Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2457/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Chodská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011 č. j. -122, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2008 č. j. -80 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. ledna 2008 č. j. -47, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a společnosti PROFI CREDIT CZECH, a. s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941 (dříve PROFIREAL, a. s.) jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených d (dále jen " "), a práva na ochranu vlastnictví podle y zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu, jehož předmětem byly nároky z blankosměnky, kterou stěžovatelka vystavila k zajištění její pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 16. 12. 2005 se společností PROFI CREDIT CZECH, a. s., přičemž v bodu 18.1 smluvních podmínek bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které by přímo nebo odvozeně vznikaly z této smlouvy, má rozhodce v jednoinstančním řízení, a to ten, kterému vedlejší účastnice doručí žalobu. Vzhledem k neplnění podmínek ze smlouvy o úvěru ze strany stěžovatelky vyplnila vedlejší účastnice jako věřitelka uvedenou blankosměnku a na základě její žaloby rozhodce rozhodčím nálezem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici předmětnou částku s příslušenstvím. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích stěžovatelkou podanou žalobu rozsudkem ze dne 8. ledna 2008 č. j. -47 zamítl a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2008 č. j. -80 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. května 2011 č. j. -122 zamítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje právní argumentaci obecných soudů v napadených rozhodnutích a vyslovuje s ní svůj nesouhlas. Dle jejího názoru je ve směnečných věcech dána výlučná pravomoc soudu, neboť pouze soud je oprávněn vydat směnečný platební rozkaz a ve směnečném řízení nelze uzavřít smír ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), což je jednou z podmínek vyžadovaných ustanovením , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud na jedné straně uvádí, že v poměrech ustanovení zákona o rozhodčím řízení jde o nedostatek arbitrability jen u těch sporů, u nichž povaha věci nepřipouští uzavřít smír, na straně druhé uzavírá, že to, zda by (konkrétní) smír účastníků mohl být soudem schválen, nemá na platnost rozhodčí smlouvy žádný vliv. Takový výklad uvedených ustanovení provedený Nejvyšším soudem je dle názoru stěžovatelky nepřípustně extenzívní a je ke značné její újmě. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy se uvedeným výkladem jedné z podmínek arbitrability dopustily závažného excesu, kdy za použití tohoto nepřípustného výkladu odepřely stěžovatelce její nezadatelné právo na soudní ochranu a v důsledku toho zasáhly i do jejího práva vlastnit majetek. Předmětná věc stěžovatelky tak nebyla projednána před nestranným a nezávislým soudem, čímž byla stěžovatelka zbavena možnosti uplatnění kvalifikovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. .

5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

6. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že ve směnečných věcech je dána výlučná pravomoc soudu a nikoliv rozhodce, neboť pouze soud je oprávněn vydat směnečný platební rozkaz. K tomu uvádí argumentaci, že ve směnečném řízení nelze uzavřít smír a tedy nelze ani platně uzavřít rozhodčí smlouvu. Nesouhlasí tak s výkladem Nejvyššího soudu, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně a shledává v jeho výkladu zjevný exces vykazující prvky svévole.

7. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235). Ve světle výše uvedených obecných principů Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y, či jiného ústavně zaručeného práva (nález

sp. zn.

ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU149).

8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí akcentoval smluvní volnost, a to i ve vztahu k rozhodčím doložkám, jejichž samotné zakotvení v právních předpisech nepovažuje za omezení přístupu k soudu a tudíž porušení y. Ústavní soud i v projednávané věci musí zdůraznit, že autonomie vůle a svobody individuálního jednání vyplývá zejména ze znění ustanovení zákona o rozhodčím řízení, podle kterého se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud v tomto ohledu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zdůraznil, že i nároky ze směnek mají majetkovou povahu a spor o zaplacení směnky je tudíž majetkovým sporem, na čemž nic nemění skutečnost, že rozhodce není oprávněn rozhodovat nároky ze směnek formou směnečného platebního rozkazu, kdy o takovou formu rozhodování v nyní posuzované věci ani nešlo. K podmínce vyžadované v ustanovení zákona o rozhodčím řízení pak Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu podrobně vyložil, ve kterých případech je z povahy věci vyloučeno uzavřít smír, přičemž mezi těmito případy předmětný okruh nároků ze směnek, coby případ vyloučený, neshledal. K tomu Nejvyšší soud dodal, že sama otázka, zda v nyní posuzovaném případě by mohl být konkrétní smír účastníků soudem schválen či nikoliv, nemá sama o sobě na platnost rozhodčí smlouvy vliv. Z této jeho argumentace nelze dovozovat, jak činí stěžovatelka a v čemž spatřuje výkladový exces, že její případ je právě tím případem, v němž nelze schválit smír. V uvedeném výkladovém schématu Ústavní soud neshledal ze strany Nejvyššího soudu stěžovatelkou namítané prvky interpretační svévole spočívající v nepřiměřeně extenzivním výkladu zákonného ustanovení. V takto vyvozeném právním závěru obecných soudů stran arbitrovatelnosti nároku ze směnky Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítaný výkladový exces a z něho pak stěžovatelkou dovozované odepření jejího přístupu k nestrannému a nezávislému soudu a tedy zásah do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a návazně tedy i do jejího práva vlastnit majetek.

9. K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy v interpretaci a aplikaci práva nahrazovat (srov. nález

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41). K tomu Ústavní soud dodává, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva.

10. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu