Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3106/2018

20 Cdo 3106/2018-250

USNESENÍ

A. Š.

K. M.

, P., o vyloučení nemovitosti z exekuce, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. -193, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. -193, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2017, č. j. – 161, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 8. 2017, č. j. -181, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vyloučení budovy na pozemku č. parc. a pozemku č. parc. v katastrálním území Č., obec Č., z exekuce ve prospěch oprávněného (žalovaného) vedené soudním exekutorem JUDr. Ing. Petrem Kučerou, Exekutorský úřad Kladno, pod sp. zn. 150 EX 3109/13, na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2013, č. j. -22. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by byl žalovanému v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy zužující společné jmění žalobkyně a jejího manžela (dále jen „SJM“), a tudíž nedošlo ke splnění zákonné podmínky dle , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s věta první , .

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále i otázky, jež podle jejího mínění dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ohlášenou odchylku vystihuje dovolatelka názorem, že právně významnou skutečností pro posouzení, zda má být výlučný majetek manžela povinného vyloučen z exekuce, je nejen skutečnost, že závazek vznikl povinnému až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale současně i vědomost jeho věřitele, že k takovému zúžení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. ). Relevantní „odchylku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ má podle dovolatelky představovat i postup obecných soudů „ve věcech řešení otázek procesního práva“, což se má zjevovat v nedůsledných postupech podle ustanovení ; ačkoli na základě soudem poskytnutého poučení navrhla další důkazy, soud je pak „překvapivě“ provést odmítl. Co ještě nebylo v dovolací praxi podle názoru dovolatelky posouzeno, je pak otázka výkladu, kdy, za jakých podmínek, je věřitel (oprávněný) dlužníka (povinného) „seznámen s obsahem smlouvy“, konkrétně, jak je tomu v situaci, je-li věřitel „naprosto pasivní“, když mu prokazatelně byly předloženy (na doložené schůzce s dlužníkem) příslušné y o zúžení SJM, a on o ně „neprojeví skutečný zájem“, přestože je dlužníkem „seznámen s jejich podstatou a podstatným obsahem“.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „ “ (srov. čl. II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V podaném dovolání dokládá dovolatelka přípustnost dovolaní právními otázkami, jež se váží k té podmínce pro vyloučení majetku manžela povinného z exekuce, jež spočívá ve vědomosti věřitele o existenci smlouvy o zúžení společného jmění manželů.

Stojí za zdůraznění, že v řízení před nižšími soudy o nic jiné nešlo; pro výsledek sporu bylo určující, že soudy dospěly k závěru, že žalobkyně (dovolatelka) takovou vědomost věřitele neprokázala, zatímco dovolatelka v dovolání vyjádřila přesvědčení, že toho dosáhla.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustálen právní názor, na nějž ostatně odkazuje i dovolatelka, dle kterého pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady plynoucí z ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež je procesním odrazem obč. zák., je významná skutečnost, zda vymáhaná pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a zda byl věřiteli obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů znám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ). Smyslem obč. zák. je ochrana věřitele, který má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být zkráceno (mimo jiné) smlouvou, kterou by byl zúžen dosavadní rozsah společného jmění manželů (smlouvou o zúžení společného jmění manželů). Mohou-li se manželé (každý z nich) na smlouvu o zúžení společného jmění manželů odvolat vůči věřiteli (nebo jiné třetí osobě), jen – jak vyplývá z ustanovení obč. zák.– jestliže je věřiteli (nebo jiné třetí osobě) znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, znamená to zejména, že smlouva o zúžení společného jmění manželů je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 69/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Uvedená citace z judikatury dovolacího soudu přesvědčivě (byť i nadbytečně široce) dokládá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakoukoli odchylku od ní nepředstavuje; odvolací soud z její znalosti evidentně vycházel, soustředěn nadto – jak odpovídalo tomu, co bylo ve věci sporné – výlučně ke z ní vycházející otázce, zda zde byla dána vědomost věřitele o obsahu dříve uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů či nikoli (jak bylo již předznamenáno shora).

Tuto podmínku přípustnosti dovolání ( ) tedy dovolatelka nesplnila.

Stejný závěr je však namístě i ohledně druhé otázky, kterou dovolatelka na téma podmínek přípustnosti dovolání formulovala (viz výše).

Ačkoliv ohlásila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , z obsahu dovolání se zjevně podává, že brojí zásadně proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil závěr, že věřitel (žalovaný) o zúžení společního jmění manželů povinného a žalobkyně v době vzniku pohledávky nevěděl (přesněji řečeno, že se opak dovolatelce prokázat nezdařilo). Jestliže po provedeném dokazování soudy obou stupňů nepřijaly skutkovou verzi dovolatelky, že se uskutečnilo setkání s žalovaným (a dalšími osobami), na kterém žalovanému byly předloženy y o zúžení SJM, pak je logicky bezcenné se zabývat otázkou, kterou podle dovolatelky by měl dovolací soud nyní vyřešit, totiž jaký má být vlastní obsah pojmu „seznámení se“ s obsahem „předložených“ listin (resp. kdy, za jakých podmínek lze uzavřít, že obsah dohody o zúžení je věřiteli „znám“), jestliže samo „předložení“ takových listin v dané věci prokázáno nebylo. Zakládá-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání na posouzení právní otázky týkající se výkladu pojmu „seznámení se s obsahem smlouvy“, nejde o otázku, na níž napadené rozhodnutí ve smyslu závisí, neboť ji odvolací soud neřešil a řešit nepotřeboval.

Dovolatelka pouze předestírá vlastní skutkové závěry ohledně konání předmětné schůzky, na které měl být věřitel s notářskými zápisy o zúžení společného jmění manželů informován, a na nich buduje odlišné právní posouzení věci. Taková konstrukce (s následným – dle dovolatelky správným právním posouzení věci) však regulérní dovolací důvod nenaplňuje a jejím prostřednictvím splnění podmínky přípustnosti dovolání založit nelze rovněž.

Výhrady dovolatelky proti hodnocení důkazů odvolacím soudem způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu nejsou zcela samozřejmě, neboť dovolací soud již několikrát ve své judikatuře zopakoval, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. ) a případné vady řízení (neprovedení důkazu) nesprávným právním posouzením nejsou rovněž. Přípustnost dovolání by bylo možné dovodit jen tehdy, když by postup odvolacího soudu při provádění dokazování zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. ), o takovou skutečnost se však v projednávaném případě nejedná.

Tento závěr nezmění ani tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, jestliže odvolací soud ukončil dokazování a dovolatelku znovu nevyzval podle , čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces. Bez ohledu na posouzení takové námitky jako důvodné či nikoli, rozhodné zde je, že výtka z existence takové (možné) vady řízení není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit; dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (viz ustanovení ), a tak tomu v dané věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. , a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. ).

Shrnutím řečeného je namístě konečný závěr, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci splněny nejsou, a dovolání žalobkyně tím není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení věty první odmítl.

Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zvláštního rozhodnutí zde není třeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. ), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené (viz nález ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení , části věty před středníkem a ; dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak vznik nákladů řízení žalovaného se ze spisu nepodává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 9. 2018

JUDr. Vladimír Kůrka

předseda senátu