Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4595/2015

29 Cdo 4595/2015-174

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Raem V. Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalovanému V. R., zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2015, č. j. -154, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2015, č. j. -154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).

Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobce v Puerto de la Cruz dne 26. října 2009, znějící na směnečný peníz 10.000 EUR a splatné dne 5. ledna 2010 (dále též jen „sporná směnka“).

2/ Sporná směnka zajišťovala pohledávky žalobce vůči žalovanému vzniklé na základě pracovní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ústně v září 2009 (dále též jen „pracovní smlouva“). Podle této smlouvy měl žalobce jako zaměstnanec vykonávat pro žalovaného jako zaměstnavatele na Kanárských ostrovech práci kuchaře s tím, že práce měla být vykonávána v restauraci pronajaté žalobcem.

3/ Žalobce se dohodl se žalovaným na měsíční mzdě ve výši 1.500 EUR.

4/ Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trval od 26. září 2009 do 26. října 2009, kdy byl – s ohledem na ukončení provozu restaurace – rozvázán na základě ústní dohody. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se žádný z účastníků nedovolával.

5/ Dopisem ze dne 27. prosince 2009 (jímž reagoval na předchozí dopis žalovaného ze dne 15. prosince 2009) se žalobce vzdal svého nároku na mzdu v rozsahu převyšujícím částku 970 EUR.

6/ Žalovaný vyplatil žalobci zálohu na mzdu ve výši 100 EUR a proti zbývající (dosud neuhrazené) části žalobcovy pohledávky (z titulu nevyplacené mzdy za výše uvedené období) započetl dopisem ze dne 15. prosince 2009 svou pohledávku vůči žalobci „rovnající se součtu plateb, které žalobce uskutečnil v souvislosti s jeho pracovním poměrem“. Šlo o platbu letenky ve výši 210 EUR a o platbu za ubytování žalobce ve výši 723 EUR.

Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalovaným uplatněná kauzální námitka, podle níž žalobci z pracovněprávního vztahu nic nedluží, je důvodná.

Přitom zdůraznil, že právní úprava obsažená v zákoně č. , , ve znění účinném od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2011, sice nebránila uzavření směnečné dohody, podle které zaměstnavatel jako dlužník zajistí směnkou splnění svého závazku vůči zaměstnanci jako věřiteli, nároky žalobce z pracovního poměru však již byly zcela vypořádány. Směnka tak v současné době „zajišťuje neexistující závazek žalovaného, v důsledku čehož se plnění z ní nelze s úspěchem domáhat“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které mají být dovolacím soudem „posouzeny jinak“. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a uloží žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (se zřetelem k datu zahájení řízení v dané věci, k tomu srov. bod 2., části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení ).

Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatel (posuzováno podle obsahu) vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení ) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usneseními ze dne 27. září 2011, sp. zn. , a ze dne 23. března 2011, sp. zn. ), je posouzení „důkazního břemene výstavce“.

Na posouzení otázek souvisejících s rozložením důkazního břemene v daném řízení však napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, naopak rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci (ve vazbě na vznesenou kauzální námitku žalovaného) měl za prokázané. Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem ve výše označených rozhodnutích (v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) je tudíž – vzhledem k poměrům projednávané věci – nepřípadný.

Ve vztahu k ostatním dovolatelem předestíraným otázkám (výše dohodnuté mzdy, skončení pracovního poměru a vzdání se práva na zaplacení části dlužné mzdy), pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna).

Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , a ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. .

Dovolatel v posuzované věci k otázce přípustnosti dovolání uvedl jen to, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. K tomu lze poznamenat, že mělo-li být dovolání (podle dovolatele) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění ), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (takový údaj se však z dovolání nepodává). Jestliže by naopak mělo být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání rovněž patrné (kromě vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, o níž v dané věci jde), od které "soudní praxe" se řešení označené právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně opět R 4/2014). Ani takový údaj se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatel v něm (byť jen slovně) nekonkretizuje (s výjimkou označených rozhodnutí k otázce důkazního břemene) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při posuzování některé z právních otázek odchýlit.

Samotný argument, podle kterého by měl dovolací soud předestřené otázky „posoudit jinak“, pak významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).

V důsledku této vady ( ), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě ( věta první ), pak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení věty druhé odůvodněn.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2018

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu