Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 436/2018

30 Cdo 436/2018-444

USNESENÍ

a) A. Ž.

, a

b) L. Ž.

, obou zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalovanému

Institutu klinické a experimentální medicíny,

se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 958/9, IČO: 00023001, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované

České podnikatelské pojišťovny, a.s.,

se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO: 63998530,

o ochranu osobnosti

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č.j. -418,

t a k t o:

I. Dovolání žalobců se o d m í t á.

II.Žádný z účastníků, včetně vedlejšího účastníka, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. července 2016, č.j. -289, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích (výroky I. a II.) a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2017, č.j. -418, podle (dále jen „ “) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení a 13 , (dále též „obč. zák.“), přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zásah do osobnosti žalobců v souvislosti s úrazem a z něho vyplývajícím zdravotním postižením první žalobkyně nelze přičítat žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 19. prosince 2017 včasné dovolání, v jehož úvodu uvádějí, že přípustnost tohoto dovolání „dovozují z ustanovení , z něhož vyplývá, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“. Dovolatelé po té rekapitulují dosavadní průběh řízení a podávají vlastní náhled na skutkový základ dotčené věci. Odkazují na právní úpravu obsaženou v ustanovení obč. zák., připomínají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. , , , resp. , stejně tak rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech a . Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. ).

Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Posuzované dovolání požadavkům procesního předpisu nevyhovuje, neboť beze zbytku neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením Dovolatelé totiž nekonkretizovali a nezdůvodnili, který ze zákonem předvídaných možných případů přípustnosti dovolání mají v tomto konkrétním případě na mysli. Pouhé ocitování znění ustanovení , jak to učinili dovolatelé, ke splnění této povinnosti nepostačuje, přičemž ani obsah podaného dovolání jednoznačnou odpověď na tuto otázku nedává. Přitom dovolateli zmiňovaná judikatura zacílená k principům, na nichž je zbudována ochrana osobnosti člověka, resp. na zásady při stanovení míry satisfakce, neovlivňuje skutečnost, že odvolací soud důvody pro zamítnutí žaloby v této věci spatřoval ve skutečnosti, že na základě provedeného dokazování nebyl shledán zásah do osobnosti žalobců, který by bylo možno přičítat žalované.

Protože tak dovolatelem podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou bránící jeho projednání, kterou již nelze - s ohledem na uplynutí dovolací lhůty - napravit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení věta druhá

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu