Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 522/2019

20 Cdo 522/2019-215

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Spolek Za Mlýnem v Květnici, se sídlem v Květnici, K Dobročovicům 35, identifikační číslo osoby 22733914, zastoupeného Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Střelnici 2072, proti povinnému V. B., narozenému XY, bytem XY, pro doručování adresou XY zastoupenému JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, za účasti manželky povinného J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, pro 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018, č. j. -179, takto:

Odůvodnění:

V označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 4. 2018, č. j. -129, na návrh povinného a jeho manželky částečně zastavil exekuci vedenou prodejem nemovitostí ve výlučném vlastnictví manželky povinného podle exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Evy Koutníkové, Exekutorský úřad Znojmo, ze dne 23. 5. 2017, č. j. 193 EX 2101/17-21, a to prodejem pozemku XY, jehož součástí je stavba XY, a pozemku č. parc. XY, vše v katastrálním území XY (dále „nemovité věci“, viz výrok I.); oprávněnému uložil povinnost nahradit povinnému a jeho manželce na nákladech řízení každému částku 10 620,50 Kč (výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci vykonatelný směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. -18, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. -70, a ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, č. j. -93, podle kterého vznikl závazek povinného z titulu bezdůvodného obohacení získaného na základě (neoprávněných) výběrů plateb za vodné v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011, byla-li následně (14. 9. 2012) uzavřena oprávněným a povinným dohoda o uznání dluhu. Povinný ajehomanželka uzavřeli formou notářského zápisu ze dne 19. 3. 2007, sepsaného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, notářem se sídlem v Praze, tj. před vznikem pohledávky oprávněného, ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále rovněž „smlouva o zúžení SJM“). Manželka povinného uzavřela následně, dne 28. 6. 2007, kupní smlouvu, na jejímž základě nabyla exekucí dotčené nemovité věci s právními účinky vkladu ke dni 12. 7. 2007.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 3. 10. 2018, č. j. -179, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí zamítl. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že vymáhaný závazek není výlučným závazkem povinného. Povinný ajehomanželka ve smlouvě o zúžení SJM ujednali, že „veškeré závazky jako půjčky, úvěry apod. v budoucnu vzniklé nebudou předmětem společného jmění manželů, avšak výhradně výlučným závazkem toho z manželů, jehož jménem budou zřízeny“ (článek druhý písm. d/ smlouvy). Existuje-li celá řada důvodů vzniku závazků a povinný a jeho manželka z takto širokého okruhu závazků smluvně specifikovali pouze půjčku, úvěr a jim podobné závazky, odvolací soud uzavřel, že jen uvedené typy závazků byly ze společného jmění vyňaty. Nadto je v označeném článku smlouvy o zúžení SJM použita formulace „jehož jménem budou zřízeny“, z čehož podle názoru odvolacího soudu plyne, že jde toliko o závazky smluvní. Odvolací soud proto vymáhaný závazek s ohledem ustanovení § 143 odst. 1 písm. d) a § 144 obč. zák. zařadil do společného jmění manželů, za který odpovídají oba manželé společně a nerozdílně, a to veškerým svým majetkem, včetněvýlučného majetku každého z manželů. Je tudíž nerozhodné, zda dotčené nemovité věci tvoří součást společného jmění povinného a jeho manželky či zda se jedná o výlučné vlastnictví manželky povinného, neboť závazek náležející do společného jmění manželů lze uspokojit i z výlučného vlastnictví jednoho z nich.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný spolu s jeho manželkou dovolání, v němž namítají, že závěr odvolacího soudu ohledně exekučního postižení výlučného majetku manžela povinného pro vymáhaný závazek coby součást společného jmění manželů „je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř společného jmění, aniž by to mělo průmět do vztahů ke třetím osobám“ (s odkazem dovolatelů např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. ). Jestliže se pasivní (i aktivní) solidarita ve smyslu výše uvedené judikatury uplatní pouze ve vztahu mezi manželi navzájem, ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. neumožňuje věřiteli domáhat se přiznání svého práva vůči tomu z manželů, který příslušný závazek neuzavřel, zároveň není možné postihnout v exekuci vedené proti jednomu z manželů výlučný majetek druhého manžela i v případě, že vymáhaný závazek tvoří součást společného jmění. Dovolatelé rovněž označili za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu ohledně ujednání o vyloučení závazků ze společného jmění ve smlouvě o zúžení společného jmění manželů. Výklad odvolacího soudu, podle kterého byly ze společného jmění vyloučeny pouze závazky z půjček a úvěrů, nikoli veškeré budoucí závazky, je v rozporu s jejich vůlí i se zněním příslušného článku smlouvy. Zmínka o půjčkách a úvěrech představuje podle názoru dovolatelů demonstrativní výčet závazků, které jsou ze společného jmění vyloučeny. Odvolací soud smlouvu vyložil v rozporu s ustanovením § 35 obč. zák. i s judikaturou dovolacího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. ). Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zároveň aby odložil právní moc napadeného usnesení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podaly k tomu legitimované osoby (účastníci exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v a že dovolání je přípustné podle ustanovení (primárně v předestřené otázce výkladu právního úkonu podle obč. zák., která je rozhodná z hlediska zařazení exekvovaného závazku do SJM), Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) se závěrem, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. obsahuje vodítka pro výklad právních úkonů, která stanoví, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst.3 obč. zák.) podrobí soud zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. . Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. ).

Z argumentace odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud vycházel z gramatického výkladu ujednání účastníků, aniž by vzal v úvahu další interpretační pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. (zejména hledisko celkového vyznění uzavřeného notářského zápisu ve smyslu logického a systematického výkladu, které podle jeho významu směřuje k zúžení společného jmění manželů v co největším rozsahu). Nezabýval se rovněž tím, jakým způsobem chápali účastníci (dovolatelé) shora citovaný článek druhý písm. d/ smlouvy v době před a při uzavření smlouvy o zúžení SJM, takže rozsah dokazování a užitý výklad - se zřetelem k odlišným stanoviskům procesních stran i soudů (prvního stupně a odvolacího) - ani v tomto ohledu neobstojí.

Zkoumání skutečné vůle jednajících osob je v posuzovaném případě důležité i proto, že jazykový výklad předmětné smlouvy odvolací soud založil na přesném rozlišování významu jednotlivých slov tak, jak jsou zpravidla užívány v právní terminologii; v případě, kdy účastníci smlouvy o zúžení SJM nedisponují právnickým vzděláním, nelze bez dalšího dovozovat, že jednotlivé výrazy byly použity s vědomostmi dovolatelů o právním významu těchto pojmů (tj. že pod pojmem „závazky“ dovolatelé mínili toliko závazky smluvní či že okruh závazků byl zúžen použitím slovesa „zřizují“, neboť toliko závazky smluvní se „zřizují“, ostatní typy závazků „vznikají“).

Z odůvodnění napadeného usnesení je tak zjevné, že odvolací soud se skutečnou vůlí účastníků ve vztahu k uzavřené smlouvě o zúžení SJM dostatečně nezabýval, proto jsou jeho závěry v tomto bodě předčasné a prozatím neúplné, tudíž v zásadně rozhodné otázce zařazení vymáhaného závazku do společného jmění manželů (s důsledkem exekučního postižení nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví manželky povinného) i nesprávné.

Odvolací soud zároveň nevěnoval jakoukoli pozornost skutečnosti, že vůči povinnému a jeho manželce vymáhaný závazek vznikl později (v období let 2010 a 2011 – viz shora), než byla uzavřena zkoumaná smlouva o zúžení SJM (19. 3. 2007). Nejvyšší soud v této souvislosti konstantně judikoval, že se manželé sice mohou na smlouvu o zúžení SJM vůči věřiteli (nebo jiné třetí osobě) odvolat, ale pouze za podmínky, že věřiteli (třetí osobě) byl (je) obsah smlouvy o zúžení SJM znám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 69/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. ).

Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle věty druhé zrušuje a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude nezbytné důkazně (typicky výslechem účastníků smlouvy) zkoumat vůli jednajících osob ke zjištění rozsahu vyloučení závazků ve smyslu smlouvy o zúžení SJM, neboť takové rozlišení bude pro další průběh exekuce podstatné, současně a především se bude nutné zabývat tím,zda byl oprávněnému obsah smlouvy o zúžení SJM znám (v opačném případě by vůči němu nebyla právně účinná, a to bez ohledu na vlastní interpretaci smluvních ujednání). Teprve poté, až odvolací soud dospěje po provedeném dokazování k vyřešení otázky, zda projednávaný závazek (ne)spadá do společného jmění manželů, bude možné vypořádat se s otázkou, zda lze exekučně postihnout majetek ve výlučném vlastnictví manželky povinného.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodovat ve zvláštním režimu [viz a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu