Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4355/2017-470

22 Cdo 4355/2017-470

U S N E S E N Í

L. R.

1) V. V.

a

2) I. V.

,

zastoupeným Mgr. Renatou Čavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům a o vzájemném návrhu žalovaných na určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. - 448, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2016, č. j. -413, kterým soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem pozemků o výměře 463 m

2

, o výměře 131 m

2

a o výměře 38 m

2

v kat. území N. u Ř., obec P., a současně zamítl vzájemný návrh na určení, že žalovaní jsou každý z id. ½ podílovými spoluvlastníky těchto pozemků.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a dovolání jsou účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje ( ).

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podstata věci je v tomto: Žalobce uplatnil na sporné pozemky 25. 1. 1993 (oprávněně) u pozemkového úřadu restituční nárok; přesto dne 21. 12. 1998 Hlavní město Praha – Městská část Praha-Nedvězí pozemky prodalo žalovaným; ti na něm postavili rodinný dům, kolaudovaný 13. 9. 2001. Žalobci byly pozemky vydány v restituci až v roce 2010; poté byly v katastru nemovitostí uvedeny jako vlastníci duplicitně obě strany sporu. Není pochybností o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaní pozemky nabyli, je absolutně neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě); spor byl o to, zda žalovaní nabyli pozemky na základě dobré víry ve správnost údajů katastru nemovitosti, ve kterém bylo v době převodu jako vlastník evidováno město P., resp. zda byli oprávněnými držiteli a nabyli vlastnické právo vydržením (držby pozemku se ujali v roce 1999; vydržecí doba by tak uběhla v roce 2009). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní vlastnické právo k pozemku nenabyli ani vydržením podle , ve znění do 31. 12. 2013, (dále „ obč. zák.“), neboť nebyli po desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými držiteli ve smyslu obč. zák. Žalovaný se stal v roce 2006 členem zastupitelstva a místostarostou obce. V té době byla obec již několik let účastníkem řízení o vydání pozemků žalobci a „informační kontinuita byla podle soudu zajištěna minimálně osobou tajemnice úřadu“, která jednala se žalobcem v roce 1993. Žalovaní tak věděli o porušení blokačního ustanovení zákona o půdě v souvislosti s restituční výzvou žalobce již při uzavření kupní smlouvy, nejpozději se však o něm dozvěděli v roce 2006.

K vydržení pozemku:

Dovolání žalovaných se závěru o nedostatku dobré víry po celou vydržecí dobu dotýká jen okrajově, a to tak, že popírají závěr o tom, že o uplatněném restitučním nároku se žalovaný musel dozvědět nejpozději v roce 2006, když se stal místostarostou obce. V této souvislosti však nepředkládají žádný důvod přípustnosti dovolání. K tomu dovolací soud uvádí: Dobrá víra je přesvědčení držitele o tom, že je subjektem drženého práva, resp. že tu nejsou okolnosti jeho právo vylučující. Jde o psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře (viz stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. , publikované pod č. R 45/1986 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. ). Otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ); proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. ). Dovolací soud nepovažuje závěr o tom, že žalovaný, který se stal místostarostou v době, kdy obec vedla jediný restituční spor, a to právě se žalobcem, nemohl být nadále „se zřetelem ke všem okolnostem věci“, tedy objektivně, v dobré víře, za zjevně nepřiměřený; o restitučním sporu mohl a měl vědět. Desetiletá vydržecí doba (§ 134 odst. 1 obč. zák.) tak nemohla uběhnout a žalovaní vlastnické právo vydržením nenabyli.

K nabytí pozemku od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí:

Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. věc sp. zn. ) ohledně nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. ). V tomto případě nejde o nabytí od nevlastníka, ale o nabytí od vlastníka na základě absolutně neplatné smlouvy. Tuto otázku řeší judikatura Ústavního soudu takto: „Ustanovení výslovně stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Ustanovení zákona o půdě platilo ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a povinným osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení zákona o půdě bezcenným“ (srov. nález ÚS z 11. 12. 1997, sp. zn. , a usnesení ÚS z 22. 3. 2007, sp. zn. , akceptované i Nejvyšším soudem – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. ). Na uvedeném názoru setrvává Ústavní soud i nyní (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ). Lze tak konstatovat, že na základě dobré víry kupujícího v zápis v katastru nemovitostí nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti, jestliže kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s zákona o půdě.

K námitce, že postupem soudů při provádění důkazů bylo dovolatelům odňato právo na spravedlivý proces.

Žalovaní namítají, že soud prvního stupně při jednání 7. 9. 2016 konstatoval k důkazu rozsudky téhož soudu a další y, aniž by z rozsudků nebo dalších „čtených“ důkazů, které bral jako podklad svého rozhodnutí, alespoň citoval části, které považuje za podstatné tak, aby se mohli k těmto skutečnostem vyjádřit a navrhnout další důkazy. Ač je v protokolu uvedeno, že byly čteny, byly pouze konstatovány bez jejich čtení nebo stručného sdělení jejich obsahu. To že dokazování nebylo provedeno v souladu se zákonem, vyplývá už z toho, že jednání bylo dne 7. 9. 2016 zahájeno ve 13 hod. a skončeno ve 14.35 hod., ačkoliv mělo být přečteno 143 obsáhlých důkazů, předneseny závěrečné návrhy, jednání přerušeno a vyhlášen rozsudek. K důkazům se žádný z účastníků nevyjádřil.

K tomu dovolací soud uvádí: Namítaná vada řízení by byla relevantní, kdyby mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz ) a mohla by mít za následek porušení práva žalovaných na spravedlivý proces. Tak tomu však nebylo. Není-li nesprávný samotný závěr o tom, že žalovaný pozbyl dobrou víru nejpozději v důsledku toho, že se stal místostarostou, pak napadené rozhodnutí obstojí bez ohledu na to, zda byl v dobré víře již při nabytí pozemku či nikoliv. Vady zmíněného důkazního řízení však nemohly mít vliv na skutkové zjištění, že se stal místostarostou obce v době, kdy s ní žalobce vedl restituční spor ohledně vydání sporného pozemku v restituci; toto zjištění, jak uvedeno výše, pro závěr o nedostatku dobré víry postačuje. Uvedené dokazování se totiž vztahovalo k době uzavření kupní smlouvy, kterou měli žalovaní pozemky nabýt, a závěru o tom, že případnou dobrou víru by žalovaný ztratil v době, kdy se stal místostarostou, se nedotýkají.

Ke skutkovým námitkám se uvádí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ).

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl ( věty první ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. věty druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu