Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2611/2017

28 Cdo 2611/2017-238

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, proti žalovanému

Ústřednímu automotoklubu České republiky z. s.

,

se sídlem v Praze-Krči, Na strži 1837/9, IČ 005 65 555, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 8.487.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. -186, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. -186,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 8.487.785,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení, které měl žalovaný získat na její úkor v období od 26. 7. 2011 do 30. 10. 2014 (dále jen „rozhodné období“) užíváním pozemků parc. č., č. a části pozemku parc. č. o výměře 7.697 m

2

, všech v katastrálním území H., obec Praha (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), v jejím vlastnictví bez právního důvodu (jelikož jejich užívání žalovaným není nijak upraveno), a aniž za toto užívání cokoliv zaplatil, ačkoliv k tomu byl vyzván.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Procesní obranu založil především na tvrzení, že předmětné pozemky neužívá bez právního důvodu, neboť s účinností od 1. 1. 2003 mu k nim vzniklo ex lege vlastnické právo podle , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), když splnil obě podmínky v tomto ustanovení stanovené - je občanským sdružením a v rozhodné době působil v oblasti tělovýchovy a (motoristického) sportu. I pokud by se vlastníkem předmětných pozemků nestal, byl subjektem oprávněným z bezplatné výpůjčky podle , kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a to až do 1. 1. 2015. V této souvislosti uvedl, že pozemky byly hospodářskou smlouvou uzavřenou dne 3. 12. 1985 odevzdány do trvalého užívání organizace Autoškola Svazarmu za účelem provozování dopravního hřiště, které také bylo vybudováno a řádně zkolaudováno, že veškerý majetek a práva zaniklé organizace Svazarmu pak přešly na Sdružení technických sportů a činností ČR, jehož součástí byl od jeho vzniku i žalovaný, že v rámci delimitace Sdružení technických sportů a činností ČR přešla veškerá práva na žalovaného, jenž rovněž na základě darovací smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1996 nabyl vlastnické právo k provozní budově č. e. 12 stojící na pozemku parc. č.. Od roku 1996 tak vykonává držbu pozemků, staveb a dalších zařízení, přičemž až do roku 2011 byl v dobré víře, že mu svědčí právo trvalého užívání a posléze právo výpůjčky, když žalobkyně s ním jako nositelem tohoto práva zpočátku jednala.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. -145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.487.785,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3.659.885,- Kč od 27. 6. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.827.900,- Kč od 23. 12. 2014 do zaplacení, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč a České republice - na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 - soudní poplatek ve výši 424.390,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků, že žalovaný tyto pozemky v žalovaném období užíval, popřípadě umožnil jejich užívání třetím osobám, že byly oploceny pod uzamčením, že původní pozemek parc. č. o výměře 17.943 m

2

byl na základě hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřené dne 3. 12. 1985 předán do trvalého užívání organizaci Autoškoly Svazarmu za účelem provozování dětského dopravního hřiště, že jeho užívání bylo povoleno na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 22. 5. 1985, včetně objektu č. e. 12 postaveného na nynějším pozemku parc. č., jehož vlastníkem je žalovaný, a to včetně venkovních úprav a tří plechových garáží. Dále soud zjistil, že žalovaný vznikl jako občanské sdružení působící v oblasti automobilového a motocyklového sportu a nemotorových sportů, že není právním nástupcem Svazarmu, že dopisem ze dne 16. 12. 2002 požádal o převod pozemků parc. č. o výměře 16.844 m

2

, parc. č. o výměře 384 m

2

a parc. č. o výměře 697 m

2

do vlastnictví s tím, že je dosud užívá z titulu výpůjčky ve smyslu , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), že dopisem ze dne 10. 12. 2009 mu žalobkyně sdělila, že předmětné pozemky jsou v zákonné výpůjčce ÚAMK o. s. ve smyslu , která vznikla dle v platném znění změnou práva trvalého užívání založeného hospodářskou smlouvou ze dne 3. 12. 1985, a z tohoto důvodu žalovaného vyzvala k odstranění stávajícího nežádoucího stavu spočívajícího v přerostlé zeleni. Pokud pak žalovaný tvrdil, že na něj přešlo vlastnické právo k pozemkům podle , bylo soudem zjištěno, že pozemky nebyly využívány ke sportovní ani k dopravně-výchovné činnosti, ale komerčně pro provoz autoškoly. Výše obvyklého nájemného za užívání pozemků k činnosti komerční povahy činila podle závěrů znaleckých posudků znalců Ing. Václava Zvěřiny a Jitky Zubálové v období roku 2011 částku 22,50 Kč za 1 m

2

měsíčně a v letech 2012 až 2014 částku 25,- Kč za 1 m

2

měsíčně. Právní vztah mezi účastníky soud posoudil - s ohledem na , (dále „o. z.“) - podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalovanému v rozhodném období nesvědčil žádný právní titul k užívání předmětných pozemků. Dovodil, že právo trvalého užívání, které bylo zřízeno organizaci Autoškola Svazarmu, jakožto právo obligačního charakteru, nepřecházelo na právní nástupce (kterým ovšem žalovaný stejně není), jelikož vždy muselo dojít ke zrušení tohoto práva a k jeho následnému zřízení pro nového uživatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. ). Ve prospěch žalovaného se proto právo trvalého užívání nemohlo transformovat ve výpůjčku podle , neboť k 1. 1. 2001 nositelem tohoto práva nebyl, a nemohly být tudíž naplněny ani předpoklady pro přechod vlastnického práva k pozemkům na žalovaného podle Jestliže tedy žalovaný pozemky užíval bez právního důvodu a za jejich užívání v rozhodném období ničeho neplatil, pak se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a to ve výši náhrady odpovídající obvyklé ceně nájemného z pozemků užívaných pro shodný či obdobný účel.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. -186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že žalovaný - i při vědomí obligační povahy práva trvalého užívání ( , hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) a způsobu jeho konstituování ve smyslu , o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů - pozemky užíval na základě práva výpůjčky, neboť jeho existence mu byla potvrzena dopisem Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2000. Oprávněná držba pozemků na podkladě tohoto práva však žalovanému zanikla ke dni 1. 1. 2008, neboť ve smyslu nepožádal u příslušné organizační složky státu o úpravu právního vztahu k užívanému majetku ve vlastnictví státu. Podle pak předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného přejít nemohly, neboť nesloužily výhradně ani převážně k provozování sportu ve smyslu , o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Žalovaný si tudíž musel již od 1. 1. 2008 být vědom toho, že pozemky užívá bez právního důvodu, a nemůže se tedy proti nároku na vydání náhrady z titulu bezdůvodného obohacení dovolávat dobrých mravů. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud z a 2 a obč. zák. a z a 2 a o. z. a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , se ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně zjistil výši náhrady za bezdůvodné obohacení. V tomto směru zdůraznil formální bezvadnost a obsahovou shodu znaleckých posudků vypracovaných znalci Ing. Václavem Zvěřinou a Jitkou Zubálovou, na jejichž základě soud prvního stupně náhradu odvíjející se od obvyklého nájemného stanovil. Naopak za nezpůsobilý podklad pro rozhodnutí v dané věci označil posudek znalce Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., předložený žalovaným, neboť tento znalec vycházel z nekomerčního účelu využití pozemků, což neodpovídá zjištěným skutečnostem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle (dále „ “), jelikož napadené rozhodnutí

je založeno

na právních otázkách, jež vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dále na právní otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel předně klade otázku, „zda je odvolací soud oprávněn skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně podrobit odlišnému právnímu posouzení bez toho, že by účastníkům řízení umožnil se k tomuto (novému) posouzení vyjádřit a navrhnout důkazy“. Odvolacímu soudu v tomto ohledu vytýká, že jej nepoučil podle o svém odlišném právním názoru na zánik práva výpůjčky pozemků. K tomu namítá, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) sice správně dovodil, že mu zákonnou transformací práva trvalého užívání vznikla podle výpůjčka, nicméně zánik práva pozemky užívat spojil s aplikací na základě skutečnosti, jež nebyla předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně a o jejímž významu pro rozhodnutí věci nebyl odvolacím soudem poučen. Žalovaný přitom podmínku prodloužení výpůjčky do 1. 1. 2015 upravenou v naposledy uvedeném ustanovení splnil, neboť již dne 27. 11. 2007 požádal o úpravu právního vztahu k předmětným pozemkům a Ministerstvo financí mu doručení této jeho žádosti pod č. j. 105856/2007 potvrdilo přípisem ze dne 3. 1. 2008, jenž k dovolání připojil. Dovolatel tak má za to, že rozsudek odvolacího soudu je jako rozhodnutí překvapivé v rozporu s právním závěrem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. . Dále má dovolatel za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešené pouze částečně (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. ), a to k výkladu pojmu „sportovní zařízení“, obsaženého v (s přihlédnutím k ), přičemž setrvává na tom, že pozemky slouží ke konání motoristických akcí, dopravní výchově a výuce a jako sportoviště pro biketrial a že celý areál lze tak označit za sportovní zařízení. Tím byl dle jeho názoru ke dni 1. 1. 2003 naplněn předpoklad přechodu vlastnického práva k pozemkům na něj podle Pro případ, že by se dovolací soud nepřiklonil k názoru dovolatele, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není opodstatněný, pak namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , a usnesení téhož ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. ) stanovil výši náhrady za bezdůvodné obohacení, aniž přihlédl k tomu, že užívání předmětných pozemků podléhá veřejnoprávní regulaci v důsledku jejich povahy dané územním plánem a kolaudačním účelem, přičemž připomíná, že areál byl kolaudován jako dětské dopravní hřiště a že podle regulativu územního plánu je lokalita využitelná k jiným než komerčním účelům. Konečně pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup spočívající v tom, že „bylo přihlédnuto pouze k důkazům (znaleckým posudkům) předloženým jednou procesní stranou, a ignorovány důkazy druhé strany, ač ty podstatným způsobem zpochybňovaly správnost závěrů znaleckých posudků předložených žalobkyní“. V tomto ohledu poukázal na to, že znalec Ing. Zvěřina ve znaleckém posudku č. 2844/14/2013 o stanovení obvyklé ceny nájemného, z něhož soudy vycházely, ocenil předmětné pozemky částkou 161.226.099,- Kč, v roce 2012 však týž znalec v posudku č. 2716/66/2012 stanovil hodnotu předmětných pozemků částkou 16.718.330,- Kč. Uvedený rozpor soudy zcela přehlédly a odvolací soud rovněž nijak nevysvětlil důvod, pro který nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem Doc. Ing. Jaromíra Rysky, jenž předložil. Popsaný postup je tak nejen v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. ), ale je deficitní i z ústavněprávního hlediska (viz závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. ). Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, popřípadě aby jej zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání změnil dovolatel dovolací návrh tak, že navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v věta první , oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V posuzované věci se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že v období od 26. 7. 2011 do 30. 10. 2014 užíval předmětné pozemky v jejím vlastnictví, aniž mu k tomu svědčilo jakékoliv právo a aniž za toto užívání cokoliv zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení jednak tvrdil, že s účinností od 1. 1. 2003 mu k předmětným pozemkům vzniklo ex lege vlastnické právo podle , a dále, že i pokud mu toto právo nevzniklo, stal se jejich vypůjčitelem podle , kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky, ve znění zákonů č. a č. , a to až do 1. 1. 2015 včetně, řešily soudy obou stupňů jako předběžné jednak otázku, zda žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků, a pokud by tomu tak nebylo, dále otázku, zda se stal jejich vypůjčitelem dle uvedeného ustanovení.

Protože vlastnické právo jako právo absolutní je silnější než právo výpůjčky, zabýval se dovolací soud nejprve námitkami dovolatele, jimiž vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že areál tvořený předmětnými pozemky nebylo možno vzhledem k jejich faktickému využití po účinnosti považovat za sportovní zařízení; v tomto ohledu dovolatel poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , v němž dovolací soud dospěl k závěru o možném sportovním využití protipěchotního bunkru. Otázka výkladu pojmu „sportovní zařízení“ ovšem - vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci - přípustnost dovolání nezakládá.

Podle (jenž nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002) dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku. K tomuto ustanovení je pod čarou v poznámce 21) odkaz na , o podpoře sportu. Podle tohoto ustanovení pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní (odst. 1). Sportem pro všechny se rozumí organizovaný a neorganizovaný sport a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva (odst. 2). Sportovní zařízení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu (odst. 3).

Dovolatel sice obsáhle skutkově argumentuje využitím předmětných pozemků k činnostem sportovního či sportovně-motoristického charakteru, pomíjí však, že již soud prvního stupně ohledně skutečného využití pozemků po účinnosti , jakož i v rozhodném období, učinil po provedeném dokazování skutkový závěr, že pozemky nebyly využívány ke sportovní ani k dopravně-výchovné činnosti, ale komerčně pro provoz autoškoly, takže je nebylo možné považovat za sportovní zařízení. Podstatou argumentace dovolatele je tak primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, na nichž je založeno právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, však nelze po novele provedené zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). Dovolacímu soudu tedy nezbývá než (obdobně jako v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ) uzavřít, že otázka výkladu „sportovního zařízení“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo určující vyřešení právní otázky, zda žalovaný byl v rozhodném období (tj. od 26. 7. 2011 do 30. 10. 2014) vypůjčitelem předmětných pozemků na základě , kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky, ve znění zákonů č. a č. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, a její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je k řešení této otázky podle přípustné a že je i opodstatněné.

Podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na výpůjčku na dobu určitou 6 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanoveními .

Podle , kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky, následně ve znění zákonů č. a č. , právní vztahy výpůjčky na dobu určitou, které byly u vybraného majetku České republiky založeny s účinností od 1. ledna 2001 ustanovením , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a s účinností od 30. června 2001 ustanovením čl. IV bodu 1 , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, a které ze zákona zanikly dnem 1. ledna 2007, dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadním účastníkům těchto právních vztahů výpůjčky nebo jejich právním nástupcům nově vznikají v rozsahu jejich práv a povinností existujících dne 1. ledna 2007, a to na dobu do 1. ledna 2015 včetně. To neplatí, pokud a) od 2. ledna 2007 včetně do dne nabytí účinnosti tohoto zákona vznikly k majetku jiné užívací vztahy anebo takové právní vztahy, které vznik právních vztahů výpůjčky vylučují, nebo b) do 1. ledna 2008 včetně vypůjčitel nebo jeho právní nástupce nepožádá písemně u organizační složky státu příslušné s užívaným majetkem hospodařit o další úpravu právního vztahu k užívanému majetku podle , ve znění pozdějších předpisů; v takovém případě právní vztah výpůjčky, vzniklý dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplynutím uvedeného dne zaniká bez náhrady.

V obecné části Důvodové zprávy k se mimo jiné uvádí, že „předkládaný návrh zákona, kterým se mění některé užívací vztahy k majetku České republiky, vychází ze skutečnosti, že přes již jednou prodlouženou dobu trvání zákonné výpůjčky, která nahradila vztahy trvalého užívání k majetku státu, se ukázalo, že do 1. ledna 2007, kdy tato výpůjčka podle stávající právní úpravy zaniká, nelze předpokládat úplné, ale ani převážné vypořádání dalších právních vztahů k dotčenému užívanému majetku. Definitivní vypořádání těchto užívacích vztahů v zákonem stanovené lhůtě přitom bylo primárně povinností státu. Lze připomenout, že právo trvalého užívání nemovitého majetku státu bylo do zrušení hospodářského zákoníku jedním z institutů hospodaření s majetkem státu, kterým byl majetek státu odevzdáván bezúplatně organizacím, jejichž činnost, byť hospodářská, byla ve smyslu tehdejšího pojetí „národního hospodářství“ činností doplňkovou. Ponejvíce se jednalo o družstevní či společenské organizace, a to zpravidla tělovýchovné jednoty nebo jiné právnické osoby uvedeného charakteru. Vztahy trvalého užívání ztratily v nových právních poměrech své opodstatnění, byly však po roce 1990 zachovány zčásti do doby nabytí účinnosti , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, (dále jen „ “) dne 1. ledna 2001, a zčásti do 30. června 2001, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené zákony trvalé užívání přeměnily na výpůjčku a tato zákonná výpůjčka byla podřízena režimu příslušných ustanovení , zejména jeho .“ Ve zvláštní části této Důvodové zprávy se pak k uvádí, že „uvedeným ustanovením nově vznikají právní vztahy výpůjčky k majetku dosavadním uživatelům (vypůjčitelům), resp. jejich právním nástupcům, kteří dotčený státní majetek užívali do dne 1. ledna 2007 včetně na základě zákonných ustanovení uvedených v tohoto zákona. Rozsah práv a povinností všech účastníků těchto právních vztahů nově založené výpůjčky přitom zůstává nezměněn. Výpůjčka ovšem nově nevznikne v těch případech, pokud by si dosavadní účastníci zákonné výpůjčky právní vztahy k užívanému majetku stihli v mezidobí upravit jinak. Protože eliminace účinků nového zákona (tedy vzniku nové zákonné výpůjčky) je založena výslovně pouze na vzniku jiných užívacích či jinak neslučitelných právních vztahů, účinky nového zákona se neuplatní ani v případě, že by ještě v mezidobí stačila tato překážka odpadnout. Návrh rovněž pamatuje na případy, kdy by obnovení zákonné výpůjčky mohlo kolidovat s nezájmem dosavadních vypůjčitelů o její pokračování, takže bude na jejich iniciativě, zda projeví zájem o možnost trvání výpůjčky po celou dobu dalších 3 let. V době trvání nově založených vztahů výpůjčky se právní vztahy budou opětně řídit a příslušnými ustanoveními . Pokud jde o postup při úpravě dalších právních vztahů, řídí se jejich účastníci příslušnými ustanoveními . Vypůjčitelé tedy budou mít i nadále přednostní právo na bezúplatný převod užívaného majetku, pokud budou pro tento postup splněny obecné podmínky ; nedohodnou-li se na další úpravě právních vztahů s příslušnou organizační složkou státu, resp. nepřijmou-li nabídku na další úpravu, či neprojeví-li o novou úpravu zájem, výpůjčka bez náhrady zanikne“.

Podle této právní úpravy byl pro danou věc z hlediska řešení otázky hmotného práva, pro niž je dovolání přípustné, významný dopis Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2000, jakožto tehdejšího orgánu příslušného k hospodaření s majetkem České republiky, jímž žalovanému sdělil, že „právo trvalého užívání pozemku p. č. (po rozdělení pozemků p. č.) k. ú. H., které bylo zřízeno pro organizaci Autoškoly Svazarmu na základě hospodářské smlouvy č. j. Fin/3 TU 318/85 Po ze dne 3. 12. 1985, zůstává zachováno v rámci organizačního členění právního nástupce Svazarmu, kterým je STSČ, jeho součásti s vlastní právní subjektivitou, tedy Ústřednímu automotoklubu ČR“, a že dnem účinnosti darovací smlouvy č. j. PN 06/96, tedy dnem 30. října 1996, nabyl ÚAMK ČR práv a povinností trvalého uživatele“, na jehož základě odvolací soud dovodil, že žalovaný byl až do 1. 1. 2008 vypůjčitelem předmětných pozemků. Podle , ve znění zákonů č. a č. , by se tedy žalovaný nestal vypůjčitelem předmětných pozemků, pokud by byla splněna jedna z výluk stanovená v tomto ustanovení pod písm. a) nebo b).

Současně však nelze přehlédnout dopis České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (tedy žalobkyně) ze dne 10. 12. 2009, jímž žalovaného vyzvala k odstranění stávajícího nežádoucího stavu pozemků spočívajícího v přerostlé zeleni s tím, že „předmětné pozemky jsou v zákonné výpůjčce ÚAMK o. s. ve smyslu , která vznikla dle v platném znění, změnou práva trvalého užívání založeného hospodářskou smlouvou č. j. Fin/3 TU 318/85 Po ze dne 3. 12. 1985“, a současně mu sdělila, že se na základě usnesení vlády ČR ze dne 27. června 2008 č. 796 stala příslušnou hospodařit s pozemkem p. č. k. ú. H., obec Praha.

Z tohoto dopisu tedy jednoznačně plyne, že žalobkyně ještě dne 10. 12. 2009 považovala žalovaného za vypůjčitele předmětných pozemků, avšak odvolací soud jednak obsah tohoto dopisu nikterak při právním posouzení věci nehodnotil, a dále na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž dovodil, že nebyl-li žalovaný k 1. 1. 2001 nositelem práva trvalého užívání předmětných pozemků, nemohlo mu vzniknout právo výpůjčky podle ) dospěl k závěru, že žalovaný předmětné pozemky užíval na základě práva výpůjčky do 1. 1. 2008, neboť jeho existence mu byla potvrzena dopisem Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2000, a že oprávněná držba pozemků na podkladě práva výpůjčky mu zanikla ke dni 1. 1. 2008, neboť ve smyslu nepožádal u příslušné organizační složky státu o úpravu právního vztahu k užívanému majetku ve vlastnictví státu. Odvolací soud tedy potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, přičemž však žádný ze soudů nepřihlédl k dopisu žalobkyně ze dne 10. 12. 2009 adresovaného žalovanému, který je obsahem spisu a jenž by právě mohl nasvědčovat tomu, že žalovaný do 1. ledna 2008 včetně jako dosavadní výpůjčitel předmětných pozemků požádal písemně u organizační složky státu příslušné s užívaným majetkem hospodařit (v daném případě u Ministerstva financí) o další úpravu právního vztahu k užívanému majetku podle , ve znění pozdějších předpisů, jak žalovaný v dovolání namítá. Právní posouzení věci odvolacím soudem v řešení uvedené předběžné otázky, zda se žalovaný stal vypůjčitelem předmětných pozemků podle , ve znění zákonů č. a č. , od 2. 1. 2008 do 1. ledna 2015 včetně (tedy, zda jím byl i v rozhodné době), jak žalovaný od počátku řízení tvrdil, je tak neúplné a tudíž nesprávné.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ). Právě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení před odvolacím soudem postiženo.

Je třeba především připomenout, že novelou provedenou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 4. 2005 ke změně formulace a bylo umožněno potvrdit odvoláním napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok, jako věcně správný, i když je tento závěr založen na jiném právním posouzení. Tato právní úprava však nezbavuje odvolací soud závazku dostát zákonem mu uložené povinnosti s takovou změnou právního posouzení účastníky řízení seznámit a poučit je podle a 118a , pokud se odlišný právní názor vztahuje k jiným skutečnostem, než těm, na nichž své právní posouzení založil soud prvního stupně. Smyslem takového požadavku kladeného na odvolací soud je zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí.

Podle soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ve smyslu se v odvolacím řízení postupuje podle ; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).

Podle platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).

Poučení účastníků řízení podle (ve vazbě na ) přichází v úvahu (jen) tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení podle poučí tehdy, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci z pohledu jiného právního názoru uvažovaného soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. ). Protože v projednávané věci uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně jím aplikovaného , ve znění zákonů č. a č. , bylo spjato s potřebou doplnit vylíčení rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), bylo tedy na místě i poučení účastníků podle Protože tak odvolací soud neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo i tehdy, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. ). Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení, předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. ). Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. , ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. ). Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. , a ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. ); dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ).

Odvolací soud však v dané věci v souladu se shora uvedenou zásadou předvídatelnosti svého rozhodnutí, pokud jde o jeho závěr, že oprávněná držba pozemků na podkladě práva výpůjčky žalovanému „zanikla ke dni 1. 1. 2008, neboť ve smyslu nepožádal u příslušné organizační složky státu o úpravu právního vztahu k užívanému majetku ve vlastnictví státu“, nepostupoval, když z pohledu předcházejícího řízení před soudem prvního stupně danou věc v tomto ohledu posuzoval zcela originálním způsobem. Soud prvního stupně totiž tuto otázku neposuzoval a pouze dovodil, že nebyl-li žalovaný k 1. 1. 2001 nositelem práva trvalého užívání předmětných pozemků, nemohlo mu vzniknout právo výpůjčky podle

Pokud tedy odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně k odlišnému právnímu posouzení a - jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu - nahradil absenci potřebných doplnění tvrzení a důkazů závěrem, že oprávněná držba pozemků na podkladě práva výpůjčky žalovanému zanikla ke dni 1. 1. 2008, neboť ve smyslu nepožádal u příslušné organizační složky státu o úpravu právního vztahu k užívanému majetku ve vlastnictví státu, aniž pro takový závěr měl podklad ve skutkových zjištěních, a nepoučil žalovaného o nutnosti doplnění tvrzení a navržení důkazů, a nedal mu tak příležitost tvrdit a prokazovat, zda takovou žádost ve smyslu uvedeného ustanovení podal, došlo k porušení procesních práv žalovaného a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mimo to odvolací soud nikterak nehodnotil dopis žalobkyně ze dne 10. 12. 2009 zaslaný žalovanému, jak již bylo shora uvedeno.

Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku, zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Další dovolatelem nastíněné otázky a námitky se již vztahují k výši žalobkyní uplatněného nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení, jejichž řešení dovolatel zpochybnil pro případ, že by se dovolací soud nepřiklonil k jeho názoru, že předmětné pozemky neužíval bez právního důvodu, jak v dovolání uvedl. Protože však doposud nebylo v řízení najisto postaveno, zda žalovaný byl v rozhodném období vypůjčitelem předmětných pozemků či nikoliv, dovolací soud považuje za předčasné se těmito otázkami a námitkami zabývat. Ostatně bude-li v dalším řízení před odvolacím soudem postaveno najisto, že základ nároku není dán, bude již nadbytečné zabývat se jeho výší (obdobně k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ). Pokud by odvolací soud v dalším řízení dospěl k závěru, že žalovaný předmětné pozemky užíval v rozhodném období bez právního důvodu a že se na úkor žalobkyně bezdůvodně v rozhodném období obohatil, přihlédne k námitkám žalovaného vztahujícím se k výši uplatněného nároku žalobkyně.

Soud je ve smyslu část první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu