Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5524/2017

-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce V. R.,zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalované CROWS, spol. s r. o., se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 531/37, identifikační číslo osoby 25553640, zastoupené Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 531/37, o zaplacení částky 269 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2017, č. j. -129, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 29 040 Kč (druhý výrok), a dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 40 918 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně do všech jeho výroků), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „“) a uvádí, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko nesprávně parafrázuje ustanovení , když uvádí, že „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatel v projednávané věci neučinil) více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , in www.usoud.cz).

Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. . Dále zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. (na něž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal odvolací soud), s tím, že „žalobce tak souhlasí s uvedenou judikaturou nejvyššího soudu, na kterou se odvolací soud odkázal. Tato uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem byla odvolacím soudem nesprávně interpretována.“ Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení neobsahuje. I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatel zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, argumentaci dovolatele nelze přisvědčit. Odvolací soud dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy, a výslovně uzavřel, že neshledal, že by žalovaná neuhradila své závazky vůči žalovanému (správně jde o žalobce) úmyslně s cílem ho ekonomicky poškodit. Jestliže dovolatel tvrdí opak (tedy že jednání žalované bylo vedeno úmyslem nedostát svým smluvním povinnostem a na úkor žalobce se neoprávněně obohatit), zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž odvolací soud založil posouzení, zda námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 v žádném ohledu zpochybnit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. 4. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu