Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 738/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vlastimila Vilímce a 2) Ivany Vilímcové, zastoupených Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. -470, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. -448 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2016 č. j. -413, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv zakotvených v a odst. 4 a d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy konkrétně jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek včetně práva na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně svým napadeným rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. -413 určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí - parc. č. X1 o výměře 463 m2, parc. č. X2 - o výměře 131 m2 a parc. č. X3 - o výměře 38 m2, vše k. ú. Nedvězí u Říčan, obec P., zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. město Praha, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.) a zamítl společný návrh stěžovatelů, že jsou každý z 1/2 podílovými spoluvlastníky citovaných nemovitostí a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobce uplatnil na sporné pozemky 25. 1. 1993 (oprávněně) u pozemkového úřadu restituční nárok; přesto dne 21. 12. 1998 Hlavní město Praha - Městská část Praha - Nedvězí pozemky prodalo stěžovatelům; ti na něm postavili rodinný dům, kolaudovaný 13. 9. 2001. Žalobci byly pozemky vydány v restituci až v roce 2010; poté byly v katastru nemovitostí uvedeny jako vlastníci duplicitně obě strany sporu. Není pochybností o tom, že kupní smlouva, kterou stěžovatelé pozemky nabyli, je absolutně neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - zákon o půdě); spor byl o to, zda stěžovatelé nabyli pozemky na základě dobré víry ve správnost údajů katastru nemovitosti, ve kterém bylo v době převodu jako vlastník evidováno Hlavní město Praha, resp. zda byli oprávněnými držiteli a nabyli vlastnické právo vydržením (držby pozemku se ujali v roce 1999; vydržecí doba by tak uběhla v roce 2009).

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. -448 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 i jeho právní argumentaci. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé vlastnické právo k pozemku nenabyli ani vydržením podle , ve znění do 31. 12. 2013, (dále " obč. zák."), neboť nebyli po desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými držiteli ve smyslu obč. zák., neboť stěžovatel 1) se stal v roce 2006 členem zastupitelstva a místostarostou obce. V té době byla obec již několik let účastníkem řízení o vydání pozemků žalobcem a "informační kontinuita byla podle soudu zajištěna minimálně osobou tajemnice úřadu", která jednala se žalobcem v roce 1993. Stěžovatelé tak věděli o porušení blokačního ustanovení zákona o půdě v souvislosti s restituční výzvou žalobce již při uzavření kupní smlouvy, nejpozději se však o něm dozvěděli v roce 2006. Otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, aby neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. ); proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002 sp. zn. ).

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. -470 dovolání stěžovatelů odmítl. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tak, že nepovažuje závěr o tom, že stěžovatel, který se stal místostarostou v době, kdy obec vedla jediný restituční spor, a to právě se žalobcem, nemohl být nadále "se zřetelem ke všem okolnostem věci", tedy objektivně, v dobré víře, za zjevně nepřiměřený; o restitučním sporu mohl a měl vědět. Desetiletá vydržecí doba (§ 134 odst. 1 obč. zák.) tak nemohla uběhnout a stěžovatelé vlastnické právo vydržením nenabyli. Podle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Ústavního soudu ohledně nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. ). V tomto případě nejde o nabytí od nevlastníka, ale o nabytí od vlastníka na základě absolutně neplatné smlouvy. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným (k tomu pak Nejvyšší soud provedl odkaz na některá rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález z 11. 12. 1997,

sp. zn.

či nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017,

sp. zn.

). Není-li nesprávný samotný závěr o tom, že stěžovatel pozbyl dobrou víru nejpozději v důsledku toho, že se stal místostarostou, pak napadené rozhodnutí obstojí bez ohledu na to, zda byl v dobré víře již při nabytí pozemku či nikoliv. Vady zmíněného důkazního řízení však nemohly mít vliv na skutkové zjištění, že se stal místostarostou obce v době, kdy s ní žalobce vedl restituční spor ohledně vydání sporného pozemku v restituci; toto zjištění, jak uvedeno výše, pro závěr o nedostatku dobré víry postačuje.

5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zrekapitulovali dosavadní postup řízení a zopakovali i své právní argumenty z řízení před obecnými soudy. Vytýkali to, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování z výslechů svědků provedených v jiných soudních řízeních a stěžovatelům tak upřely nejen právo slyšet tyto svědky a pokládat jim otázky, ale dokonce se k těmto svědeckým výpovědím vyjádřit, neboť stěžovatele s nimi neseznámil, ani je žádným způsobem neupozornil na to, že tyto svědecké výpovědi považuje pro své rozhodnutí za podstatné. Na tuto skutečnost stěžovatelé upozorňovali již v podaném odvolání i dovolání, avšak odvolací soud shledal postup soudu prvého stupně za správný a dovolací soud sice považoval tuto námitku za relevantní, avšak nemající vliv na rozhodnutí ve věci, s čímž však stěžovatelé nesouhlasí. Soud prvého stupně ani soud odvolací se důkazy stěžovatelů na podporu jejich tvrzení o dobré víře vůbec nezabývaly a dovolací soud ochranu právům stěžovatelů taktéž neposkytl, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé v době koupě předmětných pozemků neměli povědomí o dění v obci, neznali nikoho z představitelů obce, ani neměli v obci žádné "zvláštní postavení". Naopak žalobce o parcelaci pozemků dotčených jeho restituční žádostí i o jejich převodech do vlastnictví třetích osob věděl a podle stěžovatelů tedy mohl zabránit včas tomu, aby předmětné pozemky byly na stěžovatele a další osoby převedeny, na pozemcích byly postaveny rodinné domy a předešel by tím způsobení škody všem zúčastněným. Pokud tedy obec pochybila a převedla nemovitosti, se kterými nemohla dle zákona disponovat, musí to být z hlediska spravedlnosti i z hlediska obecných právních principů a norem opět pouze tato obec, kdo bude za případnou škodu odpovídat tomu, na jehož úkor pochybila, a nelze tuto odpovědnost přesouvat na jiné (soukromé) osoby. Stěžovatelé jsou nyní bez svého zavinění v situaci, kdy jim bylo upřeno vlastnické právo k pozemkům, na nichž si vybudovali rodinný dům, v němž uspokojují své bytové potřeby.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Oba tyto aspekty, tedy vyhodnocení skutkového stavu i vysvětlení interpretace podústavního práva, obecné soudy provedly dostatečně a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů a je si vědom velmi problematické situace, do níž se stěžovatelé dostali tím, že došlo k porušení zákona obcí, nikoli jimi samými. Nicméně i touto situací se už Ústavní soud opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích citovaných již v napadeném usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným. Nad to stěžovateli zmiňovaná odpovědnost za porušení tohoto zákona jiným subjektem jim samozřejmě nikterak nebrání se po tomto subjektu domáhat náhrady škody, která jim případně byla způsobena. Žádný z uvedených argumentů stěžovatelů tedy neposouvá věc do ústavní roviny. Soudy vážily mezi právy dvou subjektů (stěžovatelů a žalobce) a přesvědčivě vysvětlily, proč daly zapravdu žalobci, a nikoli stěžovatelům.

11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu