Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 200/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce JUDr. O. Ch., zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/440, proti žalované B W T Česká republika s. r. o., se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, okres Praha – východ, PSČ 251 01, IČ 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 23, o zaplacení částky 791.723,- Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 290.587,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. -165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 5. května 2008, č. j. -127, kterým Okresní soud Praha - východ uložil žalované zaplatit žalobci částku 253.148,- Kč (výrok pod bodem II) a zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná po žalobci domáhala zaplacení částky 290.587,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 6. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II), není přípustné podle ustanovení (dále též jen „ “), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení

Zásadní právní význam rozhodnutí může podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. , a rozsudek ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , www.nsoud.cz). Na otázce, zda žalované zůstalo – vzhledem k výhradě vlastnického práva sjednané ve smlouvě o dílo – zachováno vlastnické právo k některé z komponent bazénové technologie dodané do stavby v žalobcově vlastnictví, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích nespočívá, třebaže se k ní tento soud – vzhledem k tomu, že byla žalovanou namítána – pro úplnost ve stručnosti vyjádřil. I kdyby si některé z těchto komponent zachovaly povahu samostatných věcí a dovolatelka tak byla nadále jejich vlastníkem, neměla by - oproti jejímu očekávání – tato skutečnost právní význam při posouzení, zda porušila svůj závazek založený smlouvou o dílo a zda proto žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty.

Odvolací soud ostatně tuto právní otázku vyřešil v souladu s hmotným právem, jak je vykládáno ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž součástí věci podle ustanovení je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně. Znehodnocením věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (plní svou funkci na nižší úrovni) nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 1999, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2000, pod č. 10, rozsudek ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , www.nsoud.cz, rozsudek uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, rozsudek ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 7, pod č. C 574, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 22). Oddělení přitom zahrnuje nejrůznější způsoby separace, od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci až po pouhé volně proveditelné odnětí věci (srov. např. rozsudek ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28, pod č. C 2489). Není - li součást oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, pokud není zákonem stanoveno jinak. S věcí “hlavní” tvoří věc jedinou, jež je podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy to, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou (srov. rozsudek uveřejněný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, či rozsudek ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2250).

V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu v napadených potvrzujících výrocích ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a ; žalobci, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu