Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 306/2017-270

-270

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

hlavního města Prahy

S. J.

, místem podnikání v Praze., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení částky 890.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. -183, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. -183, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2016, č. j. -90,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 890.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 20. prosince 2000, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře 13 m

2

nacházející se před objektem, P., za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše, že pro případ nepředání této části vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od 1. února 2013 do 30. dubna 2013, tj. za 89 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. -183, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 2016, č. j. -90, jímž byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Dne 20. prosince 2000 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu (ve znění pozdějších dodatků č. 1 až 6), kterou žalobce pronajal žalovanému za tam postupně sjednané nájemné část v ní označeného pozemku (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětný pozemek“) za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše. Současně si dohodli, že každý z nich je oprávněn Nájemní smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu, a nájemce se zavázal, že pro případ, že při skončení nájmu předmětný pozemek ve stanovené lhůtě nevyklidí, zaplatí pronajímateli smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby jeho protokolárního předání. Žalobce vypověděl Nájemní smlouvu výpovědí ze dne 29. května 2012, avšak žalovaný předmětný pozemek nevyklidil a nepředal ani v době od 1. února 2013 do 30. dubna 2013, byť i v tomto období mu platil sjednané nájemné. Pravomocným rozsudkem ze dne 21. října 2013, č. j. -35, Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému uložil povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat předmětný pozemek do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí se zdůvodněním, že od 2. ledna 2013 ho užívá bez právního důvodu. V roce 2012 uvažoval žalobce o novém řešení stánkového prodeje a v případě prodejního stánku umístěného na předmětném pozemku rozhodl o „omezení do 31. prosince 2012 z důvodu revitalizace“. Žalovaný v tomto stánku již nepodniká.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. , především dovodil, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou nelze hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu , obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013; jde o vztah občanskoprávní podle , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ujednání o smluvní pokutě pak poměřoval korektivem dobrých mravů podle obč. zák. a dospěl k závěru, že je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje patnácti až sedmnácti násobek denního nájemného. Dodal, že nebylo zjištěno, že smluvní pokuta měla chránit zájem žalobce na revitalizaci v P. a toto nebylo ani důvodem výpovědi z nájmu. Z vyložených důvodů pak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „“). Konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, resp. přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zastával názor, že platnost ujednání o smluvní pokutě je třeba poměřovat okolnostmi, které tu byly ke dni jejího sjednání, přičemž tyto okolnosti je nutno posuzovat ve vztahu k jednotlivým jejím funkcím, tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční. Za přiměřenou lze považovat takovou její výši, která plní svou funkci preventivní tím, že dostatečně motivuje povinného ke splnění zajištěné povinnosti, funkci reparační tím, že její výše pokrývá souhrn všech v úvahu přicházejících škod, a funkci sankční tím, že je pro povinného citelnou majetkovou hrozbou pro případ, že zajištěnou smluvní povinnost nesplní. Z hlediska uvedené preventivní i sankční funkce smluvní pokuty má podle jeho názoru význam skutečnost, že V. je frekventovaným místem, čemuž jsou přímo úměrné zisky, kterých lze provozem tam umístěného prodejního stánku dosáhnout, což obě smluvní strany Nájemní smlouvy předpokládaly již v době sjednání smluvní pokuty; v daném případě však výše smluvní pokuty žalovaného vůbec nemotivovala ke splnění zajištěné povinnosti. Z hlediska uhrazovací funkce smluvní pokuty byla důvodem sjednané výše smluvní pokuty plánovaná revitalizace. Uvedl, že za situace, kdy sjednával nájemní smlouvy na dobu neurčitou, musel (v souladu s pravidly péče řádného hospodáře a rozumné obezřetnosti) požadovat zajištění vyklizovací povinnosti pro případ, že bude v budoucnu třeba pozemek vyklidit. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že při posouzení otázky přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty mechanicky aplikoval judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. ) a nepřípustně jí zobecnil. Ač odvolací soud posoudil otázku právního režimu závazkového vztahu mezi účastníky v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. , podle jeho názoru měl být tento vztah podřízen nikoli , nýbrž obchodnímu zákoníku. Podle jeho názoru byl zcela popřen smysl ustanovení , neboť žalovanému porušujícímu smluvní povinnosti byla kromě „odpuštění“ smluvní pokuty přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud změnil, případně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto případě vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání – s odkazem na tam vyjmenovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby ho zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII ). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů podle obč. zák., resp. přiměřenosti sjednané smluvní pokuty), která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobné věci týchž účastníků vyřešena, od tohoto řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v rozporu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první , ).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. června 2016, sp. zn. ), které se týkalo týchž účastníků, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. ) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Od tohoto názoru se dovolací soud – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – neodklání ani v nyní projednávané věci. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že právní vztah účastníků založený Nájemní smlouvou se řídí .

Nejvyšší soud v obdobné věci týchž účastníků a při stejné denní sazbě smluvní pokuty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. ) pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

Odvolacím soudem přijatý právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., je – při obdobném skutkovém stavu – s tímto závěrem v rozporu. Pro úplnost zbývá dodat, že vzhledem ke zcela odlišnému a nesrovnatelnému skutkovému terénu nelze v tomto případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. . Způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory v P. se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou

pacta sunt servanda

. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozsudcích z 28. června 2007, sp. zn. , z 30. listopadu 2010, sp. zn. nebo z 23. června 2004, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) zrušil ( ve spojení s ustanovením ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 10. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu