Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4078/2017

28 Cdo 4078/2017-139

USNESENÍ

P. N.

, a b)

T. N.

, obou zastoupených JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. -117, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. -89, zamítl žalobu na určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideální poloviny blíže identifikovaného pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žádosti žalobců domáhajících se určení spoluvlastnického práva k dotčené nemovitosti – pozemku, jehož původním vlastníkem byl právní předchůdce žalobců a který po jeho smrti přešel na stát bez právního důvodu. Z restitučního sporu vedeného u tamního soudu pod sp. zn. (původně ) zjistil, že žalobci společně ještě s B. N. usilovali o vydání sporného pozemku a na něm stojícího domu v režimu , o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen „ “), přičemž stran pozemku byla jejich žaloba zamítnuta pro absenci včasné výzvy ve smyslu , jež byla příčinou prekluze jejich práva. Za nastíněné situace se tak v restitučním řízení v daném směru neúspěšní žalobci nyní nemohou zdárně domáhat určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, obvodní soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. -117, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přitakal mu i stran právního posouzení věci. Obdobně jako obvodní soud odkázal zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , a připomněl tak ustálený názor dovolacího soudu, dle něhož s ohledem na právní jistotu nelze restituční předpisy obcházet a domáhat se ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních předpisů a určovací žaloby. Dovodil, že aktuálně řešený případ nevykazuje z hlediska skutkových okolností taková specifika, pro něž by bylo nezbytné na něj nahlížet odlišně. Odkaz odvolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. shledal nepřiléhavým pro podstatné odlišnosti ve skutkovém základu tehdy a nyní projednávaného sporu. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu odůvodňují přítomností v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené otázky, resp. otázky, jež má být oproti dosavadnímu řešení posouzena jinak. Dovolávajíce se rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, považují za nesprávný formalistický přístup soudů, jež nezohlednily specifika posuzované věci, a rezignovaly tak na optimální nalezení spravedlivého řešení (odkazují přitom na , – dále jen „obč. zák.“). Shrnujíce průběh předchozího restitučního řízení, akcentují individuální aspekty nynější kauzy a zdůrazňují, že už v původní výzvě k vrácení domu se domáhali vydání stavby i s pozemkem pod ní. Zmocnil-li se stát sporných nemovitostí (pozemku a budovy) jako celku, měl je jako celek též vrátit. S ohledem na vylíčené okolnosti jsou názoru, že případ vykazuje takové zvláštnosti, pro něž se jeví spravedlivým vyhovět jejich nároku uplatněnému podle obecných právních předpisů, současně nelze způsob jeho prosazování hodnotit jako restituční zákony obcházející, neboť po pravomocném rozhodnutí v restitučním řízení již nebylo možné, aby své právo uplatnili včas ve smyslu Odvolacímu soudu rovněž vyčítají rozpornost v jeho úsudku, přisvědčil-li na jedné straně naléhavosti právního zájmu na žalobci požadovaném určení a zároveň žalobu zamítl, přičemž žalobce odkázal na restituční předpisy. Závěrem proto navrhují zrušení rozsudků městského soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno

řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobců ovšem za přípustné mít nelze.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, dle něhož se zásadně nepřipouští domáhat se vrácení majetku prostřednictvím určovací žaloby, bylo-li možné o nápravu usilovat v režimu restitučních zákonů. Řečený závěr formuloval dovolací soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , zmiňovaného též soudy nižších stupňů, ve vztahu k situacím, v nichž stát nemovitost v rozhodném období převzal bez právního důvodu. Na uvedené pak navázal mimo jiné ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , přičemž vyslovil, že nároku na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v kauzách, kdy byl dán také restituční nárok, nelze vyhovět vedle případů podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), ani tehdy, byl-li dán restituční nárok dle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , k nemožnosti obcházení restitučního zákona prostřednictvím určovací žaloby viz též obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ). Neobstojí přitom výtky dovolatelů, dle nichž odvolací soud nevyjasnil, proč věc posoudil v intencích závěrů zejména shora jmenovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť případnost aplikace v něm vyslovených konkluzí se podává právě ze skutkových okolností nynějšího sporu známých soudu nejen z aktuálního řízení, nýbrž i z předcházejícího řízení restitučního, jež vyústilo ve vydání budovy na sporném pozemku do vlastnictví žalobců a zamítnutí jejich nároku na restituci pozemku pro jeho prekluzi.

Namítají-li dále dovolatelé, že v individuálně odůvodněných případech lze osobě oprávněné ve smyslu restitučních předpisů přiznat vlastnické právo k věci i na podkladě určovací žaloby dle předpisů obecných, je nutné upozornit, že aktuálně projednávaná kauza taková specifika nevykazuje. Nepřípadnými se pak jeví poukazy dovolatelů na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. ) vztahující se k problematice církevních restitucí, v nichž sice byla Ústavním soudem připuštěna možnost přiznat ochranu vlastnického práva i na základě obecné určovací žaloby, avšak pro dlouhodobou nečinnost zákonodárce a z důvodu neexistence speciálního restitučního předpisu předvídaného zákona o půdě, jenž by církvím a náboženským společnostem poskytoval cestu, jak se nápravy jim způsobených křivd domoci. V nyní projednávané věci, v níž žalobcům svědčil nárok ve smyslu , jejž ale neuplatnili včas, ovšem

naznačený aspekt zjevně dán není. Dovolacímu soudu pak není zřejmá opodstatněnost odkazu žalobců na blíže neidentifikované rozhodnutí sp. zn. , neboť rozhodnutí pod touto spisovou značkou Ústavním soudem vydáno nebylo a v řízení vedeném pod podobnou spisovou značkou ( ) tento soud rozhodoval ve věci s trestněprávní problematikou, jež se otázky restitucí nikterak nedotýká. Pokud by se snad mělo jednat o nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. , je třeba zdůraznit, že důvody, pro které oprávněná osoba ve zmíněné věci nestihla včas uplatnit svůj nárok, jsou zcela nesouměřitelné se situací nastalou v posuzované věci.

Nepředestřeli-li tedy dovolatelé taková individuální specifika případu, jež by opodstatňovala výjimečné vybočení z intencí doposud zastávaných konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a zdůvodňovala tak pozitivní posouzení jejich nároku, jejž mohli primárně uplatnit podle restitučních zákonů, nelze jejich požadavkům přisvědčit. Za ony zvláštní okolnosti pak není možné považovat ani žalobci akcentovanou skutečnost, dle níž se v předcházejícím restitučním sporu domáhali rovněž pozemku pod budovou a po jeho pravomocném skončení již neměli šanci pro ně v tomto směru nepříznivý výsledek zvrátit. V současném řízení totiž už nelze zhojit nepřesný (byť z důvodu právní neznalosti, jak naznačují dovolatelé) projev vůle obsažený v původní výzvě (ze dne 17. 11. 1990) adresované tehdejšímu vlastníku sporných nemovitostí, jenž byl dle jejich přesvědčení soudy nesprávně restriktivně a příliš formalisticky vyložen a který v sobě měl obsahovat i požadavek k vydání pozemku pod dotčenou budovou, neboť výklad vůle projevené ve zmiňované výzvě dle zákona nebyl předmětem probíhajícího řízení, pročež se jeví irelevantními námitky dovolatelů brojících proti jeho posouzení ze strany soudů. Samotnou úvahu nalézacích soudů o obcházení restitučních předpisů využitím žaloby podle pak nelze pokládat ani za přepjatě formalistickou ve smyslu dovolateli citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. , či nespravedlivou a jakkoliv se příčící dobrým mravům, sleduje-li konstantní rozhodovací praxi vycházející z preference právní jistoty subjektů právních vztahů, jíž by kladné vyřízení určovací žaloby směřující k získání nemovitosti mimo restituční řízení bylo na újmu (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , jakož i ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ), přičemž ze spisu ani námitek žalobců se skutečnosti odůvodňující odklon od dosavadního náhledu judikatury nepodávají, jak již bylo uvedeno.

K argumentaci dovolatelů stran rozpornosti úvahy odvolacího soudu sluší se pak poznamenat, že posouzení naléhavého právního zájmu žalobců nebylo určující otázkou pro zamítavá rozhodnutí soudů obou stupňů, jež spočívala především na závěru, že jejich požadavku není možné vyhovět, neboť jím obcházejí restituční předpisy, podle nichž nárok domáhat se vydání sporné nemovitosti v důsledku marného uplynutí lhůty zanikl (srov. ). Nadto lze dodat, že kladné zhodnocení naléhavého právního zájmu žalobce na konkrétním určení je toliko předpokladem věcného projednání daného případu, nikoliv garancí vyhovění uplatňovanému nároku. Ani námitky žalobců nastíněného obsahu, ve vztahu k nimž nadto dovolatelé nevymezují, které z hledisek ve smyslu považují za naplněné (k vymezení přípustnosti dovolání srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. , a další v něm citovaná rozhodnutí), proto přípustnost mimořádného opravného prostředku založit nemohou.

Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolateli předložené otázky byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a dovolací soud zároveň neshledal důvodu pro jejich odlišné posouzení. V intencích této konstantní rozhodovací praxe přitom postupoval i soud odvolací. Nepředložili-li pak žalobci dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria , nezbylo mu než jejich podání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 6. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu