Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4839/2016-796

29 Cdo 4839/2016-796

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. L, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 346, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26 41 97 93, zastoupenému Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, PSČ 110 00, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a. s., se sídlem v Kamenci u Poličky 300, PSČ 572 01, identifikační číslo osoby 25 94 54 91 a 3)Č. M., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o zaplacení částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. -689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. -694, o přípustnosti vedlejšího účastenství M. M., zastoupeného zmocněncem J. K., takto:

se

ve výroku o náhradě nákladů řízení

zrušuje.

III. Jinak

se

dovolání žalovaných

odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. -109, Městský soud v Praze uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 64,000.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 630.125,- Kč (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně.

Podáním doručeným soudu prvního stupně 15. června 2006 (č. l. 126 a násl.) vzal žalobce, zastoupený M. M. (dále jen „M. M.“) na základě plné moci ze dne 14. května 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět, s tím, že důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. června 2006 (č. l. 128 až 130). Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako oprávněný) a první žalovaná (jako povinná), přičemž jménem první žalované dohodu podepsal Čestmír Motejzík (jako předseda představenstva) a za žalobce M. M. na základě plné moci (ze dne 14. května 2006). Podle dohody o narovnání měla první žalovaná zaplatit žalobci 25.000.000,- Kč, a to na „nově založený bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka ze smlouvy, včetně nároku vůči ručitelům a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané rozsudkem soudu prvního stupně.

Téhož dne (15. června 2006) vzala první žalovaná (s odkazem na dohodu o narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2006, č. j. -137, zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. -109, a řízení o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že M. M. k uzavření dohody o narovnání ani ke zpětvzetí žaloby v dané věci nezmocnil; jeho právním zástupcem je i nadále JUDr. Drahomír Šachta, advokát, který ho zastupoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. -604, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. -631, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. -137 (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý až čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok).

Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. -678, výše zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přitom mimo jiné uzavřel, že M. M. nemohl zastupovat žalobce pro rozpor s jeho zájmy (a to z důvodů, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním usnesení, jímž soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. -109, a řízení ve věci zastavil), pročež nemohl (jako zástupce žalobce) ani účinně vzít zpět žalobu.

Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. -689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. -694, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. června 2006, č. j. -137, změnil tak, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. -109, se nezrušuje a řízení o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 11.000.000,- Kč se nezastavuje (výrok I.) a rozhodl o nákladech „odvolacího a dovolacího“ řízení (výrok II.)

Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), zpochybňujíce správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o závěr ohledně rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného (rozuměj žalobce a M. M.), včetně výroku o náhradě nákladů řízení, když rozhodnutí odvolacího soudu (podle názoru dovolatelů) není ve výkladu ustanovení , a (ani ve výroku o náhradě nákladů řízení) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání (respektive jde v tomto směru o otázku dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nevyřešenou), a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, včetně toho, aby o dovolání rozhodovalo „občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu především z důvodu, aby došlo ke sjednocení judikatury ohledně rozporu vzájemného zástupce a zastoupeného“.

Dovolatelé podrobně shrnují dosavadní průběh řízení, snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu (a Nejvyššího soudu, jak byl obsažen v předchozím kasačním usnesení) a poukazují na dobrou víru třetích osob (žalovaných) ohledně (platného) zastoupení žalobce osobou M. M.

Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůrazňují, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, přičemž v dané fázi řízení není zřejmé, zda bude žalobce v řízení „nakonec“ úspěšný. Jsou rovněž přesvědčeni o tom, že v poměrech dané věci jsou naplněny důvody pro aplikaci ustanovení

Podáním ze dne 10. dubna 2017 M. M. navrhl, aby soud „připustil přistoupení jeho osoby do řízení jako dalšího účastníka na straně žalovaných“.

Následným podáním ze dne 12. června 2017 M. M. podal návrh na rozhodnutí „o přípustnosti vedlejšího účastníka“, s tím, že „má právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníků řízení, k němuž přistupuje“.

První žalovaný (dopisem ze dne 21. července 2017) a druhý a třetí žalovaní (dopisem ze dne 21. července 2017) nesouhlasili se vstupem M. M. jako vedlejšího účastníka na jejich straně. Žalobce (dopisem ze dne 3. srpna 2017) rovněž vyslovil nesouhlas s vedlejším účastenstvím M. M., a to „ať na straně žalobce či na straně žalovaného“.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud v prvé řadě nepřipustil vstup M. M. jako vedlejšího účastníka do řízení, když s takovým postupem nesouhlasil ani žalobce, ani žalovaní.

K tomu srov. ustanovení , ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury zmíněné v důvodech označeného usnesení), podle nichž vedlejší účastenství nelze založit a udržet proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován.

V dané fázi řízení se přitom nezabýval návrhem M. M. na přistoupení do řízení na straně žalovaných, když ustanovení , (dále jen „ “), pro dovolací řízení neplatí (srov. ustanovení ).

Dovolání žalovaných v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že jde-li o řešení otázky rozporu zájmů mezi žalobcem a M. M., odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem v plném rozsahu závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím (kasačním) usnesení Nejvyššího soudu.

O tom, že nejde o názor (jen) jednoho tříčlenného senátu Nejvyššího soudu, svědčí skutečnost, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, č. j. -678, bylo (po schválení občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu) uveřejněno pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K jeho závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil (v obecné poloze co do jeho východisek) např. v důvodech usnesení ze dne 1. února 2017, sp. zn. .

Na zmíněných závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání; vzhledem k rozdílným skutkovým okolnostem současně neshledává opodstatněným poukaz dovolatele na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. a ze dne 29. března 2012, sp. zn. .

V části, ve které dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání přípustné podle ustanovení , jde-li o řešení otázky dovolateli otevřené, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nevyřešené.

Podle ustanovení o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle a tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.

Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, přičemž výrok o náhradě nákladů řízení musí obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj v řízení končí. Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci; výjimku tvoří případ tzv. separace nákladů řízení podle ustanovení a ; v těchto případech může o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodnout již v průběhu řízení, a to zpravidla, jakmile tyto náklady vzniknou.

V poměrech projednávané věci je zjevné, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (ve věci) končí, když dosud nebylo soudy nižších stupňů rozhodnuto o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. -109; o tom, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval ve smyslu ustanovení , respektive rovněž pochybnosti nejsou.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle ustanovení zrušil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – ani rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu