Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1649/2017-219

26 Cdo 1649/2017-219

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

hlavního města Prahy

J. N.

, místem podnikání v Praze 1 – Novém Městě, Navrátilova 1979/5, zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částek 53.354,- Kč s příslušenstvím a 1.030.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. -134, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. -134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2015, č. j. -88, ve výrocích III. a IV.,

se zrušují

a věc

se vrací

v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1.030.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Jde-li o smluvní pokutu, žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 15. května 2006, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 14 m

2

nacházející se před objektem č. p., P., za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží, že pro případ nepředání této části vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od 1. května 2013 do 11. srpna 2013, tj. za 103 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. -88, řízení ohledně bezdůvodného obohacení v částce 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na požadovanou smluvní pokutu částku 53.354,- Kč (výrok II.), žalobu na zaplacení smluvní pokuty ohledně částky 976.646,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení části soudního poplatku (výroky IV. a V.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. -134, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku III. a změnil v nákladovém výroku IV. jen tak, že výše těchto nákladů činí 74.342,40 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Dne 15. května 2006 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu (ve znění pozdějších dodatků č. 1 až 3), kterou žalobce pronajal žalovanému za tam postupně sjednané nájemné část v ní označeného pozemku (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětný pozemek“) za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Současně si dohodli, že každý z nich je oprávněn Nájemní smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu, a nájemce se zavázal, že pro případ, že při skončení nájmu předmětný pozemek ve stanovené lhůtě nevyklidí, zaplatí pronajímateli smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby jeho protokolárního předání. Žalobce vypověděl Nájemní smlouvu výpovědí ze dne 29. května 2012, avšak žalovaný předmětný pozemek po uplynutí výpovědní lhůty nevyklidil. Naopak dopisem ze dne 13. prosince 2012 požádal žalobce o opětovné zařazení předmětného tržního místa do novely tržního řádu a dne 24. července 2013 mu odbor dopravy Úřadu městské části Praha 1 oznámil, že jeho žádosti ze dne 17. dubna 2013 bylo vyhověno. Následně dne 9. srpna 2013 účastníci uzavřeli novou nájemní smlouvu, jíž žalobce žalovanému pronajal část pozemní komunikace – chodník W. u domu č. p. o výměře 16 m

2

pro umístění pevného stánku s občerstvením a pultu na dobu neurčitou za nájemné ve výši 233.600,- Kč ročně s možností výpovědi bez udání důvodu a výpovědní lhůtou v trvání tří měsíců, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po jejím doručení. Pro případ prodlení s vyklizením předmětu nájmu se nájemce (žalovaný) v nové nájemní smlouvě zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 1 % z celkové roční výše nájemného za každý den prodlení, nejméně však 500,- Kč denně. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalobou uplatněného plnění dne 19. srpna 2013.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou nelze hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu , obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“); jde o vztah občanskoprávní podle , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Oproti soudu prvního stupně pak uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje dvacetinásobek denního nájemného ( obč. zák.). Z vyložených důvodů pak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (dále jen „ “). Konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, resp. přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty), při jejímž řešení se odvolací soud v konečném důsledku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že ji ve skutečnosti nepřípustně zobecnil. Zdůraznil, že odvolací soud se nezabýval okolnostmi, které byly významné pro sjednání smluvní pokuty, a že tyto okolnosti je zapotřebí posuzovat ve vztahu k jednotlivým jejím funkcím. Z hlediska motivační funkce smluvní pokuty má podle jeho názoru význam skutečnost, že V. n. je frekventovaným místem, čemuž jsou přímo úměrné zisky, kterých lze provozem tam umístěného prodejního stánku dosáhnout. Výše sjednané smluvní pokuty je podle něj přiměřená, pokud dostatečně motivuje povinného ke splnění zajištěné povinnosti (resp. jej odradí od porušení zajištěné povinnosti), její výše pokrývá souhrn všech v úvahu přicházejících škod a je pro povinného citelnou majetkovou hrozbou pro případ, že zajištěnou smluvní povinnost nesplní. V daném případě však výše smluvní pokuty žalovaného vůbec nemotivovala ke splnění zajištěné povinnosti. Z hlediska uhrazovací funkce smluvní pokuty byla důvodem sjednané výše smluvní pokuty plánovaná revitalizace Václavského náměstí. Konstatoval, že smluvní pokuta představuje paušalizovanou náhradu škody a pro nárok na její zaplacení není určující následný vznik skutečné škody. Podle názoru dovolatele odvolací soud také zatížil řízení vadou, jestliže ho nepoučil v souladu s ustanovením o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě. Navíc fakticky výši smluvní pokuty – s ohledem na vyhovující výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně – nepřípustně moderoval, ačkoliv dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění pokládal napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné. Ačkoliv odvolací soud posoudil otázku právního režimu závazkového vztahu mezi účastníky v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. , podle jeho názoru měl být tento vztah podřízen nikoli , nýbrž – z tam uvedených důvodů – zákoníku obchodnímu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž – v zamítavém výroku III. – také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII ), aniž přihlížel k doplňkům dovolání z 31. května 2017 a z 31. října 2017, podaným ve dnech 9. června 2017 a 22. listopadu 2017, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů podle obč. zák., resp. přiměřenosti sjednané smluvní pokuty), která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobné věci vyřešena, od tohoto řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v rozporu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil dovolacími námitkami, že odvolací soud ho nepoučil v souladu s ustanovením o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle a 3 , neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první , ).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. června 2016, sp. zn. ), které se týkalo skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. ) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Od tohoto názoru se dovolací soud – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – neodklání ani v nyní projednávané věci. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou se řídí .

Nejvyšší soud v obdobných věcech a při stejné denní sazbě smluvní pokuty (srov. rozhodnutí z 28. června 2017, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením z 24. srpna 2017, sp. zn. , z 19. října 2017, sp. zn. , z 19. října 2017, sp. zn. , a z 24. října 2017, sp. zn. ) pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

Odvolacím soudem přijatý právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., je – při obdobném skutkovém stavu – s tímto závěrem v rozporu. Pro úplnost zbývá dodat, že vzhledem ke zcela odlišnému a nesrovnatelnému skutkovému terénu nelze v tomto případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. . Způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory V. n. v P. (

centrálního pražského náměstí

) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou

pacta sunt servanda

. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozhodnutích z 28. června 2007, sp. zn. , z 30. listopadu 2010, sp. zn. nebo z 23. června 2004, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) zrušil ( ve spojení s ustanovením ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III., zrušil dovolací soud v tomto výroku a v souvisejícím nákladovém výroku také toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ). Za této situace se již pro nadbytečnost nezabýval namítanými vadami řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu