Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4938/2017

22 Cdo 4938/2017-365

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. R., a b) R. R., zastoupených JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným 1) M. R., 2) D. R., 3) M. R., 4) I.R., a 5) L. R., zastoupeným Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem v Mostě, ČSA 1676/86, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2017, č. j. -328, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Lounech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. -221, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu id. 1/2 pozemku, vytvořeného geometrickým plánem za účelem oddělení od pozemku, zapsaného na listu vlastnictví pro katastrální území a obec B., u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrálního pracoviště Ž. (dále také „sporný pozemek“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli vydržením. Skutečnost, že si nezjistili hranice pozemků, které jim náleží, oprávněnou držbu nevylučuje (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. ). Žalobci se chopili držby části sousedního pozemku, který nekoupili, o kterém však mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim náleží; mimo jiné z hlediska posouzení poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku, umístění v terénu (sporný pozemek se nachází v jiné výškové úrovni než zbytek pozemku), nebo způsobu užívání právními předchůdci. Bylo také zjištěno, že nemovitosti žalobců tvoří se sporným pozemkem jeden funkční celek. Žalobci neměli důvod domnívat se, že by sporný pozemek náležel žalovaným; tato skutečnost ostatně nebyla do roku 2010 známa ani žalovaným. Ohledně kupní smlouvy ze dne 23. 2. 1993 soud prvního stupně uvedl, že byly splněny veškeré podstatné náležitosti; nelze tedy namítat absolutní neplatnost kupní smlouvy.

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. -328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se v meritu věci ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se žalobci nepřesvědčili o hranicích jimi nabývaných pozemků, nevylučuje oprávněnou držbu, jak rozhodl Nejvyšší soud třeba v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. . Žalobci tak byli po dobu deseti let v dobré víře, že jim sporný pozemek náleží. Se zřetelem ke všem okolnostem a při zachování náležité míry opatrnosti nebylo možné objektivně požadovat, aby rozpoznali, že sporný pozemek je ve vlastnictví žalovaných. Sporný pozemek tvoří jednotný funkční celek s pozemkem žalobců a jejich držba nebyla rušena až do roku 2010. Své právní názory opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména rozsudky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. , a ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. ). K otázce platnosti kupní smlouvy uvedl, že veškeré formální předpoklady vyžadované zákonem byly naplněny. I v případě neplatnosti kupní smlouvy by však existoval putativní právní důvod držby (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že „dovoláním napadená rozhodnutí soudů se odchýlila od ustálené rozhodovací praxe zejména dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 26. 2. 2013). Jsou rovněž přesvědčeni, že soud při rozhodování zcela pominul jimi předložené důkazy a nevypořádal se dostatečně s obsahem důkazních návrhů“.

Namítají, že si žalobci museli být vědomi, že užívají nemovitosti, které nejsou v jejich vlastnictví. Nemohli tak být v dobré víře, že jim sporný pozemek náleží, neboť nezachovali náležitou míru opatrnosti při nabývání vlastnického práva a zároveň si nezjistili hranice pozemků. Nemohlo tedy dojít k vydržení (k tomu dále odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. ). Namítají rovněž, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť při jejím sjednávání nebyly dodrženy všechny podmínky stanovené , o obcích (obecní zřízení). Nelze tedy uvažovat nejen o držbě pozemku, ale zároveň ani o putativním titulu nabytí vlastnického práva. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření argumentují, že v dovolání není vymezeno, v čem se napadené rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají tak za to, že nejsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle Co se týká otázky absolutní neplatnosti smlouvy a počátku držby, konstatují, že s těmito námitkami se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Navrhují dovolání odmítnout.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, není-li v něm jasně vymezena přípustnost dovolání a dovolací důvody. K těmto otázkám viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybňovat skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočíván na nesprávném právním posouzení věci - (viz např. usnesení nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě před ním provedeného dokazování. Pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ).

Dovolatelé vymezují důvod přípustnosti dovolání jen citací ; proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda vymezení důvodů jeho přípustnosti nevyplývá dostatečně z textu dovolání. Z něj se podává, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od výše uvedených rozhodnutí ve věcech sp. zn. a sp. zn. ; dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z takto vymezených hledisek.

Obecně lze uvést, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. . V usnesení ze dne 27. 2. 20002, sp. zn. , dovolací soud uvedl, že zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

K rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. :

Dovoletelé tento rozpor nijak nekonkretizují a nepodává se ani z obsahu dovolání; v něm citují obecné právní věty z judikatury, opomíjí však četné judikáty posuzující případy podobné projednávané věci.

Pokud má jít o top, že si žalobci nenechali vytýčit hranice kupovaného pozemku, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího. „Samotná skutečnost, že držitel nenenchal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle č. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 20002, sp. zn. ). „Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámil a s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice“ (rozsudek nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). „Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. ). Oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), je možná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. ).

Dobrá víra žalobců se v zásadě odvíjela od obsahu smlouvy; jejích vědomost (či nevědomost z nedbalosti) o dalších významných okolnostech by museli tvrdit a prokázat žalovaní; skutková zjištění o takových okolnostech – že snad věděli o tom, zda prodej byl či nebyl projednán v zastupitelstvu obce – však soudy neučinily. Tvrzení žalovaných, že dobrou víru žalovaných vylučuje to, že nepátrali po splnění všech náležitostí na straně obce, neobstojí (stejně jako není v souladu s judikaturou citace odborné literatury, na kterou dovolání poukazuje). Je třeba vzít do úvahy, že podle zjištění soudů starosta obce, kterému neměli důvod nedůvěřovat, žalobce zjistil, že jsou splněny všechny náležitosti převodu, že smlouvu sepsala notářka, která byla povinna se s jejím obsahem i platností zabývat, katarální úřad provedl její vklad do katastru nemovitostí a po dobu trvání vydržecí doby nebyla jejich držba zpochybněna. Za těchto okolností není úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalobců zjevně nepřiměřená (k tomu viz závěry o důvěře účastníka v činnost notáře např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ), a v řadě navazujících rozhodnutí, a o omluvitelnosti omylu vyvolaného orgánem obce v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. ).

K tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy, kterou žalobci nabyli nemovitosti od obce:

Dovolatelé tvrdí, že vydržení vylučovala skutečnost, že držba žalobců se opírala o absolutně neplatný právní úkon; v této souvislosti však nijak nevymezují důvod přípustnosti dovolání; navíce jejich právní názor není správný. V rozsudku ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2004, se uvádí: Vydržení je institutem, který hojí vady nabývacího titulu, včetně absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě držitel právo nabyl. Podstatné pro kvalifikaci držby jako oprávněné je, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je subjektem drženého práva, tedy že o důvodech neplatnosti smlouvy nemohl vědět ani při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti konkrétného případu po každém požadovat. Oprávněné držby se může držitel uchopit i na základě absolutně neplatného úkonu“.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu