Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3783/2017

-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku, IČ 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, za účasti Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora, IČ 650 19 156, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 9. 2015, č. j. 431335/2014/R5915/RR9894, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. , o dovolání Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2017, č. j. -102, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. května 2017, č. j. -123, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. -72, rozhodl, že se ve výroku blíže specifikovaná nemovitost Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora nevydává, čímž nahradil shora uvedené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.), a uložil účastníkovi nahradit náklady řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobci, jenž se žalobou podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), domáhal znovuprojednání věci rozhodované Státním pozemkovým úřadem. Soud prvního stupně mezi sporným pozemkem a dalšími s ním sousedícími shledal funkční souvislost ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), leč dospěl k závěru, že požadovanou nemovitost nelze dané církevní právnické osobě vydat pro překážku podle , poněvadž je zastavěna stavbou, která je schopna samostatného užívání a byla v šedesátých letech minulého století zřízena v souladu se stavebním zákonem, přičemž je ke svému účelu stále užívána. Pro naplnění výlukového důvodu ve smyslu posledně zmiňovaného ustanovení žalobě vyhověl.

K odvolání Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora přezkoumal uvedené rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. -102, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. -123, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud, rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho v tomto směru přijatými závěry, avšak nepřitakal jím zastávanému právnímu posouzení dané kauzy. Nesdílel především názor stran existence funkční souvislosti mezi předmětným pozemkem a jinými nemovitostmi vlastněnými účastníkem jako oprávněnou osobou, či s nemovitostmi jí vydávanými podle S poukazem na úmysl zákonodárce vyloučil, aby byla funkční souvislost dotčených nemovitostí ve smyslu dovozována toliko z dřívější vlastnické jednoty, spotřební souvislosti spočívající v používání výnosů z nich ke shodnému účelu, jejich vzájemné blízkosti, sousední polohy, či na podkladě dřívějších evidenčních hledisek, byly-li vedeny jako jedna parcela, či knihovní těleso. Nepřitakal proto mínění Římskokatolické farnosti Borotín u Tábora o funkční souvislosti sporovaného pozemku s dalšími nemovitostmi v jejím vlastnictví, jíž by byl naplněn předpoklad jeho vydání vymezený shora citovaným ustanovením Na rozdíl od krajského soudu, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl odvolací soud též k závěru, že na předmětný pozemek nelze aplikovat výlukový důvod předvídaný v Byť s jiným odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti zmíněnému rozsudku brojí dovoláním Římskokatolická farnost Borotín u Tábora, spatřujíc jeho přípustnost v otázce, jež nebyla doposud rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešena, a sice naplnění znaku funkční souvislosti podle v případě pozemků bezprostředně souvisejících a sloužících zemědělské výrobě a nemovitostí tvořících v minulosti společně jediný pozemek v podobě pozemkové parcely zapsané ve veřejné evidenci. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýká přehnaně restriktivní výklad řečeného pojmu. Má za to, že v nyní posuzované věci je dána funkční souvislost jak v přítomnosti – skrze pozemky sousedící, tak v minulosti – dotčené nemovitosti tvořily jedinou parcelu. Závěrem poukazuje na ústavněprávní rozměr zásahu do jejích základních práv zužující interpretací S ohledem na vyslovené navrhuje zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vylíčil dle jeho názoru pro věc podstatné skutkové okolnosti a Nejvyššímu soudu navrhl dovolání zamítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustné není.

Dovoláním předestřenou problematikou výkladu pojmu funkční souvislost ve smyslu ustanovení se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. . Funkční souvislostí se přitom rozumí takový vztah dvou předmětů, v jehož důsledku jeden v podstatě umožňuje druhému plnit požadovanou funkci, přičemž oddělením se ekonomická a užitná hodnota věcí snižuje, a naznačený poměr závislosti může být dán oboustranně i jednosměrně (jedna věc funguje samostatně, avšak druhá bez první nikoliv). S odkazem na úmysl zákonodárce, jímž bylo omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí, oproti těm poskytnutým na základě téhož zákona, Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku artikuloval názor, dle něhož k závěru o funkční souvislosti požadované nemovitosti s jinými oprávněnou osobou vlastněnými, či jí v režimu zákona vydávanými věcmi nelze dospět toliko na podkladě jejich prostorové souvislosti, a nemůže tak být implikována pouze jejich územní blízkostí, poněvadž i polohově sousedící pozemky mohly být hospodářsky využívány rozdílně a na sobě nezávisle. Obdobně nelze na funkční souvislost bez dalšího usuzovat ze skutečnosti, že předmětné nemovitosti představovaly v minulosti dle pozemkových knih jediné knihovní těleso, neboť ta svědčí toliko o jejich právní (nikoliv funkční) nesamostatnosti. Na uvedené navázal dovolací soud též v dalších rozhodnutích (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , i ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. ).

V nastíněných intencích nese se rovněž podrobná argumentace odvolacího soudu, již lze v poměru k judikatuře Nejvyššího soudu považovat za zcela konformní. Vrchním soudem přijatý závěr se nepříčí ani dovolatelkou akcentované nutnosti posuzovat funkční souvislost i ve smyslu historickém, tedy v minulosti existující, ve vztahu k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , jenž se ovšem jinak, jak ostatně sama uvádí, týká věci skutkově odlišné.

Nedůvodnými se pak v nynější situaci jeví i výtky dovolatelky stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného přehnaně restriktivním výkladem , neboť k újmě na jejích základních právech ani k porušení jejího legitimního očekávání jakožto oprávněné osoby podle citovaného restitučního zákona nedošlo. Na ně totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl. Sluší se dodat, že ohlašovaným smyslem a účelem je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější. V intencích judikatury Ústavního soudu, jejíchž závěrů se účastnice dovolává, je ostatně ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv toliko uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Z vysloveného je tedy zjevné, že dovolatelkou předestřené otázky byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, právní posouzení věci odvolacím soudem je nadto s v ní přijatými závěry zcela konformní, přičemž nebylo shledáno důvodů pro jejich odlišné posouzení. Nepředložila-li tedy dovolatelka Nejvyššímu soudu jinou otázku naplňující kriteria , nezbylo mu než její podání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 4. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu