v souladu s ustanovením zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 pouze v případě, nestanovil-li zvláštní právní předpis - – jinak. Přechodné ustanovení čl. X je zvláštním přechodným ustanovením, které řeší důsledky zrušení ustanovení zákona o vysokých školách, jež před účinností dopadalo na akademické pracovníky vysokých škol, pro jejich pracovněprávní vztahy. Čl. II bod 1 je obecné přechodné ustanovení, které se vztahuje k novele , provedené , a na danou věc s ohledem na ustanovení zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 a na zvláštní přechodné ustanovení čl. X nedopadá.

V projednávané věci byl pracovní poměr žalovaného, uzavřený na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003, dohodami o změně pracovní smlouvy postupně prodloužen do 31. 3. 2012 (naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007). Vzhledem k tomu, že ujednání o prodloužení pracovního poměru až do 31. 3. 2012 nebylo – jak vyplývá z výše uvedeného - právní úpravou doby trvání pracovního poměru sjednaného na dobu určitou účinnou od 1. 1. 2012 dotčeno, řídil se tento pracovní poměr i po 31. 12. 2011 (do 31. 3. 2012, kdy měla uplynout sjednaná doba jeho trvání) v souladu s ustanovením čl. X právními předpisy dopadajícími na něj před 1. 1. 2012, a to ustanovením zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009. Uzavřeli-li žalobkyně a žalovaný následně (po 31. 12. 2011) dohodu o změně pracovní smlouvy č. 5, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2015, a dohodu o změně pracovní smlouvy č. 8, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2017, postupovali v souladu s ustanovením zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, neboť doba trvání pracovního poměru nepřekročila ani v jednom případě tři roky a pracovní poměr na dobu určitou nebyl (v době po 31. 12. 2011) opakován více než dvakrát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu