Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5227/2017-278

22 Cdo 5227/2017-278

U S N E S E N Í

a) A. M.

a

b) M.

J.

, zastoupených Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 1. 2017, č. j. -235, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. -244, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 465 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně a) advokáta Mgr. Martina Vlčka.

III. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně b) advokáta Mgr. Martina Vlčka.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Zlíně (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2016, č. j. -187, ve spojení s usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. -207, určil, že žalobce a) R. M. je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. ½ pozemku, jehož součástí je stavba k bydlení bez čísla popisného a evidenčního, v kat. území L. u Z., obec L. (výrok I.), žalobkyně b) M. J. je vlastnicí spoluvlastnického podílu id. ½ téhož pozemku se stavbou (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. -235, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. -244, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. II. potvrdil, změnil ve výrocích III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Původní žalobce a) R. M., v průběhu dovolacího řízení dne 3. 5 2017 zemřel. Soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. -270, tak, že na jeho místo vstupuje do řízení A. M., která podle dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti, schválené usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 7. 2017, č. j. -18, nabyla id. d. ½ předmětného pozemku se stavbou.

Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle , , ve znění účinném ke dni 29. 9. 2017 (Čl. II. bod 2 , kterým se mění a některé další zákony) – dále „ ). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podstata sporu je v tomto: Žalobci se v roce 1968 na základě přídělové y, vydané tehdejším okresním národním výborem podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 a č. 28/1945 a zákona č. 142/1945 Sb., chopili vlastnické držby nemovitostí – pozemku a budovy. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán, podloženém provedenými důkazy, je „naprosto zřejmé, že úmyslem státu bylo přidělit žalobcům také předmětný pozemek“. Pozemek však nebyl v přídělové ě řádně individualizován a budova v ní nebyla označena vůbec; přesto stát jejich držbu akceptoval, přijal náhradu za přidělené nemovitosti. V katastru nemovitostí je však stát stále veden jako vlastník; žalobci proto žádali určení jejich spoluvlastnického práva. Žalovaná Česká republika však namítala, že přídělová je pro neurčitost neplatná – nemovitosti nejsou řádně individualizovány (a zde je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a sp. zn. ) a budova v nich není označena vůbec. To soudy v nalézacím řízení odůvodnily tím, že dekret č. 28/1945 Sb., zahrnoval pod pojem „půda“ i budovy na ní zřízené, dovolatelka však namítá, že v roce 1968 – na rozdíl od roku 1945 – již budovy nebyly součástí pozemku, a proto tento právní názor neobstojí; jde podle ní o věc v judikatuře doposud neřešenou, a to zakládá přípustnost dovolání. Tento názor dovolací soud nesdílí.

K nepřesnému označení přidělovaných nemovitostí

: Dovolatelka cituje část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. , a dovozuje z něj požadavek přesné identifikace převáděné nemovitosti; tato část však jen odkazuje na dosavadní judikaturu. V dalším textu rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá judikaturou Ústavního soudu, která řešení uvedeného problému posunula, a dospívá k závěru: „

Pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. Jak již bylo připomenuto, u nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě“

. V dané věci bylo mezi stranami zřejmé, co bylo předmětem přídělu, stát jeho držbu předal žalobcům a přijal od nich náhradu za příděl, a ostatně i z průběhu přídělového řízení vyplývalo, že jeho předmětem jsou sporné nemovitosti. Odkaz na absolutní působení vlastnického práva „erga omnes“ není i v této konkrétní a specifické věci případný, neboť práva třetích osob nebyla nijak dotčena. Soudy v nalézacím řízení též přihlédly ke skutkovým okolnostem, za kterých k přídělu došlo, a to zcela v souladu s citovaným rozhodnutím; proto s ním není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.

Nicméně dovolací soud nepřehlédl, že rozhodnutí o přídělu není soukromoprávním jednáním, které by bylo možno poměřovat § 35 obč. zák., ale jde o nabytí na základě správního rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou). I proto tu nemůže být rozpor s výše uvedenými rozhodnutími, která se týkají převodu nemovitostí. Dovolací soud se otázkou výkladu správního rozhodnutí již zabýval a uvedl: „Je-li text správního rozhodnutí vydaného státem, na jehož základě stát uplatňuje v řízení právo či o které opírá obranu proti uplatněnému soukromému právu, zjevně nejasný a připouští-li rozhodnutí různý výklad, jde tato okolnost k tíži státu“ (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 21.10.2014, sp. zn. ). Není možno ani přehlédnout, že žalobci vycházeli z důvěry v rozhodování orgánů státu, který se po desetiletích nerušené držby dovolává práva, které mu mělo být zachováno v důsledku jeho vlastních pochybení při aplikaci práva; není totiž pochyb o tom, že nemovitosti přidělit chtěl, jen tak nebyl schopen učinit formálně bezvadně.

Při zohlednění všech těchto právních vět a individuálních skutečností dané věci není závěr, že žalobci nabyli spoluvlastnické právo ke sporným nemovitostem, zjevně nepřiměřený, a je v souladu s (byť obecnější – k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. ) judikaturou dovolacího soudu.

K nabytí vlastnického práva k budově neuvedené v přídělové ě:

Nejde o otázku v judikatuře doposud neřešenou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , se uvádí: „Dovolací soud se problematikou nároků podle zákona o půdě již opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. , vyložil, že k nabytí vlastnictví docházelo u zemědělského majetku dnem převzetí držby, i pokud se tak stalo před vydáním přídělové y. V této souvislosti dovolací soud vyslovil názor, že dekret č. 28/1945 Sb. používal pojmu „půda“ tak, že zahrnoval jak pozemky, tak stavby, které se nacházely na přidělené „půdě“. Např. v počátečních ustanoveních hovoří jen o přidělování půdy, a bez dalšího rozlišování v § 7 pak o přidělovaných budovách.

Úprava předmětu přídělu v citovaném dekretu nebyla nijak závislá na obecné občanskoprávní úpravě (ostatně šlo o normu veřejného práva). Nicméně i zde lze vyjít z toho, že stát vydal nepřesný právní předpis, obsah pojmu „půda“ v něm uvedeném byl nejasný a musel být vysvětlován až pozdější judikaturou, poté vydal vadné správní rozhodnutí, a na jeho základě předal žalující straně vlastnickou držbu; nebylo zjištěno, že by s žalobci jednal jako s nájemci či s uživateli, kterým svědčí jiný důvod pro držbu a užívání než právo vlastnické. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci se stali vlastníky bez ohledu na formální chyby, zjevně nepřiměřená; stát by neměl vlastní pochybení využívat proti dobrověrným nabyvatelům.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2017JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu