Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 224/2010

25

Cdo 224/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Povodí Moravy, s. p.,

se sídlem v Brně, Dřevařská 11, IČ 70890013, zastoupeného JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, proti žalované

VEZTOS, spol. s r.o.,

se sídlem v Koryčanech, Masarykova 795, IČ 48531634, o 1.003.776,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2009, č. j. -1052, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2009, č. j. -1052 (ve znění opravného usnesení ze dne ze dne 29. 7. 2009, č. j. -1064), jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 9. 2008, č. j. -955, ohledně částky 566.274,32 Kč

se zamítá;

jinak

se

dovolání

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, č. j. -799, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 12. 2005, č. j. -697, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 695.004,32 Kč a co do částky 308.772,28 Kč byla žaloba zamítnuta, uložil Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. -955, žalované povinnost zaplatit žalobci částku 566.274,32 Kč, žalobu ohledně částky 437.502,28 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za poškození jezu, které způsobil žalovaný při stavbě malé vodní elektrárny (dále „MVE“) v jeho blízkosti. Soud v řízení zjistil, že dne 11. 7. 1996 při mimořádné prohlídce v průběhu stavební činnosti žalovaného na MVE Bělov byly na levobřežním zavazovacím křídle jezu zjištěny závady spočívající ve výskytu trhlin, jež byly způsobeny v přímé souvislosti s výstavbou MVE. Soud dovodil, že žalovaná nesplnila povinnost uvedenou v , d) , o vodách, a v obč. zák., když neudržovala stavbu MVE v takovém stavu, aby nedocházelo k ohrožení bezpečnosti jezu, a neprováděla na svůj náklad opatření, která jí vodohospodářský orgán opakovaně uložil k odstranění závad na stavbě MVE. Závazným rozhodnutím Okresního úřadu v Kroměříži, referátu životního prostředí bylo žalobci nařízeno provést neodkladné zabezpečovací práce na jezu Bělov. Dne 5. 10. 2000 a 18. 10. 2000 žalobce uhradil faktury společnosti SOLETANCHE ČR spol. s r.o., která na základě smlouvy o dílo pro žalobce tyto práce provedla. Soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda zaplacením těchto faktur, takže vzhledem k datu podání žaloby (11. 8. 1999) není tento jeho nárok promlčen, námitku promlčení shledal důvodnou jen ohledně náhrady uplatněné později v rozšíření žaloby.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, č. j. -1052 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2009, č. j. -1064) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení 566.274,32 Kč zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolání žalobce směřovalo do zamítavého výroku toliko ohledně částky 308.772,28 Kč na náhradě škody. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že k poškození jezu došlo v období mezi 14. 6. 1996 a 11. 7. 1996, kdy byla trhlina jezu zjištěna a popsána v zápise o prohlídce ze dne 11. 7. 1996. Vzhledem k tomu, že již v době zjištění této škody měl žalobce všechny předpoklady pro uplatnění nároku na její náhradu, odvolací soud dospěl k závěru, že od 11. 7. 1996, kdy počala běžet objektivní promlčecí doba, počal zároveň běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 obč. zák.). Žalobci bylo totiž známo, že ke škodě došlo v důsledku činnosti žalovaného, byl mu znám subjekt odpovědný za vznik škody a byl schopen určit její výši, byť jen odborným odhadem. Na počátku běhu subjektivní promlčecí doby nic nemění skutečnost, že rozhodnutím Okresního úřadu v Kroměříži bylo žalobci uloženo provedení neodkladných prací na jezu, neboť samotná škoda mu vznikla v době mezi 14. 6. a 11. 7. 1996, a jestliže plnil rozhodnutí okresního úřadu, činil tak na základě povinnosti vlastníka stavby podle stavebního zákona (č. ). Vzhledem k datu podání žaloby odvolací soud dovodil, že nárok žalobce co do částky 810.828,60 Kč je podle obč. zák. promlčen, a pokud jde o částku 64.218,- Kč na bezdůvodném obohacení, není jeho nárok důvodný.

Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé podal dovolání z důvodu podle ust. , odst. 3 Rekapituluje průběh řízení a důvody rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož závěry nesouhlasí, neboť neodpovídají zcela mimořádným okolnostem případu, nekorespondují s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, zejména s rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , a neposkytují žádnou právní jistotu. Dovozuje, že i vzhledem k judikatuře, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí zmínil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Je toho názoru, že nejpozději k datu 31. 10. 1996 měl žalobce dostatek poznatků pro to, aby řádně uplatnil svůj nárok u soudu. Tato lhůta uplynula a jeho nárok je promlčen. Je pak zcela irelevantní, že žalobce po více jak dvou letech od zjištění a vyčíslení majetkové újmy realizuje stavební práce a tyto prezentuje jako vzniklou majetkovou újmu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnícímu výroku přípustné podle , není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání.

Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o promlčení jeho nároku na náhradu škody.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Subjektivní promlčecí doba se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Její počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).

Odvolací soud správně dovodil, že rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastal dne 11. 7. 1996, kdy při mimořádné prohlídce levého křídla jezu za přítomnosti zástupce žalobce bylo zjištěno poškození majetku žalobce způsobené stavební činností žalovaného.

Nelze přisvědčit žalobci, který ztotožňuje tvrzení o tom, v čem škoda spočívá (poškození věci), s tím, jakým způsobem zdůvodňuje výši částky požadované z titulu náhrady škody (zaplacená faktura). Výše škody není totiž předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu a ke zjišťování výše škody soud přistoupí, pokud je základ nároku dán, tedy jsou-li zároveň splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, jimiž kromě vzniku tvrzené újmy je existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za níž žalovaný odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného. Při určení rozsahu náhrady škody není soud vázán způsobem, jaký žalobce navrhuje ke stanovení její výše. Jestliže škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, spočívá v poškození věci, došlo ke snížení její hodnoty a ke zmenšení majetkového stavu žalobce bez ohledu na to, zda sám již vynaložil prostředky na opravu či uvedení věci do stavu před vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 17. 12. 2003, sp. zn. ).

K námitkám v dovolání je třeba uvést, že nejen rozhodnutí označená dovolatelem, ale i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou v souladu s právním posouzením promlčení v subjektivní promlčecí době (např. , , ).

Ve věci sp. zn. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002), na niž dovolatel též poukazuje, však nešlo o náhradu škody na věci, kdy škoda vzniká samotným poškozením věci, jak tomu bylo v daném případě, nýbrž se jednalo o náhradu za náklady, jež kupující vynaložil při realizaci svého práva z odpovědnosti za vady koupené věci (za práce při výměně koupené vadné střešní krytiny za nově dodanou). Nejedná se tedy o rozdílný právní názor na otázku promlčení, nýbrž o právní posouzení odlišného nároku na základě jiného skutkového stavu věci.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný. Ačkoliv v dovolání je uveden i dovolací důvod podle , proti správnosti skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel žádné konkrétní výtky nevznáší a sám ani neuvádí, v jakých zjištěních nemá rozsudek oporu v obsahu spisu.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud České republiky podle část věty před středníkem zamítl.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanovením , přičemž z hlediska důvodů, pro které bylo dovolání zamítnuto, je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , věty první a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu