Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2209/2021

26 Cdo 2209/2021-496

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 853/12, proti žalovanému J. N., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1424/25, o zaplacení částky 53.354,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1.030.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. -446, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1.030.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Ve vztahu ke smluvní pokutě žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 15. května 2006, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 14 m

2

nacházející se před objektem č. p. XY, na adrese XY (dále též jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“), za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Pro případ nepředání této části pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu. V tomto případě pak jde o smluvní pokutu za období od 1. května 2013 do 11. srpna 2013, tj. za 103 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. -88, zastavil řízení ohledně bezdůvodného obohacení v částce 53.354,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na požadovanou smluvní pokutu částku 53.354,- Kč (výrok II.) a zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ohledně částky 976.646,- Kč (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení části soudního poplatku (výroky IV. a V.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. -134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku III. a změnil v nákladovém výroku IV. jen tak, že výše těchto nákladů činí 74.342,40 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2018, č. j. -219, zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. ledna 2020, č. j. -409, opětovně žalobu na zaplacení smluvní pokuty v částce 976.646,- Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. prosince 2020, č. j. -446, změnil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří měsíců od právní moci rozsudku) smluvní pokutu v částce 976.646,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).

Na zjištěném skutkovém základě – s odkazem na závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není z hlediska korektivu dobrých mravů neplatné ve smyslu , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zároveň neshledal, že by požadavek na zaplacení smluvní pokuty představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., příp. zjevné zneužití práva ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „ “).

Na tomto místě je zapotřebí předeslat, že otázku namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy je třeba posuzovat – s ohledem na § 3073 větu první o. z. – výhradně podle dosavadních právních předpisů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a nikoli též podle ustanovení § 8 o. z., jak to učinil odvolací soud. Na tom nic nemění ani přechodné ustanovení § 3030 o. z., neboť toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu půjde v dovolacím řízení jen o posouzení, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo možné odepřít žalobci ochranu jeho práva podle § 3 odst. 1 obč. zák., třebaže odvolací soud tuto možnost zvažoval i z pohledu právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 8 o. z.

Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením z 20. června 2016, sp. zn. ), které se týkalo skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. října 2004, sp. zn. ) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu obch. zák. ( , obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013); jde tudíž o vztah občanskoprávní. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. , z 23. října 2006, sp. zn. , z 28. června 2007, sp. zn. , nebo z 12. ledna 2010, sp. zn. ) pak rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu podle obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům.

Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud formuloval rovněž právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. (ke shodnému závěru dospěl i v dalších obdobných věcech a při stejné denní sazbě smluvní pokuty – srov. např. rozhodnutí z 28. června 2017, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 31. října 2017, sp. zn. , z 19. října 2017, sp. zn. a sp. zn. , a z 24. října 2017, sp. zn. ; na citovaná rozhodnutí pak poukázal i ve zrušujícím rozsudku). K odůvodnění uvedeného právního závěru zejména zdůraznil, že žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou.

Se zřetelem k uplatněným dovolacím námitkám je v posuzovaném případě zapotřebí rovněž připomenout, že za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. , z 20. července 2011, sp. zn. , a z 15. března 2016, sp. zn. ) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. , či ze 7. prosince 2004, sp. zn. ) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

V projednávané věci – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání – odvolací soud vymezil hypotézu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v intencích shora uvedené judikatury, při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy zjevně nepřiměřená. Zbývá dodat, že dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. května 2004, sp. zn. , byl v poměrech souzené věci – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu – nepřípadný. V uvedené souvislosti dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že podle zjištěného skutkového stavu žalobce nezavdal dovolateli sebemenší důvod spoléhat se na to, že bude smět (smí) užívat předmětný pozemek i poté, co nájemní vztah účastníků, založený nájemní smlouvou ze dne 15. května 2006 (ve znění pozdějších dodatků), skončil (výpovědí žalobce ze dne 29. května 2012, resp. uplynutím ujednané výpovědní doby). Dovolatel tudíž jednal výhradně na vlastní riziko, jestliže užíval pozemek i v rozhodném období (v období od 1. května 2013 do 11. srpna 2013), tedy v době, kdy mu k čerpání jeho užitných vlastností nesvědčil žádný právní důvod a kdy byl – pod pohrůžkou majetkové sankce (smluvní pokuty) – povinen jej vyklidit a vyklizený (protokolárně) předat žalobci (souhlas s jeho opětovným užíváním mu byl udělen až s účinností od 12. srpna 2013). Okolnost, že se uvedené riziko později uplatnilo (skrze žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty), jde proto k jeho k tíži.

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení, že dovolatel napadá i závislý nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Z vyložených důvodů není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze v tomto konkrétním případě (po zohlednění celé řady dřívějších, skutkově i právně obdobných věcí) za účelné považovat i proto, že jde-li o hlavní město, lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 10. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu