Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4978/2017

-125

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce O. N., zastoupeného Mgr. Františkem Honsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 98, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 142 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. -113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, č. j. -91, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 142 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení, jež bylo zahájeno 28. 2. 2007. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo. Veškeré úkony byly činěny v přiměřené době, přičemž řízení bylo komplikované, a to z důvodu nadbytečných úkonů žalobce, jakož i dalších úkonů, zejména žádostí o odročení jednání, ať již z důvodu řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce, či z důvodu pobytů žalobce v lázeňské léčbě.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Namítá vadu řízení spočívající v tom, že dovolateli nebyl před soudy nižších stupňů ustanoven zástupce, čímž mu bylo znemožněno řádně hájit svá práva, resp. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při zamítnutí návrhu na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Rozhodnutí považuje za odporující stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud nepřihlédl k délce odškodňovacího řízení, čímž pominul judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. . Samotné ignorování judikatury a stanovisek publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek soudem první a druhé instance představuje rovněž příčinu nepřiměřené délky řízení a zakládá odpovědnost státu za tento nesprávný úřední postup. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. . Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci rovněž z toho důvodu, že návrh žalobce byl zamítnut v plném rozsahu, aniž by k tomu byly splněny předpoklady. Ze závěru, že k průtahům v řízení došlo mimo jiné přičiněním žalobce, nelze jednoznačně vyvodit zamítnutí žaloby dovolatele na přiměřené zadostiučinění v plném rozsahu. V poměru k nepřiměřené délce posuzovaného řízení je tento závěr nepřiměřeně tvrdý, neboť soudy přihlédly spíše k okolnostem svědčícím v neprospěch dovolatele a naopak důsledně nevážily okolnosti, které mohly být použity v jeho prospěch (např. prodlevy v postupu obecných soudů). Závěr odvolacího soudu je tak příliš zjednodušující a formalistický. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení : „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Z dovolání je patrné, že dovolatel se vymezením přípustnosti dovolání řádně nezabýval. Z obsahu dovolání je zřejmé, že v první části dovolatel přípustnost spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť odkazuje na konkrétní rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Ve vztahu ke Stanovisku však dovolatel neuvádí, v čem spatřuje tento odklon, a tudíž nevymezuje otázku, jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Ostatní dvě odkazovaná rozhodnutí na nyní posuzované řízení nedopadají. Již v dovolatelem uvedeném rozsudku sp. zn. dovolací soud dospěl k závěru, že přihlédnout rovněž k délce kompenzačního řízení lze pouze tehdy, pokud se toho poškozený dovolá (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. ). Z průběhu řízení před soudy nižších stupňů však neplyne, že by tak dovolatel učinil. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů dále nevyplývá, že by v posuzovaném řízení bylo rušeno rozhodnutí soudu nižšího stupně z důvodu, že nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jak plyne z odkazovaného rozhodnutí sp. zn. .

Soudy nižších stupňů závěr o absenci nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení postavily na posouzení kritéria jednání poškozeného v průběhu řízení. Ač dovolatel tento závěr soudů nižších stupňů napadá, přípustností dovolání se v této části nikterak nezabývá. V této části tak dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť dovolání shledal částečně nepřípustným a částečně dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanou vadou řízení (srov. věta druhá ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2018

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu