Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2845/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010, č. j. -118, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2010, č. j. -100, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 8. 2009, č. j. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení článku 36 odst. 1 a 2d (dále jen "").

Rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. -78, Okresní soud Plzeň-město zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 10 000 000 Kč z titulu tvrzené náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. -100, tento rozsudek potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel existenci úředního postupu, který by mohl být kvalifikován jako nesprávný, neprokázal, a - ostatně - totéž platí i o stěžovatelem tvrzené imateriální újmě. Nejvyšší soud poté odmítl (usnesením ze dne 18. 8. 2010, č. j. -118) dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ve spojení s s odůvodněním, že stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "ve všech zásazích soudů v předmětném řízení o žalobě proti České republice" byla krácena jeho práva, zejména pak jeho právo na spravedlivé řízení v přiměřené lhůtě, neboť ani po deseti letech nebylo "zahájeno řízení v podaném trestním oznámení" a ani "žádné řízení v dalších podáních", jež v žalobě podrobně vymezil, a to vše "zvláště pak s podezřením na založení zločinného spolčení proti žalobci z důvodů politických aktivit žalobce a to kandidatur do vládních postů a postů komunálních" .

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovateli podrobně zdůvodněno, proč nelze na úřední postup označených státních orgánů pohlížet jako na jakkoliv nesprávný, postačí tudíž jen odkázat.

Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není, a přijatý skutkový závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat pochybení, jež by mohlo být za nesprávný úřední postup označeno, jakož i tvrzenou újmu, soudy adekvátně odůvodnily.

Z ústavní stížnosti se též podává, že (podle jejího petitu) směřuje i proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu; obsahově však stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu