Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5191/2017-543

32 Cdo 5191/2017-543

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně UNICREO s.r.o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25117548, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, proti žalované ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26764652, o zaplacení 380 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. -505, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017, č. j. -528, takto:

Rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. -505, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017, č. j. -528, Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil zamítavý (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2016, č. j. -467 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně, společnost MIRACON s. r. o. (dále též jen „MIRACON“) a žalovaná uzavřely dne 19. 2. 2007 mandátní smlouvou, na jejímž základě se MIRACON zavázala, že bude jménem žalované nabízet možnost uzavírat smlouvy o úvěru, jejichž předmětem mělo být poskytnutí finančních prostředků žalovanou. Za tuto činnost jí podle mandátní smlouvy náležela základní a dodatková provize upravená v Příloze č. 3 k mandátní smlouvě. Tato příloha byla součástí mandátní smlouvy ve znění Dodatku č. 3 z 30. 6. 2008, který byl následně nahrazen Dodatkem č. 4 ze dne 1. 4. 2009. Podle bodu 1 Dodatku č. 4 se dodatková provize stanoví vždy po uplynutí 6 měsíců následujících po vyhodnocovacím měsíci. V dalších bodech Dodatku č. 4 se však již v této souvislosti uvádí doba 12 měsíců.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že Dodatek č. 4, jehož podpisu předcházelo jednání o snížení provize, nelze pokládat za nesrozumitelný a neurčitý, a že rozpor mezi časovým limitem 6 a 12 měsíců byl způsoben chybou v psaní v bodu 1 tohoto dodatku. Protože Dodatek č. 4 nabyl účinnosti dne 1. 4. 2009, nemůže se žalobkyně domáhat nároku na zaplacení provize ve výši podle Dodatku č. 3. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že dodatková provize za měsíc duben 2009 žalobkyni nenáleží, neboť nebyly splněny parametry rizika závislé na kvalitě zprostředkovaných smluv a po dosazení údajů, o nichž mezi účastnicemi nebylo sporu, do vzorce pro výpočet dodatkové provize podle Dodatku č. 4, je vypočtená dodatková provize nulová.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle (dále též jen „ “) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci ( ).

Dovolatelka namítá, že Dodatek č. 4 je neplatný pro neurčitost a jeho obsah tak, jak jej odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně interpretoval, neodpovídá vůli stran. Chybu, kterou tento dodatek ve vzorci pro výpočet dodatkové provize obsahuje, nelze podle dovolatelky vzhledem ke komplikovanosti vzorce označit jako chybu v psaní a počtech, přičemž správný tvar vzorce nelze dovodit ani interpretací předmětného dodatku a nevyplývá ani z důkazů provedených před soudem. Způsob určení dodatkové provize se proto podle dovolatelky má řídit Dodatkem č. 3.

Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se dostatečně nezabýval jejími námitkami a neodstranil ani nejasnosti týkající se závěrů vyslovených ve znaleckém posudku, podle nichž výši dodatkové provize podle Dodatku č. 4 není možné vypočítat, neboť v něm uvedený způsob výpočtu je neurčitý.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usneseníNejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, neboť uvedla souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z těchto dvou předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela dovolatelka u té které otázky uplatnit. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. již citované R 4/2014).

Formuluje-li dovolatelka otázku, zda „odůvodnil Vrchní soud v Praze rozsudek č. j. -505 správně, tj. jak mu nařizuje ustanovení “, pak nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Druhá dovolatelkou formulovaná otázka, a sice zda „může soud rozhodnout o skutkové otázce odlišně, než rozhodl znalec“, není otázkou, kterou by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil a na jejímž řešení by své rozhodnutí založil. I kdyby u této otázky dovolatelka dostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, tato otázka by nebyla způsobilá ji založit, neboť (jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ) dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Navíc samotná formulace této otázky dovolatelkou je chybná. Dovolatelka přehlíží, že znalec o skutkových otázkách nerozhoduje – znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků (srov. ) a učinit závěr o skutkovém stavu je úkolem soudu. Procesní právo přitom nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že i podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. ). V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí též na tom, že „žalobce, resp. jeho právní předchůdce MIRACON s. r. o. nesplnil předpoklady pro výplatu dodatkové provize – parametry rizika závislé na kvalitě předchůdcem žalobce zprostředkovávaných smluv“ (viz str. 4 napadeného rozsudku). Tento závěr odvolacího soudu, jenž může jako důvod zamítnutí žaloby obstát sám o sobě, však dovolatelka nezpochybnila a dovoláním nenapadla.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. .

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle odmítl pro vady.

O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. 2. 2018

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu