Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5642/2017-83

20 Cdo 5642/2017-83

U S N E S E N Í

PROFI CREDIT Czech, a.s.

P. P.

, H., zastoupenému Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, pro peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. -62, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. -62, a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 1. 2017, č. j. -48,

se zrušují

a věc

se vrací

okresnímu soudu k dalšímu řízení

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 1. 2017, č. j. -48, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na odklad exekuce a dále na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 10. 2016, č. j. -21. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí nálezy vydané rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou ze dne 19. 7. 2016, č. j. 104 Rozh 3473/2016-7 a č. j. 104 Rozh 3496/2016-7, jsou vykonatelnými exekučními tituly, neboť byly vydány v souladu s dosavadní rozhodovací praxí soudů. Ujednání, kdy je rozhodcem oprávněným rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy jeden z více výslovně stanovených rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podá rozhodčí žalobu, není (např. dle usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 202, sp. zn. ) v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, mimo jiné i z důvodu, že výčet rozhodců je stálý a neměnný. Ústní jednání před rozhodcem rovněž není nedostatkem způsobujícím nezpůsobilost rozhodčího nálezu, neboť jak již dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , je vyloučení ústního jednání sice odchylkou od řízení před soudy, avšak jde o odchylku v mezích , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění od 1. 4. 2012, dále též jen „z. r. ř.“, která (není-li absence jednání zneužito) sama o sobě

nezpůsobuje újmu spotřebiteli a nerovnováhu v postavení stran. Věcný přezkum rozhodčí smlouvy, jehož se povinný domáhal v souvislosti s tvrzením o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, není v exekučním řízení možný, neboť povinným namítaný nesoulad nedosahuje intenzity zjevné nespravedlnosti, jejíž jediné naplnění by mohlo dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , odůvodnit věcný přezkum nároku ze spotřebitelské smlouvy v exekučním řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že ujednání v rozhodčí doložce, dle kterého má být ústní jednání v rozhodčím řízení nařízeno „jen pokud to tak sezná rozhodce“ je neplatné a ústní jednání v rozhodčím řízení mělo být nařízeno, neboť podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. , je porušením práva na ochranu spotřebitele, pokud se ve spotřebitelských sporech projednávaných v rozhodčím řízení nekoná ústní jednání. Povinný dále namítá, že soudy nižších stupňů měly rozhodčí nález přezkoumat v otázce jeho souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou a že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť okruh rozhodců byl stanoven oprávněnou – podnikatelem tím způsobem, že „všechny osoby nominované na pozici rozhodce dlouhodobě vykonávají rozhodčí činnost k typově obdobným sporům zahajovaným podnikatelem jako poskytovatelem úvěrů vůči dlužníkům – spotřebitelům a jsou s podnikatelem ekonomicky provázáni a na jeho činnosti ekonomicky závislí“, a takový rozhodce není garantem spravedlivého procesu. Konečně namítá, že soudy nižších stupňů rozhodly bez nařízení jednání, „ačkoliv bylo třeba provádět dokazování rozhodčí doložkou, rozhodčím nálezem a dalšími listinami ve vztahu k námitce ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné“ a zkrátily tak povinného na jeho procesních právech. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření mimo jiné uvádí, že dovolání povinného není přípustné ani důvodné, neboť dovolatelem formulované otázky byly ustálenou rozhodovací praxí vyřešeny. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvádí, že ve spotřebitelských věcech je možné rozhodčí smlouvu konstruovat tak, že je na výběr více jmenovitě určených rozhodců a je na žalobci, ke kterému z nich žalobu podá, rozhodčí řízení přitom nemusí být víceinstanční a ústní. Rozhodčí doložka je dle oprávněné v souladu se zákonem a poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu (například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. ), který se zabýval rozhodčími doložkami, které oprávněná používá ve své smluvní dokumentaci, a tyto neshledal neplatnými. Oprávněná nesouhlasí s povinným, že se soudy nižších stupňů měly zabývat platností ujednání o smluvní pokutě a současně měly rozhodčí nálezy přezkoumat po věcné stránce, neboť toto v exekučním řízení není možné. Dále oprávněná uvádí, že rozhodce byl jmenován transparentně, neboť seznam rozhodců, ze kterého byl rozhodce vybrán, byl určen předem, byl neměnný a uzavřený, a námitka povinného stran případné ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné zakládá možnou podjatost rozhodce, avšak tuto podjatost je dle ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. ) třeba namítat okamžitě, jakmile se pochybnosti o nepodjatosti rozhodce vyskytnou, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení o. s. ř, se zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v naprostém souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež byla vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , z něhož mimo jiné plyne, že odvolací soud byl povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné námitky vůči rozhodčí smlouvě a dále jeho námitka, že hlavní (úvěrová) smlouva, na jejímž základě rozhodce vydal exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu, má být z konkrétních důvodů v příkrém rozporu s dobrými mravy, nejen jednotlivě, ale i

ve svém úhrnu

vedou k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen zákonný princip ochrany spotřebitele.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná. Dovolací soud též dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru se spotřebitelem, v níž se strany dohodly, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání a že ústní jednání bude nařízeno pouze v případě, že rozhodce shledá, že „předložené písemnosti jsou nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé“, nevyvolává sama o sobě (v případech, kdy vyloučení ústního jednání není zneužito) nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity (k obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl rovněž například ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , rozsudku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. , či rozsudku ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ). Tyto závěry jsou přitom aplikovatelné i na právní úpravu zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012 (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. ). Ve shora uvedeném rozhodnutí se dovolací soud vyslovil i k dovolatelem namítanému nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. [„jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“], a dovodil, že Ústavní soud takto formuloval jen v obecné rovině při posuzování konkrétní rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, což ve věci sp. zn. (a ani v projednávaném případě) zjištěno nebylo.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi rovněž dospěl k závěru, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a nepřihlíží se ani k vadám nalézacího řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné tamtéž pod číslem 62/2004), což i Ústavní soud ve svém rozhodování dal zřetelně najevo, konstatoval-li, že rozhodčí nález nemůže být přezkoumáván z hlediska jeho věcné správnosti, jestliže exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, a není ani řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. , bod IV, nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. , bod 14, 15). Z tohoto důvodu sama o sobě neobstojí ani námitka dovolatele, že exekuční soud je oprávněn přezkoumat, zda rozhodce při rozhodování respektoval právní předpisy na ochranu spotřebitele a související judikaturu, a v případě negativního názoru exekuční řízení z tohoto důvodu zastavit, nemůže přípustnost dovolání založit.

Totéž se týká i námitky povinného, že je neplatná rozhodčí doložka, která zakotvuje výběr rozhodce z konkrétního výčtu rozhodců stanoveného podnikatelem, když všechny tyto osoby „nominované na pozici rozhodce dlouhodobě vykonávají rozhodčí činnost k typově obdobným sporům zahajovaným podnikatelem jako poskytovatelem úvěrů vůči dlužníkům“, což dle povinného značí ekonomickou provázanost a závislost na jeho činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. , totiž dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem [k tomu srov. rovněž i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , který obstál i v ústavní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. )]. Samostatně se otázkou, zda je neplatná rozhodčí smlouva jen a výhradně z důvodu, že jména rozhodců nemohl dlužník (spotřebitel) v procesu sjednávání rozhodčí smlouvy nikterak ovlivnit, resp. z důvodu, že všichni rozhodčí smlouvou určení rozhodci jsou na jedné ze stran této smlouvy ekonomicky závislí (v mezích úpravy rozhodčího řízení, zakotvené v zákoně o rozhodčím řízení účinném od 1. 4. 2014), zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , ve kterém (mimo jiné) dospěl k závěru, že jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a jednak – a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 z. r. ř.; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci. Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Ze shora uvedeného dovolací soud dovodil, že vztah ekonomické závislosti nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud rovněž poznamenal, že tato argumentace [uváděná v projednávané věci rovněž povinným v dovolacím řízení o zastavení (odkladu) exekuce], je argumentací, jež byla způsobilá být (formálně adekvátní) oponenturou proti dříve vydanému (a v exekučním řízení vykonávanému rozhodčímu nálezu), a to na základě těch forem obrany, která se dlužníku - povinnému nabízela zákonem o rozhodčím řízení. Zákon o rozhodčím řízení, a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení však nelze „jednoduše“ obcházet v představě, že tak jako tak lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. V projednávané věci však soudy nižších stupňů, ani soud dovolací tuto kolizi neshledali. Ze shora uvedeného vyplývá, že ani tato dovolatelova námitka sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.

Z výše uvedeného plyne, že posuzoval-li odvolací soud každou z dovolatelem vznesených námitek jednotlivě, nejsou jeho dílčí závěry ohledně každé z nich v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. též dovodil, že ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize s „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Jinými slovy odvolací soud byl povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné námitky vůči rozhodčí smlouvě a dále jeho námitka, že hlavní (úvěrová) smlouva, na jejímž základě rozhodce vydal exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu, má být z konkrétních důvodů v příkrém rozporu s dobrými mravy, nejen jednotlivě, ale i

ve svém úhrnu

(a samozřejmě za předpokladu, že tyto námitky mají oporu v provedeném dokazování) vedou k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen zákonný princip ochrany spotřebitele. Přitom je třeba vyjít z toho, že spotřebitel může nalézt ochranu i v řízení exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem a následky v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 10. 1. 2018).

Vzhledem k tomu, že z dovolání plyne, že povinný spatřuje dovolací důvod mimo jiné i ve společném působení jednotlivých jím vznesených pochybení (námitek), k nimž údajně došlo, je v této argumentační části důvodné, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z právě vyložených důvodů neúplné, což ve svých důsledcích znamená, že je i nesprávné.

Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení ( , odst. 2, věta druhá, ).

V novém meritorním rozhodnutí, které uskuteční

po nařízení jednání

, rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení ( a , část první věty za středníkem a věta druhá, ).

Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem).

Jde o to nalézat taková výkladová hlediska, která na jedné straně povedou ke spravedlivé ochraně právního postavení dlužníka (spotřebitele) a na druhé straně nebudou znamenat ohrožení účelu a smyslu, který je zákonem s rozhodčím řízení spojován.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 2. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna

podepsáno JUDr. Vladimírem Kůrkou v. r.

za nepřítomného předsedu senátu