Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5966/2017

-297

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce CANABA - Pozemní stavby, s. r. o., se sídlem v Praze 4-Nuslích, Štětkova 1001/5, IČ 631 46 452, zastoupeného JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, proti žalovaným 1)V. H., P., 2)P.H., H., 3)L. H., H., 4)P. D., P., 5)J.D., P., 6)R. P., P., 7)N. P., P., 8)R. B., P., 9)T. A. B., P., 10) V. Z., P., 11)V. Z., P., 12)A. L., P., 13)K. S., P., 14)V. Š., P., 15)P. Š., P., 16)S.H., P., 17)J. M., H. n. N., 18)P. J., D., 19)P. H., P., 20) M. H., P., 21)P.S., P., 22)D. S., P., 23)T. B., P., 24)T. B., P., 25)P. H., P., 26)D. J., P., 27)K.J., P., a 28)Společenství vlastníkůKe Stadionu 946, se sídlem v Praze 9-Čakovicích, Ke Stadionu 946/17, IČ 246 95 084, všem zastoupeným Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne7. června 2017, č. j. - 255, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne7. června 2017, č. j. -255, se ve výroku, jímž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2016, č. j. -189, o nákladech řízení, tak, že výše nákladů řízení činí 86.829,60 Kč, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. -189, zamítl jednak žalobu, kterou se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení po žalovaných 1) - 27) zaplacení [po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím a zastavení řízení v tomto rozsahu, po připuštění vstupu dalšího účastníka 28) do řízení a po připuštění změny žaloby] celkem částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, rozpočítané na ně v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu v k. ú. Č., obec P., okres hl. m. Praha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., jakož i žalobu, že žalovaný 28) a žalovaní 1) – 27) jsou povinni mu zaplatit částku 135.441,- Kč, rozpočítanou na ně v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu, s tím, že plněním žalovaného 28) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných 1) až 27) v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu, a s tím, že plněním kteréhokoliv ze žalovaných 1) až 27) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost plnění žalovaného 28) - výrok I.; dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 55.440,- Kč k rukám zástupce žalovaných (výrok II.). Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 15. 9. 2009 uzavřel s Pražskými vodovody a kanalizacemi, a. s. (dále jen „PVK“) smlouvu o dodávce vody do odběrního místa - domu na pozemku parc. v k. ú. Č., že v souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, že PVK dne 29. 10. 2010 vyúčtovaly fakturou žalobci vodné a stočné celkem ve výši 196.635,- Kč, které uhradil, a že dne 15. 1. 2011 vystavil žalovaným prostřednictvím správce domu fakturu na 195.974,- Kč (zaplacení této částky se žalobce původně domáhal). V průběhu řízení vzal žalobce podáním ze dne 31. 3. 2014 žalobu částečně zpět ohledně částky 60.533,- Kč s příslušenstvím (jelikož tato částka mu byla na úhradu vodného a stočného již uhrazena) a současně navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to Společenství vlastníků Ke Stadionu 946, IČ 246 95 084 (dále jen „SV“). Usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. -150, soud řízení co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím zastavil, usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. -154, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, č. j. -165, pravomocným dne 13. 10. 2015, vyhověl návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. 1. 2016 připustil změnu žaloby tak, jak žalobce navrhl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná proti žádnému žalovanému. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jednak , když žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být částečně co částky 60.533,- Kč s příslušenstvím zastaveno, a dále , když jinak měli žalovaní ve věci úspěch. Při určení výše těchto nákladů nepřihlédl k , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „AT“), neboť podle jeho názoru byl předmětem žaloby pouze jeden hmotněprávní nárok uplatněný vůči všem žalovaným jedinou žalobou se stejnými žalobními argumenty vůči všem žalovaným. Nejednalo se tedy o společné úkony při zastupování žalovaných, „jak AT vyžaduje pro zvýšení odměny advokáta, ale o naprosto stejné úkony, týkající se všech žalovaných současně“; vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaných nedoložila, že je plátcem DPH, vyšel jen z nákladů žalovaných, které vyplývaly z obsahu spisu.

K odvolání žalobce proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalovaných proti výroku II. tohoto rozsudku o nákladech řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne7. 6. 2017, č. j. - 255, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 86.829,60 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.466,20 Kčk rukám advokátky Mgr. Ing. Petry Fifkové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba proti žádnému žalovanému není důvodná. Při určení výše náhrady nákladů vzniklých žalovaným odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a konstatoval, že není sporu o tom, že § 12 odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu, ale jen na pluralitu zastupovaných účastníků, přičemž není významné, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost učiněného právního úkonu. Na druhé straně při společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony se musejí týkat všech stejně a jednoho společného nároku, by podle názoru odvolacího soudu bylo nekorektní, aby výše odměny byla advokátovi mechanicky přiznána podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 AT. Uzavřel, že s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu zastupovaných osob) a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátkou v tomto řízení, lze za odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu dle § 7 AT zvýšenou o 50 %, tedy odměnu za jeden úkon ve výši 13.410,- Kč (z původně žalované částky 195.974,- Kč) a 9.810,- Kč (z částky 135.441,- Kč po částečném zastavení řízení). Výši náhrady nákladů řízení proto procesně úspěšným žalovaným přiznal podle a , a to za 3 úkony právní služby po 13.410,- Kč („z merita 195.947,- Kč“ - za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 1. 7. 2013 a za účast při jednání dne 19. 3. 2014), dále za 3 úkony po 9.810,- Kč („z merita 135.441,- Kč“ - za vyjádření ze dne 15. 5. 2014, účast při jednání dne 14. 1. 2017, 2 x ½ úkonu za odvolání proti usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a za účast při jednání dne 21. 1. 2017 (správně 2016), při němž byl vyhlášen rozsudek), dále 7 režijních paušálů po 300,- Kč, DPH ve výši 15.069,60 Kč (když zástupkyně žalovaných doložila v odvolacím řízení, že je plátkyní DPH), tj. celkem ve výši 86.829,60 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ve spojení s s tím, že procesně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů za dva úkony právní služby (za vyjádření k odvolání a za účast při odvolacím jednání dne 7. 6. 2017) po 9.810,- Kč („z merita 135.441,- Kč“), 2 režijní paušály po 300,- Kč a DPH ve výši 4.246,20 Kč, tj. celkem ve výši 24.466,20 Kč.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z , neboť v tomto rozsahu závisí na vyřešení otázky „hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to „zda může soud při rozhodování o nákladech řízení v případě plurality zastupovaných účastníků rozhodnout, že nebude postupovat dle ustanovení AT a odměnu za provedené úkony právní služby nepřiznat a zda může soud moderovat výši odměny advokáta za společné úkony právní služby ve smyslu ustanovení AT“. Dovolatelé poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , z jejichž závěrů dovozují, že argumentace odvolacího soudu nemůže obstát, protože nelze svévolně odepřít aplikaci AT, které na danou věc dopadá, když z jeho dikce vyplývá, že jedinou podmínkou „pro přiznání zvýšené odměny za zastupování více účastníků“ je „pluralita zastupovaných“. Odvolací soud tudíž neměl aplikovat sazbu mimosmluvní odměny podle AT zvýšenou o 50%, když výše odměny za společné úkony právní služby je korigována již snížením o 20 % ve smyslu AT, přičemž AT již soudu nedává jinou možnost moderace výše odměny za společné úkony. Dovolatelé proto mají za to, že úkony právní služby učiněné jejich zástupkyní jsou společnými úkony podle AT a že odvolací soud jim měl přiznat náhradu nákladů řízení za každou zastupovanou osobu sníženou o 20 % (ze součtu částek požadovaných žalovanými za úkony právní pomoci před soudy obou stupňů, jak je žalovaní specifikovali v dovolání, jde o částku 1.591.224,- Kč, a s připočtením DPH a náhrad hotových výdajů advokátky podle AT o částku 1.929.737,04 Kč - poznámka NS). Za řízení před soudem prvního stupně jim tedy soud měl přiznat náklady spočívající v mimosmluvní odměně advokátky za čtyři úkony právní služby z původně žalované částky za zastupování žalovaných 1) až 27), za jeden úkon právní služby po částečném zpětvzetí žaloby za zastupování žalovaných 1) až 28), za jeden úkon v poloviční sazbě za zastupování žalovaných 1) - 28) a dále dva úkony právní služby za zastupování žalovaného 28) - převzetí a přípravu zastoupení a přípravu a podání odvolání proti usnesení o povolení přistoupení účastníka do řízení. Odvolací soud však nesprávně určil výši odměny za repliku k vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2014, neboť usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení bylo sice vydáno dne 24. 6. 2014, avšak žalovaným bylo doručeno teprve dne 26. 6. 2014. V odvolacím řízení pak zástupkyně žalovaných učinila čtyři úkony právní služby za zastupování žalovaných 1) až 28). Odvolací soud však za úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení účastníka 28) odměnu nepřiznal a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, což zakládá částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že „není zřejmé, jaké úkony právní služby jsou podřazeny pod úkony s určenou sazbou za jeden úkon právní služby ve výši 9.810,- Kč“, přičemž „dále uvádí 2 ½ úkonu za odvolání proti usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a účast při jednání dne 21. 1. 2017 (ve skutečnosti šlo o 1 ½ úkonu)“. „Při konečném součtu úkonů a výpočtu režijních paušálů je pak v rozhodnutí uveden nižší počet úkonů, než deklaruje“; celkem však bylo učiněno 7 a ½ úkonu právní služby v řízení před soudem prvního stupně a 4 úkony právní služby před soudem odvolacím. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ze všech uvedených důvodů nesprávné. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle „v souladu s textem dovolání“.

Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , zdůraznil, že aplikace § 12 odst. 4 AT nesmí být formální a zakládat zjevnou nespravedlnost; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti (oběma) pravomocným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné, neboť otázka aplikace ustanovení AT při zastupování 28 žalovaných, jakožto samostatných společníků, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Přípustnost dovolání přitom nevylučuje , neboť rozdíl mezi částkou, která z titulu náhrady nákladů řízení (připadající na každého z 28 žalovaných) byla dovolatelům odvolacím soudem za řízení před soudy obou stupňů přiznána (celkem 89.829,60 Kč), a v dovolání požadovanou výší náhrady nákladů řízení převyšuje u každého z nich částku 50.000,- Kč.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni namístě postup dle věty první části věty za středníkem a výši odměny advokáta za zastupování v řízení je třeba určit podle AT.

Podle § 1 odst. 2 AT při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak; § 12 odst. 2 se neužije.

Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu.

Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že § 12 odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu (možnost zvýšení odměny u obtížných úkonů právní služby je upravena v § 12 odst. 1 AT), ale jen na pluralitu zastupovaných účastníků, aniž by z pohledu tohoto ustanovení bylo významné, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost učiněného právního úkonu. Zastupuje-li advokát společně více účastníků, náleží mu odměna za zastupování každého z nich (§ 1 odst. 1, § 6 odst. 1 AT), snížená podle § 12 odst. 4 AT, bez ohledu na to, zda v řízení mají postavení samostatných či nerozlučných společníků - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , v němž současně dospěl k závěru, že aplikace AT, tedy i ustanovení § 12 odst. 4, nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost(na něj pak dovolací soud odkázalv rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. , jakož i v usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud mimo jiné dále uvedl, že „při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 %. Neužije se pravidlo § 12 odst. 3 AT, které se vztahuje na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci“. Dovolací soud v posuzované věci vycházel z procesní situace, kdy v řízení procesně úspěšní žalobci zastupovaní jedním zástupcem (advokátem) uplatnili samostatné nároky na náhradu škody, byť tyto nároky vycházely z jednoho skutkového (škodního) děje. Jejich samostatné procesní postavení ve vztahu k žalovanému se projevilo tím, že každému z nich náležela v rámci rozhodování o nákladech řízení náhrada nákladů za zastoupení vycházející z hodnoty věci (práva), kterou v řízení samostatně uplatnili.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. , na něž dovolatelé poukázali.

Obdobný závěr lze vztáhnout i na poměry projednávané věci, v níž se žalobce proti žalovaným jakožto samostatným společníkům domáhal proti každému z nich zaplacení různých částek (v rozmezí mezi částkou 3.060,90 Kč a částkou 13.164,80 Kč) s příslušenstvím, a to v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu v k. ú. Č. Dovolací soud nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, který pro účely zjištění mimosmluvní odměny ve smyslu § 6 odst. 1 a § 7 AT vycházel z celkové žalobcem uplatněné částky původně ve výši 195.974,- Kč proti žalovaným 1) až 27), a po částečném zastavení řízení co do částky 60.533,- Kč (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) a po přistoupení účastníka 28) do řízení z částky 135.441,- Kč, jako kdyby byl žalobou uplatněn pouze jeden nárok, ačkoliv se jednalo o samostatné nároky proti jednotlivým žalovaným. Ve skutečnosti je žaloba založena na uplatněném nároku, jehož se žalobce domáhal proti více žalovaným v jednom řízení, které se tak vyznačuje kumulací účastníků na straně žalovaných. Nemůže být rozhodné, že nárok žalobce proti žalovaným vycházel z jím tvrzeného dluhu žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout tím, že v souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, a že žalobce uhradil vodné a stočné celkem ve výši 196.635,- Kč. Žalobce mohl samostatně proti jednotlivým žalovaným nezávisle na ostatních žalovaných uplatňovat svůj tvrzený nárok. Proto mezi žalobcem a každým ze žalovaných (z nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu) vznikl samostatný procesní vztah, v jehož rámci mělo být rozhodnuto o nákladech řízení. Již z tohoto důvodu nemůže rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů obstát.

Stejně tak i žalovaní v dovolání nesprávně vycházejí při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokátky zastupující 27, resp. 28 žalovaných, za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty ve výši celého žalobcem uplatněného nároku (a to i po částečném zastavení řízení), a nikoliv z odměny vypočtené podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého žalovaného, snížené o 20 %, což se pak projevilo v nesprávně požadované částce, která z obsahu dovolání vyplývá, a to ve výši 1.591.224,- Kč bez připočtení DPHa náhrad hotových výdajů advokátky podle § 13 odst. 3 AT za právní zastoupení.

K aplikaci § 12 odst. 4 AT Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. (na nějž dovolatelé poukázali) dále mimo jiné uvedl, že „toto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládáno tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. ) a je zásadně aplikováno bez ohledu na počet společně zastupovaných účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. ). Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. )“. Taktéž dovodil, že „jakákoli modifikace náhrady nákladů řízení přichází – s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují – jen zcela výjimečně“, současně však připomněl, že „je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu“.

V bodu 19. nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , Ústavní soud jako protiklad k řešení této věci poukázal „na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. -63, jímž byla přezkoumána kasační stížnost NEUMANN bytový dům a. s. proti napadenému rozsudku krajského soudu. V rámci řízení kasační soud vyžádal i vyjádření stěžovatelů, za které ovšem následně přiznal odměnu, jako by na jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Takový postup je logický a akceptovatelný vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy. U samotného návrhu na zrušení opatření obecné povahy byla ovšem situace zásadně odlišná, jak bylo vyloženo výše“.

Ze shora uvedeného pro danou věc vyplývá, že posouzení otázky, zda při společném zastupování 27 žalovaných jednou advokátkou, jejíž úkony se týkaly všech stejně, by bylo korektní či nikoliv (a spravedlivé či nikoliv), aby výše odměny byla mechanicky advokátce přiznána podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 4 AT a závisela tak na množství žalovaných, jakožto samostatných společníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování, přichází v úvahu až poté, co odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého žalovaného snížená o 20 %, za úkony právní služby provedené advokátkou za řízení před soudy obou stupňů bude vyčíslena v souladu se závěry uvedenými v citované judikatuře dovolacího soudu. Obdobně to platí i ohledně zastupování všech 28 žalovaných advokátkou při společných úkonech učiněných jí poté, co byl do řízení připuštěn vstup žalovaného 28), ve vztahu k němuž žalobce při jednání u soudu prvního stupně dne 14. 1. 2016 uznal, že „uplatněný nárok je vůči němu promlčen“, jak z obsahu spisu vyplývá, a což zmínil i soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku.

Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nezdůvodnil, proč žalovanému 28) nepřiznal náhradu nákladů řízení za 1 úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení), a dále proč žalovaným 1) - 28) nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2016, č. j. -189, a za úkon stanoviska žalovaných k vyjádření žalobce ze dne 31. 5. 2017.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o nákladech řízení správný, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný ( část první věty za středníkem ). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu