Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4574/2017-637

22 Cdo 4574/2017-637

U S N E S E N Í

P. S.

1) J. K.

,

2) A. K.

, a

3) R. V.

, všem zastoupeným JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 36, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, č. j. -486, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:( )

Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2015, č. j. -310, ve znění usnesení ze dne 14. 12. 2015, č. j. -340, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vydat žalobci movité věci označené ve výroku pod bodem I. Ve výroku II. zamítl žalobu na vydání věcí tam blíže označených. Výroky II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, k odvolání žalobce do výroku II. a navazujících nákladových výroků rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. -395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost vydat žalobci movité věci, které specifikoval ve výroku I. rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. -437, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, novým rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. -486, rozhodl stejně jako v předchozím zrušeném rozsudku ze dne 17. 5. 2016.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2017 podávají žalovaní 1), 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ “), a uplatňují dovolací důvod uvedený v Požadují napadený rozsudek změnit tak, že žaloba se zamítá.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podstata sporu je v tomto: Žalobce najal od předchůdce žalovaných prostory (část restaurace – sál) v domě; v nájemní smlouvě se strany dohodly, že „v den skončení smluvního vztahu je (žalobce) povinen jej (předmět nájmu) odevzdat pronajímateli v původním stavu, v jakém byl předán při jeho vzniku …“. Se souhlasem pronajímatele pak žalobce zřídil vlastním nákladem v pronajatých prostorách tzv. squashové centrum, které vybavil potřebným zařízením. Později se vlastníky budovy stali žalovaní, kteří tak vstoupili do práv a povinností z nájemní smlouvy; tu poté vypověděli (platnost výpovědi je mezi stranami sporná) a znemožnili žalobci užívání pronajatých prostor. Žalobce se domáhá vydání zařízení, které instaloval v budově za účelem provozování centra. Žalobce tvrdí, že je vlastníkem věcí, žalovaní to popírají s tím, že věci se staly součástí budovy a ztratily povahu samostatných věcí. Odvolací soud žalobě vyhověl; uplatněný nárok posoudil jako vlastnickou žalobu (§ 1040 odst. 1 o. z.) a učinil závěr, že sporné věci jsou samostatnými předměty ve vlastnictví žalobce.

Nyní žalovaní namítají, že odvolací soud posoudil nesprávně – odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – otázky nabytí vlastnického práva a rozhodné právní úpravy pro posouzení skončení nájemního vztahu.

K otázce oddělitelnosti předmětných věcí od budovy žalovaných

Dovolatelé namítají, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se předmětné věci nestaly součástí budovy a lze je od ní oddělit, je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. . Další okolnost, která brání oddělení věcí od budovy, je to, že nájemní prostor by nebylo možné užívat z hlediska stavebních předpisů.

Nejvyšší soud se k této otázce podrobně vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 1. 2017, č. j. -437, kde na závěr uvedl: „[pokud však úvaha vyjde z toho, že věcí hlavní je budova bez nějakého konkrétního určení (budova „vůbec“), že kolaudace k určitému účelu není vzhledem k deklarované nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném (§ 1 o. z.) rozhodující (lze k ní však přihlížet), není naopak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že sporné předměty jsou od budovy oddělitelné, aniž by se tím znehodnotila, budova je schopna bez uvedených zařízení plnit svou funkci. Okolnost, že to byl žalobce, kdo zřídil centrum a vybavil jej spornými předměty, že dříve budova takovému účelu nesloužila a ostatně jako celek ani nadále neslouží a že podle znění smlouvy měl žalobce po skončení nájmu odevzdat prostory v původním stavu (tj. bez vybavení centra) svědčí spíše pro hodnocení provedené odvolacím soudem; jeho úvaha tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.“

V novém rozhodnutí přitom odvolací soud vyšel z toho, že budova nemá konkrétní účelové určení, přičemž dovolatelé takový právní názor nezpochybňují. Za těchto okolností nemá dovolací soud důvod na dříve přijatých závěrech nic měnit; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Co se týká možností užívání stavby z hlediska stavebních předpisů, je třeba vyjít z ustanovení § 1 odst. 1 o. z., podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Případné veřejnoprávní důsledky proto nemají vliv na možnost aplikace § 2225 odst. 1 o. z.

K právní úpravě rozhodné pro posouzení skončení nájemního vztahu

č. se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti ( o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( o. z.).

Nájem se řídí ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( o. z.).

Protože práva a povinnosti podle vznikly až po doručení výpovědi, resp. uplynutí výpovědní doby (tedy nejdříve 11. 12. 2014), nejedná se o práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti a otázka skončení nájmu se posoudí podle tohoto zákona (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2016, č. 6, str. 226). Odvolací soud proto postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudil-li otázku skončení nájemního vztahu podle

Závěrem lze uvést, že dovolatelé nepřináší žádné nové argumenty, se kterými by se dovolací soud nevypořádal již v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, č. j. -437; dovolací námitky jsou zcela shodné s námitkami uplatněnými v dovolání ze dne 1. 8. 2016. Na předchozí rozhodnutí lze proto v podrobnostech bez dalšího odkázat.

Nejvyšší soud tak dovolání podle věty první odmítl.

Protože Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, nezabýval se již návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu