Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4643/2017

-207

USNESENÍ

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. -76, výrokem I odmítl žalobu (návrh na zahájení řízení) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. -159, výrokem I potvrdil usnesení soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Usnesení odvolacího soudu (jakož i usnesení soudu prvního stupně) napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, pro vady odmítl ve vztahu k usnesení odvolacího soudu a řízení o dovolání zastavil ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně.

Žalobce v dovolání předestřel, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na „zcela neodůvodněném odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, když by měly být věc měla být posouzena zcela opačně (jinak) než vyplývá ze závěrů odvolacího soudu“, poněvadž výroky napadeného usnesení odvolacího soudu „byly založeny na nesprávném posouzení věci a nedostatečném skutkovém zjištění stavu věci (s ohledem na navržené důkazy)“ a odvolací soud tak „učinil zcela nesprávný závěr stran řádnosti odstranění vad podání, a to zejména v rámci příslušné žaloby a navazujícího Doplnění žaloby“.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Uvedenému požadavku, aby dovolatel vymezil, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném usnesení odvolací soud odchýlil, žalobce nedostál (naopak uvedl, že odvolací soud posoudil otázku lhůty k opravě vad žaloby v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. ).

Žalobce nevymezuje na žádném místě svého podání ani důvod dovolání způsobem požadovaným , tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Žalobce neoznačil, kterou konkrétní procesní otázku při posuzování „řádnosti odstranění vad podání“ odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spokojil se s opětovným obsáhlým vylíčením žalobních tvrzení.

Dovolání tak v rozporu s neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“

Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40 uvedeného stanoviska).

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti ( ).

K tvrzeným vadám řízení před soudy nižších stupňů, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné ( věta druhá ).

Jelikož dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v této části podle odmítl.

Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2016, č. j. -76, Nejvyšší soud podle , zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze a není tak ani dána funkční příslušnost dovolání soudu k projednání takového podání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).

Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 8. 2018

Mgr. Hynek Zoubek pověřený člen senátu