Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 114/2016-B-76

KSHK 40 INS XY29 NSČR 114/2016-B-76

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků M. D., narozeného XY, bytem XY, a Ž. D., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka M. D., zastoupeného Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2016, č. j. XY, , takto:

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 21. srpna 2015, č. j. XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Neschválil oddlužení dlužníků M. D. (dále jen „M. D.“) a Ž. D. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníků (bod II. výroku).

3/ Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

[2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 9. června 2015, č. j. XY, zjistil úpadek dlužníků a povolil řešení úpadku oddlužením, insolvenčním správcem ustanovil INSOLVENCY v. o. s. a na 14. srpna 2015 svolal přezkumné jednání a schůzi věřitelů.

2/ „Při jednání přítomný“ věřitel Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „finanční úřad“) hlasoval svou zjištěnou nezajištěnou pohledávkou ve výši 138.119 Kč (14,22 % z celkové výše pohledávek) pro řešení úpadku dlužníků konkursem, namítaje, že dlužníci mají dluhy z podnikání.

[3] Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení a 3 a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – oddlužení neschválil, s tím, že při jednání soudu o tom hlasoval přítomný věřitel, a prohlásil konkurs na majetek dlužníků.

[4] K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2016, č. j. XY, , potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , , , a – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

[6] Přípustnost oddlužení ve smyslu a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v zkoumá insolvenční soud jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

[7] Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle , stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle , učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle ; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2011“).

[8] V usnesení ze dne 18. července 2014, sp. zn. XY, , Vrchní soud v Praze zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v a proces jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznaly s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka – fyzické osoby, který je podnikatelem ( ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle nebo d/ , brání – bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci – řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí ( ). K tomu současně znění stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou dle uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle či jeho zamítnutí, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

[9] Ze spisu se podává, že insolvenční návrh dlužníků spojený s návrhem na povolení oddlužení byl insolvenčnímu soudu doručen dne 23. dubna 2015, s tím, že část nezajištěných závazků dlužníků (včetně závazku vůči finančnímu úřadu) pochází z jejich podnikatelské činnosti. Výše jejich závazků činí cca 4.105.928 Kč (z toho zajištěné závazky jsou ve výši 3.379.090 Kč). Na schůzi věřitelů konané dne 14. května 2015 vyjádřil finanční úřad nesouhlas se schválením oddlužení, s odůvodněním, že mají vůči němu závazky z podnikání ve výši cca 130.000 Kč.

[10] Odvolací soud se za daného skutkového stavu ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož dle není oddlužení dlužníků přípustné pro nesouhlas věřitele s pohledávkou za dlužníky vzniklou z jejich podnikání.

[11] Platná právní úprava neumožňuje odvolacímu soudu přezkoumávat důvody, pro něž věřitelé dlužníka nesouhlasí s oddlužením. Jinak řečeno, má-li dlužník závazky z podnikání, je přípustnost jeho oddlužení plně závislá na vůli jeho věřitelů, bez možnosti její korekce insolvenčním soudem. Na věci nic nemění mylné subjektivní přesvědčení dlužníků, že ve smyslu lze presumovat souhlas věřitele s jejich oddlužením, neboť ten na schůzi věřitelů o způsobu oddlužení fakticky nehlasoval (pročež nebyl oprávněn namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení). Dlužníky citované ustanovení zákona se totiž na danou situaci nepoužije.

[12] I po povolení oddlužení trvá zákonný požadavek přípustnosti oddlužení, který soud zkoumá pro účely posouzení důvodů odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, jež dle vedou k rozhodnutí o neschválení oddlužení. Dospěje-li soud po rozhodnutí o povolení oddlužení k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení, a tedy i jeho schválení, brání, nemá důvod nechat věřitele hlasovat o způsobu oddlužení. Váží-li se zjištěné pohledávky finančního úřadu k podnikatelské činnosti dlužníků (a jsou tak dluhy z podnikání, jež ve smyslu a odst. 2 písm. a/ brání vstupu dlužníka do oddlužení), pak nelze dospět k jinému závěru, než že dlužníci nejsou (ve smyslu a 2 ) osobami oprávněnými domáhat se řešení úpadku oddlužením. Tato okolnost dle bez dalšího vylučuje schválení povoleného oddlužení.

[13] Nevýznamná je tedy i námitka dlužníků, že insolvenční soud pochybil, nenařídil-li k projednání námitek finančního úřadu jednání dle , při němž by dlužníkům umožnil vyjádřit se k námitkám. Jak vysvětleno výše, ustanovení není na danou věc použitelné. Finanční úřad totiž není věřitelem ve smyslu , který by ve smyslu , a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení s právem na podání námitek, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, jež by bylo třeba (ve smyslu ) projednat při jednání. Bez zřetele k tomu není samo o sobě na místě ani tvrzení dlužníků, že neměli možnost vyjádřit se k postoji finančního úřadu. Schůze věřitelů, na které finanční úřad rozhodl o řešení úpadku dlužníků konkursem, se dlužníci účastnili a z protokolu o jejím konání neplyne, že by jim byla upřena možnost vyjádřit se k rozhodnutí finančního úřadu.

[14] Argumentace dlužníků (opírající se o R 113/2011), že hodnota majetkové podstaty je vyšší, než výše závazků (pohledávek) přihlášených do insolvenčního řízení, takže oddlužení nebrání, že věřitel nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením, není na místě. Závěry obsažené v R 113/2011 nejsou (totiž) v dané věci použitelné vzhledem k tomu, že byly zformulovány při výkladu ve znění účinném do 31. prosince 2013. S účinností od 1. ledna 2014 je totiž otázka přípustnosti oddlužení dlužníků s dluhy vzešlými z podnikání řešena jinak. Dluhy z podnikání již nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby „případným rozhodnutím hlasováním“ na schůzi věřitelů definitivně rozhodli, zda úpadek dlužníka má být řešen oddlužením (srov. zejména a ).

[15] V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, „že zákon soudu neumožňuje rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníků jakkoli revidovat a případně odklidit“ ( ).

[16] Odvolací soud nemá pochyb o tom, že závazky dlužníků vůči finančnímu úřadu jsou závazky z jejich podnikání. Vychází přitom (oproti dlužníkům) z toho, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka ve smyslu mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodních závazkových vztahů, tedy např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání; srov. R 113/2011.

[17] Zdůrazňují-li dlužníci, že při schválení oddlužení budou schopni uspokojit zpeněžením majetkové podstaty 100 % pohledávek přihlášených věřitelů, pak je zřejmé, že stejný rozsah uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů lze předpokládat i při řešení úpadku konkursem. Nic na tom nemění okolnost, že věřitel CANTABELA SERVIS, s. r. o., pohledávku ve výši cca 3 milióny Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitostem dlužníků, nepřihlásil do insolvenčního řízení. V kontextu zákonné úpravy, o kterou se opírá napadené rozhodnutí, a za stavu, kdy již při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení si dlužníci museli být vědomi, že volba způsobu řešení jejich úpadku je ve smyslu v rukou jejich věřitelů, nejsou nikterak významné úvahy, že řešení úpadku dlužníků oddlužením může být z hlediska jejich dalšího ekonomického života pro ně výhodnější (neboť vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle a násl. ).

[18] Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou, že napadené rozhodnutí vybočuje ze standardů soudního rozhodování vymezených jimi citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

[19] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník M. D. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky výkladu ustanovení , odst. 2 písm. a/ ,tedy otázky subjektivní nepřípustnosti řešení úpadku oddlužení u fyzických osob, které mají dluhy z podnikatelské činnosti, jakož i otázky případného navazujícího použití ustanovení . Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[20] Dovolatel v dovolání nejprve reprodukuje dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v usnesení odvolacího soudu, načež označuje za rozhodnou skutečnost, že i on (jako dlužník, který má dluhy z podnikání) je osobou subjektivně oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. K tomu dovolatel cituje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2015, „č. j. 2 VSPH XY“ (správně „č. j. XY, 2 VSPH XY“), tyto závěry:

„Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle ustanovení , kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.“

[21] Podle takto citovaného názoru uplatnil věřitel (finanční úřad) námitky, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, na schůzi věřitelů, tedy v souladu s ; insolvenční soud měl tedy postupovat dle a projednat včasné námitky oprávněných osob při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

[22] Jelikož (jak výše uvedeno) je dána subjektivní přípustnost podání návrhu na povolení oddlužení také dlužníkem, jenž má závazky z podnikatelské činnosti, neměl soud bez dalšího konstatovat, že je potřeba uplatnit . Ostatně, ani skutkový stav věci nenasvědčuje tomu, že aplikaci bez použití insolvenční soud zamýšlel.

[23] Závěrem dovolatel poukazuje na to, že odvolací soudy posuzují otázku subjektivní přípustnosti podání návrhu na povolení oddlužení dlužníky, kteří mají závazky, vyplývající z jejich podnikatelské činnosti, různě, k čemuž poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci „sp. zn. 2 VSOL XY“ (správně jde o usnesení ze dne 25. září 2014, č. j. XY, 2 VSOL XY) a dovozuje, že dovolací soud by měl tuto judikaturu sjednotit (jako věc dovolacím soudem neřešenou).

[24] Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[25] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , takže zbývá určit, zda je přípustné podle (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v ).

[26] Pro posouzení otázky týkající se subjektivní přípustnosti oddlužení ve vazbě na argumentaci opírající se o citaci usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. (srov. odstavec [20] až [23] výše) dovolání není přípustné. Potud sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi insolvenčních soudů tím, že pod číslem 49/2016 uveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisekusnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2015, sen. zn. 1 VSOL XY (dále jen „R 49/2016“), s těmito právními větami:

„Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde ( ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle věty druhé je v těchto případech vyloučen.“

[27] K závěrům obsaženým v R 49/2016 se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. (přijatým po podání dovolání v této věci).

[28] Dovolání je však přípustné (podle ) pro odpověď na otázku, zda ve světle závěrů obsažených v R 113/2011 lze překážku spočívající v existenci dluhů z podnikání překlenout argumentem, že dlužníci i tak budou schopni (při schválení oddlužení) plně uspokojit pohledávky přihlášených věřitelů (potud jde ve vazbě na změny o věc dovolacím soudem neřešenou), jakož i pro odpověď na otázku, zda námitky finančního úřadu proti schválení oddlužení měly být přezkoumány při samostatném jednání (v tomto ohledu jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou a zčásti je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu).

[29] Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[31] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení :

( )Způsob řešení úpadku

(1) Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí

a/ konkurs,

b/ reorganizace,

c/ oddlužení a

d/ zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů.

(2) Rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se rozumí,

a/ jde-li o konkurs nebo o některý ze zvláštních způsobů řešení úpadku, rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (dále jen „rozhodnutí o prohlášení konkursu“),

b/ jde-li o reorganizaci, rozhodnutí o povolení reorganizace a

c/ jde-li o oddlužení, rozhodnutí o povolení oddlužení.

( )

(1) Dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o

a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo

b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

(2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo

c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele.

(…)

( )

(1) Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

(…)

( )

(1) Právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern.

(2) Svůj souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit.

(3) O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů.

(…)

(5) Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406).

( )

(1) Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku.

(2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

(3) Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

( )

O tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů podle § 403 odst. 2 a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili, neprodleně po uplynutí lhůty k jejich podání.

( )

(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

(2) Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V této podobě, pro věc rozhodné (tj. ve znění účinném do 18. září 2016), platila citovaná ustanovení již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn.

[32] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položeným právním otázkám tyto závěry:

[33] I. K použitelnosti R 113/2011.

V R 113/2001 Nejvyšší soud zformuloval (mimo jiné) závěr, podle kterého schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. Šlo nicméně o výklad podaný k ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2013, jež tehdy (pouze) určovalo (bezvýjimečně), že dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

[34] R 113/2011 navazovalo na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 79/2009“), v němž Nejvyšší soud vyložil, že dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

[35] V R 79/2009 Nejvyšší soud dodal, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1/ době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,

2/ době ukončení dlužníkova podnikání,

3/ četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4/ výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,

5/ tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Tomuto závěru předcházelo konstatování Nejvyššího soudu, že si je rovněž vědom toho, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka, a vyslovil přesvědčení, že v takových (a jen v takových) případech je na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu) zhodnotit, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který – ač již nepodniká – má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že takové užití však musí být vždy řádně zdůvodněno a nesmí vykazovat znaky svévole.

[36] Úprava, podle které byla zkoumána subjektivní přípustnost oddlužení v dané věci, vtělená do s účinností od 1. ledna 2014 , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se od úpravy obsažené v ve znění účinném do 31. prosince 2013 významně liší jednak v tom, že z oddlužení nevylučuje dlužníka – fyzickou osobu, která je podnikatelem, za předpokladu, že nemá dluhy z podnikání ( ), jednak v tom, že v formuluje předpoklady, při jejichž splnění nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Výše citovanou judikaturou (R 79/2009, R 113/2011) dotvářel Nejvyšší soud právo v důsledku neplánové (z hlediska záměru zákonodárce) neúplnosti zákona; konkrétně neúplnosti co do pojmenování situací, kdy s přihlédnutím k zákonem definovanému účelu oddlužení nebylo nezbytné trvat na splnění podmínky, aby šlo o dlužníka, který nemá dluhy z podnikání; řečené platilo tím více, že požadavek na absenci dluhů z podnikání byl rovněž judikatorním výstupem [vzešel z výkladu slovního spojení „dlužník, který není podnikatelem“ (obsaženého v ve znění účinném do 31. prosince 2013) v R 79/2009].

[37] Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely , který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze jako ), si byl zákonodárce uvedeného problému vědom, když v obecné části důvodové zprávy (bod 1.3 v. Oddlužení), při popisu existujícího právního stavu v dané oblasti poukázal na to, že obtíže s výkladem spojení „dlužník, který není podnikatelem“, vyřešila judikatura Nejvyššího soudu [R 79/2009, usnesení ze dne 23. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2001“), R 113/2011], dodávaje, že:

„Přestože podle názoru Ministerstva spravedlnosti je tato problematika dostatečně řešena výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jeví se žádoucím posílit právní jistotu promítnutím některých (základních) judikatorních závěrů v normativním textu tak, jak předpokládá předkládaný návrh zákona. Podstatou návrhu je, že závazek z podnikání (jenž je projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně) nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle nebo d/ (tedy tam, kde „závazek z podnikání“ byť i zčásti přetrval jako neuspokojený přesto, že dlužník prošel „podnikatelským“ způsobem řešení úpadku), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (která se i při oddlužení uspokojuje ze zajištění bez ohledu na svou povahu coby „závazku z podnikání“). Předpokládá se, že výše ustavené judikatorní závěry se doplňkově prosadí i nadále.“

[38] Ve zvláštní části důvodové zprávy [K bodu 211 (§ 389)] je pak k ohlášeným změnám argumentováno následovně:

„Z veřejné konzultace vyplynul požadavek na zapracování judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k výkladu , jak jsou popsány v obecné části důvodové zprávy (srov. bod 1.3 v. Oddlužení). Zároveň návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text .

V popsané vymezení situací, kdy nejde o „dluhy z podnikání“, odpovídá zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu co do písmene a/ [srov. dále i změnu a důvodovou zprávu tamtéž]. V duchu stejné logiky jsou konstruována písmena b/ a c/. Jde-li o „dluh z podnikání“, který již (neúspěšně) prošel konkursem, pak pro účely posouzení přípustnosti oddlužení by již neměla být jeho povaha významná (tíhu podnikatelského rizika dlužník vyčerpal tím, že se podrobil konkursu). U pohledávky zajištěného věřitele nemá posouzení jí odpovídajícího dluhu jako „dluhu z podnikání“ význam, jelikož zajištěný věřitel se upokojuje při oddlužení odděleně (pouze ze zajištění).“

[39] Pro účely posouzení, zda zákonodárcem ohlášený předpoklad, že ustavené judikatorní závěry Nejvyššího soudu se doplňkově prosadí i nadále, se váže i k závěru R 113/2011, podle kterého schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů, však nelze pominout, že nešlo o závěr vtělený mezi ty, jež zákonodárce předtím z R 79/2009, R 112/2011 a R 113/2011 v důvodové zprávě výslovně citoval. Je tomu tak nepochybně proto, že dřívější mezera v zákoně co do popisu situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem , čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou (mezery v zákoně vyžadující zaplnění judikaturou, již zde není); srov. k mezerám v zákoně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 47/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[40] Jinak řečeno, podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů, jelikož některý z dlužníkových věřitelů včas nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení.

[41] II. Ke způsobu, jakým mají (měly) být vypořádány námitky finančního úřadu.

Ze spisu se nepodává, že by výhrada finančního úřadu, že dlužníci mají dluhy z podnikání, zazněla dříve, než na schůzi věřitelů konané 14. srpna 2015 (svolané rozhodnutím o úpadku), ani že by okolnost, že dlužníci mají dluhy z podnikání, byla před 14. srpnem 2015 seznatelná z toho, co jinak vyšlo najevo v průběhu insolvenčního řízení (ani z rozhodnutí o úpadku spojeného s unesením o povolení oddlužení se nepodává, že by šlo o případ předjímaný ustanovením věty druhé ). Z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 14. srpna 2015 (B-6) se pak podává, že schůze věřitelů se vedle dlužníků a insolvenčního správce dlužníků zúčastnil jediný věřitel (finanční úřad), ohledně kterého je v protokolu zaznamenáno, že jeho nezajištěné pohledávky tvořící 14.22 % přihlášených pohledávek byly zjištěny při přezkumném jednání. Pod bodem 5. (Projednání a hlasování o způsobu oddlužení) obsahuje protokol následující text:

„Přítomný věřitel namítá, že dlužníci mají dluhy z podnikání, dluží Finančnímu úřadu cca 130.000 Kč a z těchto důvodů nesouhlasí s oddlužením a navrhuje a hlasuje i pro to, aby byl na dlužníky prohlášen konkurs.

Nato vyhlášeno

usnesení

I. Oddlužení se neschvaluje.

II. Soud na dlužníky prohlásí konkurs.“

[42] Na výše popsaném skutkovém základě Nejvyšší soud především uvádí, že úvahu insolvenčního soudu o důvodech, pro které oddlužení neschválil (jelikož „při jednání soudu o tom hlasoval přítomný věřitel“), shledává zjevně nepřiléhavou, stejně jako tu část dovoláním napadeného usnesení (reprodukovanou výše v odstavci [15]), v níž odvolací soud tvrdí (poukazuje přitom na ), že nelze přehlédnout „ani to, že zákon soudu neumožňuje rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníků jakkoli revidovat a případně odklidit“. Již v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“), Nejvyšší soud vysvětlil, že vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady ( , ), prosadí oddlužení jako způsob řešení úpadku, při němž může dosáhnout osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž v řízení nebyly uspokojeny ( ) bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. a a 2 ). Z ustanovení však zároveň vyplývá, že rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným ( ). Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2017“).

[43] Oddlužení je jedním ze způsobů řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka ( ) a rozhodnutím insolvenčního soudu o „způsobu řešení úpadku“ se při oddlužení rozumí (jak výslovně určuje ) „rozhodnutí o povolení oddlužení“, proti němuž není odvolání přípustné ( poslední věta ).

[44] Schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku, s nímž insolvenční soud spojil (v souladu s ustanovením ) i rozhodnutí, jímž dlužníku povolil oddlužení (rozhodnutí o způsobu řešení úpadku), není oprávněna přijímat usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem; jestliže tak přesto učiní, jde o usnesení přijaté mimo rámec pravomocí, které schůze věřitelů může při oddlužení vykonávat podle , které nemá (též proto že o způsobu řešení úpadku předtím již rozhodl insolvenční soud tím, že povolil oddlužení) žádné právní účinky. Takovým usnesením insolvenční soud dozajista vázán není a jako právně bezcenným se jím ani nemusí zabývat v režimu . V dané věci tedy oba soudy zjevně pochybily, jestliže hlasování finančního úřadu pro to, aby na dlužníky byl prohlášen konkurs, na schůzi věřitelů ze 14. srpna 2015 vyhodnotily jako závazné usnesení schůze věřitelů o „způsobu řešení úpadku“, ačkoli o tom insolvenční soud již předtím pravomocně rozhodl (povolením oddlužení v rozhodnutí o úpadku).

[45] Z protokolu o schůzi věřitelů ze 14. srpna 2015 naopak není patrno, že by insolvenční soud nechal přítomného věřitele hlasovat „o způsobu oddlužení“.

[46] V R 51/2017 Nejvyšší soud vysvětlil, že usnesení o způsobu oddlužení (o tom, zda způsobem oddlužení má být oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, nebo o tom, zda způsobem oddlužení má být oddlužení plněním splátkového kalendáře) přijímá schůze věřitelů hlasy nezajištěných věřitelů, přičemž mohou nastat následující situace:

1/ Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé (s hlasovacími právy) hlasují (na schůzi věřitelů) jako o prvním (lhostejno v jakém pořadí), dosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek ( ) [schůze věřitelů přijala rozhodnutí o způsobu oddlužení]. V takovém případě nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto způsobem, žádný z věřitelů, který hlasoval pro přijetí způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení.

2/ Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují (na schůzi věřitelů) jako o prvním, nedosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek ( ). Věřitelé proto hlasují o druhém ze způsobu oddlužení (jak plyne z dikce ). Přijme-li schůze věřitelů předepsanou většinou usnesení o provedení oddlužení druhým ze způsobů oddlužení, nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto (druhým) způsobem, žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí (druhého) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení. Způsob, jakým věřitelé předtím hlasovali o prvním (nepřijatém) způsobu oddlužení, ve vztahu k přípustnosti odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení (druhého) způsobu oddlužení žádný význam nemá.

3/ Prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek ( ) nedosáhne způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o prvním, ani způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o druhém. V takovém případě rozhodne o způsobu oddlužení (v mezích usnesení o jeho schválení) insolvenční soud (srov. ). Právo odvolat se proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení způsobem, který sám zvolí, nemá za této situace žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení, byť schůze věřitelů sama nepřijala rozhodnutí o (tomto) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval [na schůzi věřitelů, která sama nepřijala rozhodnutí o (tomto) způsobu oddlužení] proti přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení.

Tamtéž Nejvyšší soud uzavřel, že:

4/ Věřiteli v rámci výše popsané procedury hlasování nic nebrání v tom, aby (je-li přesvědčen, že nejsou předpoklady pro provedení oddlužení žádným z možných způsobů oddlužení) hlasoval na schůzi věřitelů jak proti způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, tak proti způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. V takovém případě mu též vždy náleží právo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, zda schváleným způsobem oddlužení byl způsob, který (v důsledku obou hlasování) vzešel z rozhodnutí o způsobu oddlužení přijatého schůzí věřitelů nebo z volby (výběru) způsobu oddlužení insolvenčním soudem (poté, co schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu oddlužení).

5/ Věřitel, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává (což se v praxi děje zpravidla tak, že věřitel nehlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů svolanou za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení se nedostaví), tím v duchu výše řečeného dává najevo (navenek projevuje) nezájem o způsob oddlužení (lhostejnost k výběru způsobu oddlužení a k tomu, zda a jak bude oddlužení schváleno). Této (do určité míry racionální) nečinnosti (apatii) věřitele k dalšímu postupu insolvenčního řízení zákon nebrání, na druhé straně však [v zájmu předejití obstrukčních nebo prostě jen nevhodně (nežádoucně) opožděných postupů narušujících plynulost insolvenčního řízení] takovému věřiteli nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (promítnuté v usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení), které mohl ovlivnit, kdyby předtím nezůstal nečinný tam, kde mu umožňoval konat (kdyby nezmeškal možnost hlasovat o způsobu oddlužení).

6/ Ustanovení přitom požadavek, podle kterého právo odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení náleží jen věřiteli, který hlasoval o způsobu oddlužení, klade též pro ty věřitele, jejichž námitkám uplatněným podle insolvenční soud nevyhověl. To je dáno tím, že podle poslední věty se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny), což v intencích znamená, že jde o věřitele, který námitky neuplatnil. Pro úplnost budiž dodáno, že aktivita věřitele, který vznesl námitky a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a který má zároveň za to, že jde o námitky, jimž insolvenční soud nevyhověl, se promítá v jeho právu podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení i potud, že mu umožňuje (v porovnání s věřitelem, který hlasoval o způsobu schválení oddlužení, aniž současně uplatnil námitky předepsaným způsobem) podat odvolání, i když hlasoval „pro přijetí“ následně schváleného způsobu oddlužení.

[47] Z pohledu výše formulovaných závěrů insolvenční soud zákonem předepsaný postup nedodržel a odvolací soud na toto pochybení adekvátně nereagoval. Jak rovněž řečeno výše (odstavec [46] bod 6). Podle poslední věty se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny). Závěr, že schválení oddlužení brání dluhy z podnikání, tedy v dané věci nebylo možné přijmout již proto, že finanční úřad o způsobu oddlužení nehlasoval (podle protokolu ze schůze věřitelů konané 14. srpna 2015 jej insolvenční soud k hlasování o způsobu oddlužení ani nevybídl).

[48] Zbývá dodat, že i kdyby (protokolem podchycené) chování finančního úřadu na schůzi věřitelů bylo možné interpretovat jako hlasování proti oběma možným způsobům oddlužení [což ovšem vylučuje okolnost, že oba soudy jediné hlasování, které finanční úřad na schůzi věřitelů uskutečnil („jako schůze věřitelů“), pokládaly za usnesení schůze věřitelů o „způsobu řešení úpadku“], pak by k projednání námitky, kterou vznesl až na této schůzi, bylo nutno svolat jednání předjímané ustanovením . Také v tomto ohledu oba soudy zjevně pochybily, když potřeba takové jednání svolat nemůže být eliminována zaznamenaným průběhem schůze věřitelů (jíž se dlužníci zúčastnili), z nějž je patrno, že prohlášení, že dlužníci mají dluhy z podnikání, nedoprovodil finanční úřad žádným dalším údajem, jímž by tuto námitku po skutkové stránce konkretizoval, a z nějž se nepodává, že by insolvenční soud předtím, než rozhodl o neschválení oddlužení, jakkoli vybídl dlužníky k reakci na tuto námitku.

[49] Dovolání je tedy důvodné.

[50] V rovině vad řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší soud dodává, že insolvenční soud v rámci písemného vyhotovení svého usnesení zjevně nerespektoval podobu výroku, který vynesl na schůzi věřitelů („I. Oddlužení se neschvaluje.“) a odvolací soud pochybil, jestliže tuto vadu ignoroval.

[51] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 )

P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu