Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 967/2018

-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně VALNETIS GROUP a. s., se sídlem Strančice - Svojšovice 27, IČO 24183032, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti žalovanému P. F., se sídlem Jankov - Nosákov zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o zaplacení částky 264 321 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. -39, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2018, č. j. -47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 10. 8. 2017, č. j. -19, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky 53 794 Kč s příslušenstvím, 155 000 Kč s příslušenstvím a 55 527 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal uvedených částek z důvodu nedokončení smluvně sjednaného díla žalovaným; tyto představují nárok na vrácení části ceny za dílo, smluvní pokutu a náhradu škody. Soud prvního stupně ve věci vydal elektronický platební rozkaz ze dne 30. 5. 2017, č. j. -6, v němž žalovanému uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ho poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaný podal dne 30. 5. 2017 proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor, který odůvodnil tak, že žalobci nic nedluží, naopak žalobce dluží jemu částku vyšší než 50 000 Kč. Následně bylo rozhodnuto podle ustanovení rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. -39, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2018, č. j. -47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle , vyjádření žalovaného nesplňuje požadavek pro náležité vyjádření k uplatněnému nároku, neboť nereaguje na tvrzení obsažená v žalobě ohledně skutkových okolností a nebyly označeny žádné důkazy. Dovodil, že nastala fikce uznání nároku podle , a soud prvního stupně proto rozhodl správně rozsudkem pro uznání.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu žalovaný namítá, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání přesto, že podáním ze dne 30. 5. 2017 jednoznačně prokázal svůj nesouhlas s žalobou uplatněným nárokem, přičemž ani z dalších okolností nebylo možno dovodit, že by se snažil činit procesní obstrukce nebo prodlužovat řízení. Zdůraznil, že na elektronický platební rozkaz reagoval obratem. Měl-li soud prvního stupně za to, že jeho vyjádření k žalobě není dostatečně kvalifikované, byl povinen ho o tom poučit a vyzvat jej k doplnění. Žalovaný jako laik měl za to, že jím učiněné podání je dostatečným výrazem jeho nesouhlasu s nárokem žalobce, a pokud by jej soud poučil o potřebě jeho doplnění, učinil by tak. Postupem soudu prvního stupně tak bylo zjevně porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ) – dále jen „ , přičemž se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle , jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ). Pakliže žalovaný ve svém podání ze dne 30. 5. 2017 neuvedl nic než to, že žalobci nic nedluží a naopak žalobce dluží jemu k dnešnímu dni částku větší než 50 000 Kč, je zřejmé, že tím požadavkům , jak jsou vykládány v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nedostál.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , zmiňovaný dovolatelem, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba a každý by měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné, neboť nepochybně nelze postavit na roveň vyjádření podnikatele učiněné v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, konstatující toliko, že „žalobci nic nedluží“, a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku k výzvě dle zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit. Oproti tomu žalovaný v projednávané věci, kromě nesouhlasu se žalobou, žádnou snahu se ve věci řádně vyjádřit, neprojevil, ač vůči němu byly žalobou uplatněny tři samostatné nároky.

Přiléhavý není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. . Obsahem podání žalovaného ze dne 30. 5. 2018 ( ) byl toliko odpor proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, který byl odůvodněn pouze tak, že „žalobci nic nedluží“. Žalovaný žádné své vyjádření, jež by zřetelně směřovalo proti všem žalobou uplatněným nárokům, nepodal, a tudíž nebylo namístě jej k jeho doplnění vyzývat.

Odkaz dovolatele na nález Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval ústavností úpravy institutu fikce uznání nároku v důsledku pasivity žalovaného, přičemž zdůraznil platnost zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat o ochranu svých práv. Akceptoval možnost uznání nároku právní fikcí jako důsledek pasivity žalovaného s tím, že návrh na zrušení právní úpravy uvedeného institutu zamítl z důvodu možnosti konformního výkladu dotyčných ustanovení.

Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces ( d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ).

Dovolatel v dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je podle odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( , věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu