Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1065/2017

30 Cdo 1065/2017-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici, zastoupeného JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou se sídlem v Mukařově, Českobrodská 73, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 5 000 000 Kč a zlikvidování záznamů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. -110, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012, č. j. -113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. -93, zastavil řízení „v části požadující zlikvidování záznamů a přepisů telefonních hovorů žalobce provedených na základě simulovaných právních úkonů, nesprávného úředního postupu při vydání opatření, která zákon neumožňuje“ (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. -110, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2012, č. j. -113, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby ohledně nároku na zlikvidování záznamů a přepisů telefonních hovorů) domáhal částky 5 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a následně po spojení s další věcí pod sp. zn. , a která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 v jeho trestní věci, a to v souvislosti s vydanými opatřeními ze dne 8. 12. 2000, pod sp. zn. , ze dne 8. 1. 2001, pod sp. zn. , ze dne 5. 3. 2001, pod sp. zn. , a ze dne 5. 7. 2001, pod sp. zn. , k nařízení odposlechů telefonních hovorů na mobilních telefonech žalobce a jeho manželky, a to formou opatření (ačkoliv podle žalobce soud o odposleších může rozhodnout pouze příkazem).

Rozsudek odvolacího soudu, ve znění jeho opravného usnesení, napadl žalobce v plném rozsahu, vyjma části, ve které bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ve spojení s , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7 ), dále jen „ “., jako nepřípustné odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení [ ] by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ).

Žalobce však v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí jeho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a následně pod sp. zn. , právní posouzení odvolacího soudu nijak nezpochybňuje a nepředkládá tedy ani otázku zásadního právního významu ve smyslu

Ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve vydání opatření ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 5. 7. 2001, sp. zn. , nepředstavuje závěr přijatý odvolacím soudem (jenž rozlišuje mezi nesprávným úředním postupem a rozhodnutím a jako podmínku založení odpovědnosti státu vyžaduje zrušení nebo změnu rozhodnutí pro nezákonnost) jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, a přípustnost dovolání podle tudíž nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. ), přičemž nejde o posouzení upírající žalobci možnost dosáhnout ochrany zadostiučinění případného poškození jeho práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na dalších žalobcem vymezených otázkách, jež se týkají promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod zamítnutí žaloby, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy absence podmínek odpovědnosti státu), nemůže žádný další dovolací důvod (promlčení uplatněných nároků žalobce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. ).

Vytýká-li žalobce soudům, že se nezabývaly meritem věci, poukazuje na domnělou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu , jež však nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a přípustnost dovolání jejím prostřednictvím proto založit nelze.

K žalobcem namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné ( ), což není.

V rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladových výrocích, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Dovolací soud podle ve spojení s a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu