Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 738/2018

-47

USNESENÍ

V. P.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o určení výše restitučního nároku

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. -37, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. února 2017, č. j. -20 (jímž bylo určeno, že „finanční objem restitučního nároku žalobce vůči žalovanému na poskytnutí náhradního plnění dle z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu č. j. PÚ 407/91 činí 239.475 Kč“) Nejvyšší soud odmítl ( věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „ “; k tomu a contr. srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jímž se končí odvolací řízení a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , tj. v něm uvedenými hledisky, z nichž ovšem žádné naplněno není, neboť relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Napadený rozsudek je založen na závěru, konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , či odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. ).

Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován v zásadě shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu (srovnej ) v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , spolu s další judikaturou citovanou v důvodech tohoto rozhodnutí). Zásadně tak není významné, činil-li stát (dodatečně) kroky ve snaze legalizovat již dříve uskutečněné převzetí věci, stalo-li se tak až v době, kdy původním vlastníkům byla odňata možnost tyto nemovitosti dále držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. , odkazující v této souvislosti i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž za onu kvalifikovanou událost, s níž lze spojovat přechod věci na stát ve smyslu , označuje převzetí držby státem, a to i držby neoprávněné).

Z okolností projednávané věci sluší se připomenout skutková zjištění soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky v k. ú. D. M., které nebylo možno žalobci vydat pro zákonem stanovenou překážku, byly odňaty státem (jenž se tehdy chopil jejich držby bez právního důvodu; ) již v letech 1948 – 1950, kdy šlo o pozemky evidenčně vedené a prokazatelně využívané tehdejšími vlastníky (žalobcovými předchůdci) jako „zahrada“, s tím, že ke změně charakteru pozemků (druhu i způsobu jejich využití) došlo až později, bez přičinění žalobcových předchůdců.

Usuzuje-li pak dovolatelka na jiné právní posouzení věci v otázce kvantifikace restitučního nároku, v závislosti na charakteru odňatých pozemků k rozhodnému okamžiku, činí tak i na podkladě jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud (zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu i o přibližném určení doby, kdy nemovitosti přešly na stát, argumentujíc toliko nezměněným stavem evidenčním k roku 1961). Tyto námitky skutkové ovšem způsobilý dovolací důvod dle nenaplňují a nemohou proto ani založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Sluší se dodat, že dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (srov. ).

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení , a věty první v situaci, kdy žalobci (oprávněnému), jenž by měl jinak na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu